Jak domovnice zachránila novodobého Bajaju …

Kdesi daleko v království krále Karla (Jiří Bartoška) žije krásná princezna Karolína (Marika Šoposká), najednou se však objeví hladový drak; na hrad se sjedou princové, bohužel zbabělí a princeznu tedy musí zachránit chrabrý loutkář Vítek (Ondřej Novák) s pomocí tajemné osůbky Micimutr (Libuše Šafránková), jinak také domovnice v jednom pražském činžáku – to je velmi zjednodušeně obsah nové české pohádky MICIMUTR, původně určené jen pro televizní obrazovky…

Byla jsem strašně zvědavá, co z klasického námětu ala Bajaja vykouzlila scénáristka Irena Dousková (nemýlíte se, jedná se o autorku legendárního Hrdého Budžese) pod vedením debutujícího režiséra Víta Karase.

Velkolepost triků a vysoká kvalita kamery Pavla Berkoviče pravděpodobně přivedly producenty na nápad nasadit pohádku také do kin. Od 17. listopadu se můžete přesvědčit, zda jim tento riskantní nápad vyšel. Škoda jen, že scénář dosti pokulhává za kvalitou zpracování. Po celkem zajímavém začátku jakoby autorka přeřadila na nižší rychlost. Tedy alespoň na mne 2/3 filmu působily dojmem líně lezoucího šneka. Dalším karambolem je velmi nešťastné propojení reálu s pohádkou – příjemně rozvíjející se děj je bez upozornění přerušen skočením do současnosti a až násilným spojením dvou odlišných příběhů.

Mně osobně ještě vadilo, že u některých postav nějak nechápu jejich smysl. Kupříkladu stále se pitvořící královna Jaroslava (Jaroslava Kretschmerová) se ve chvíli, kdy se nad zámkem prohání drak, víc zajímá o svůj vzhled než o osud své dcery. V průběhu filmu mne napadaly ještě další otázky – Proč nikdo neodporuje arogantnímu jednání prince Vladimíra (mimochodem skvěle zahraného Vojtou Dykem)? Proč je princezna ihned odvezena k drakovi, aniž by tento dal nějak najevo, co vlastně chce? nebo Proč ji na této nelehké cestě nedoprovázejí rodiče? Bohužel odpovědi jsem se ve filmu nedočkala, škoda.

Co naopak mohu téměř bez výhrad pochválit, je kamera a digitální triky. Z každého záběru přímo čiší, jak si s nimi režisér s kameramanem vyhráli – bezvadné světlo, kostýmy i hudba utváří tu pravou pohádkovou atmosféru. Od první chvíle se ocitnete v úžasném světě pohádek, kde zlo je potrestáno, dobro odměněno a pomoc se dostane tomu, kdo ví, že dobré skutky se nemají dělat s výhledem na odměnu.

K nejzdařilejším záběrům celého filmu patří bezpochyby let draka. Ačkoliv je tento digitální, působí tak realisticky, že s mnohými z nás jeho objevení alespoň krapítek trhne. Není to již běžný hodný český dráček, ale může se bez obav měřit se svými zahraničními kolegy – on je v pravém slova smyslu tříhlavá saň, ze které jde hrůza a děs i přes filmové plátno. No a když ve druhé půli filmu odlétá Micimutr do pohádky na svém „koštěplánu“, či jak toto bizardní létající zařízení nazvat, mnohý z diváků zatouží svézt se na něčem podobném. Prostě a jednoduše, scénáři by slušelo menší dopilování, avšak nad ztvárněním občas budete nechápavě kroutit hlavou. Já osobně jsem často přemýšlela, ve kterých koutech naší země režisér vyšťoural tak úchvatnou přírodu.

Mile mne překvapily občasné hříčky se slovy, dokonce se u nich smáli i mé dvě ratolesti. Kupříkladu úžas malého Jirky (Josef Weinzettel), který se v kuchyni shání po lednici a kuchař Pepé (Martin Dejdar) mu sdělí, že je přece na Moravě 😉 Přiznám se, že mi chvíli trvalo, než jsem to pochopila. Další dosti zábavnou postavou je nabubřelý princ Vladimír, jež se domnívá, že je významný umělec a na můj vkus až moc často předvádí své „umění“ – jeho „rytíř na komoni“, nebo „žloutkář“ (místo loutkář) nám spolehlivě zvedají koutky ještě dnes.

Micimutr je další průměrné dílko v současných, takřka stojatých, vodách českých pohádek. Jako skoro všude, i na této pohádce s poněkud zvláštním názvem, můžeme nalézt mnoho záporů, ale i kladů. Podle mne se dětem bude líbit, a to hlavně těm školou povinným, ovšem někteří rodiče se mohou občas nepatrně nudit.

Zkuste tedy neřešit detaily a na MICIMUTR se dívat dětskýma očima 😀

Film Micimutr uvádí společnost CinemaArt.

Napsal/a: JanaK