Na oslavu jednoho výjimečného jubilea došlo ve středu 23. května na jevišti Divadla Kalich. Jana Paulová a Pavel Zedníček na něm odehráli své 1000. společné představení pod hlavičkou této pražské scény. Toto úctyhodné číslo činí z Paulové a Zedníčka jednu z nejstabilnějších komediálních dvojic v historii českého herectví.
Jubilejní repríza připadla na inscenaci francouzské komedie Drahouškové, v níž Jana s Pavlem hrají společně s Davidem Suchařípou, Jiřím Kouhoutem a Anežkou Svobodovou. Vedle této hry dosud společně nastudovali ve svém domovském Divadle Kalich dalších šest titulů, čtyři z nich jsou stále na repertoáru.
O všech inscenacích Jany Paulové a Pavla Zedníčka platí, že dosahují skutečně vysokých počtů repríz, na činohry až nezvyklých – běžně přesahují i tři stovky představení jednoho titulu. Nejstarší z nich – Natěrače Donalda Churchilla – hrají nepřetržitě neuvěřitelným 18. rokem (premiéra proběhla v roce 1994 v Divadle ABC, odkud se v roce 2000 přestěhovala do Kalichu).
Spočítat, kolik diváků navštívilo inscenace těchto dvou komiků, je nadlidský výkon. Kromě domovské scény totiž často hostují v divadlech či kulturních domech po celé republice a na Slovensku a vyprodávají do posledních míst i ty největší sály.
Jana Paulová a Pavel Zedníček se poprvé pracovně setkali na natáčení televizního seriálu v roce 1977. Poté se jejich profesní cesty na dlouho rozešli a svedla je dohromady právě až premiéra Natěrače.
Rozhovor s Janou Paulovou
Co se vám vybaví, když se řekne tisíc odehraných představení s jedním parťákem?
Spousta srandy. Desetitisíce najetých kilometrů. Narvané sály lidmi, kteří se – možná i proti své vůli – projevují velmi hlasitě, přestože sedí v hledišti. Každé představení bylo do jisté míry premiérou, a to všechno s jedním člověkem, který má bohužel v každé hře jiné jméno, což mi začíná dělat čím dál větší problém.
Na jakých hodnotách a principech musí být herecké partnerství vystavěno, aby bylo tak pevné?
Na vzájemné úctě, na stejném smyslu pro humor, oba musíme tu srandu brát velmi vážně a také každý z nás musí umět být přihrávačem i smečařem.
Můžete s Pavlem i na tisící první repríze vůbec jeden druhého ještě něčím překvapit?
Pokud by tomu tak nebylo, museli bychom okamžitě skončit, protože mám dojem, že to je právě to, proč na nás lidé často i poněkolikáté chodí.
Když se ohlédnete za všemi vašimi inscenacemi, co jim je společné?
Právě ten moment překvapení, to jak se vyvíjejí během repríz a také to, jak si je vlastně režíruje publikum.
Jsou představení, která vám stále ulpívají v paměti, anebo v tom množství repríza s reprízou splývají?
Pamatujeme si představení, kdy nás překvapilo publikum, ať třeba tím, že někdo smíchy zkolaboval, což se nám párkrát stalo. Také nám hořelo na jevišti a diváci, poté co jsme je na to upozornili a radili jim, že je možná lepší opustit divadlo, řvali smíchy a nikdo se nehnul z místa, přestože okolo nás lítali technikáři s minimaxem. Nebo si Pavel spletl město a místo do Rakovníka jel do Rokycan a já divákům vysvětlovala, proč začneme o půl hodiny později. Také jej jednou zradila peristaltika a já druhou půlku Natěrače přehrávala divákům sama. Tak by se dalo pokračovat vlastně ve všech tisících případech, protože skoro pokaždé nastane chvilka, která člověka nutí k často nechtěné tvořivosti.
Čím se vyzbrojíte do další tisícovky?
Ráda bych se vyzbrojila zdravým tělem, dobrou pamětí a chutí rozesmát lidi, ovšem udržet si tyhle zbraně bude čím dál těžší, protože čas je nepatrně proti nám. Ale protože se z nás na jevišti stávají děti, tak je vlastně i ten čas relativní.
Napsal/a: Tisková zpráva
