Že by dcera Bolka Polívky vyměnila své extravagantní modely, v níž jsme ji zvyklí vídávat, za „usárnu“, maskáče a klobouk s ohonem? Nikoli, ovšem staré trampské písničky skutečně doporučuje jako dokonalý lék na špatnou náladu.
Anna Polívková totiž hraje jednu z hlavních rolí v půvabné hudební retro komedii Ondřeje Havelky Zločin v Posázavském Pacifiku, ve které zazní mimo jiné právě prvorepublikové „písně toužení a dálek“. Kritikou i diváky opěvovaná inscenace pražského Divadla Kalich s velkou nadsázkou vypráví o začátcích trampingu v Čechách.
Jaký máte ve skutečnosti vztah k bivakování v přírodě?
Cestování obecně přímo miluju. Občas si ustlat jen pod hvězdami je krásné, ale nemůžu říct, že bych tomu tak úplně propadla. Hotýlek je hotýlek. (smích) Nicméně „trampování“ v komedii Zločin v Posázavském Pacifiku si moc užívám a doufám, že diváci s námi. Navíc si ještě vychutnáváme atmosféru první republiky, kterou mám moc ráda a kterou Ondřej Havelka umí tak skvěle zprostředkovat.
Často říkáte, že vám na cesty stačí jen batůžek s nejnutnějšími věcmi.
Na tom se nic nezměnilo. A potřebuju ještě lampičku, abych si vždycky mohla zalézt do nějakého koutku s knížkou. Ať už jsem kdekoli.
Hodně jste se necestovala se svými autorskými divadelními projekty. Plánujete opět vyrazit za hranice?
Moc bych si to přála. Já vlastně ani jinak nejezdím, zorganizovat si sama cestu je pro mě nadlidský výkon. To byste nevěřili, kolik sil mě stojí i takový výlet za tátou na jeho farmu do Olšan.
Vraťme se proto raději do divadla. V Havelkově komedii máte i hodně pěveckých čísel. To je pro diváky novinka…
Nejen pro diváky, ale vlastně také pro mě. Párkrát už jsem na jevišti zpívala, nikdy by mě ovšem nenapadlo, že budu hrát v inscenaci, kde mám pomalu více slova zpívaného než mluveného. Navíc hraju čtyřroli, takže každá píseň musí mít i jiný charakter, jinou interpretaci. Nicméně právě díky Ondřejově nabídce se v poslední době věnuju zpěvu víc než kdy před tím a dokonce jsem i začala skládat písničky.