Jak děti hledají hranice

Kdo hledá hranice, otírá se o ně, je připraven přijímat nové zkušenosti. Hranice dětem ukazují, jak daleko mohou zajít. Zároveň předvádějí, co ještě nedokážou. Hraniční kůly jsou jako majáky, poukazují určitou dobu na bezpečnou plavební dráhu, vedou do další plavební dráhy nebo k otevřenému moři, na kterém se hledají další spolehlivé souřadnice…

Děti ovšem chtějí víc. Hrát si s hranicemi znamená hrát si s vlastními schopnostmi, jít na vlastní výkonnostní hranici, podrobovat se výzvám pro posílení pocitu vlastní ceny, zkoumat hloubku a emocionální základ mezilidských vztahů, testovat spolehlivost norem a hodnot, kterými žijí rodiče a vychovatelé. Hledání hranic a jejich překračování proto poukazuje na dvojí:

• Jsou znamením kognitivních a citových vývojových kroků dítěte. Dítě získalo zkušenosti, zažilo je, je připraveno prozkoumávat jiný, neznámý terén. Otřásá-li dítě hranicemi, upozorňuje na sebe, chce víc, rádo by nové jistoty, protože ty obvyklé už mu nestačí. Překračování hranic ukazuje na nutnost přemýšlet o jejich rozšiřování, o změně pravidel, o větším spolurozhodování dítěte při řešení konfliktů.
• Překračování hranic vyzývá dospělé také k tomu, aby se jim podrobili. Rodiče – a všichni ostatní, kteří na děti nějak pedagogicky působí – jsou vzory, podle kterých se děti orientují. A jestliže děti nevědí, na čem u rodičů jsou, testují jejich hranice.

Překračovat hranice je normální, ale současně bolestné, konfliktní, nervy drásající a namáhavé. A to především tehdy, když dětem nejde ani tak o to, aby si dokázaly, co umějí, jako spíše o to, aby narušily vztahy. Překračování hranic má tedy vedle vývojově podmíněného i funkční aspekt. Jinak řečeno, děti překračují hranice, aby – nevědomě a skrytě – představily sebe.

Zkoušet moc
Čtyřletý Tom přichází do obývacího pokoje, má žízeň a přeje si něco k pití. Matka vstává, oba odcházejí do kuchyně.
„Chtěl bys šťávu?“, Tom přikývne. Matka mu ji naleje. „Tady máš.“
„Nechci, radši bych mléko.“
„To jsi také mohl říct rovnou.“ Naleje mléko.
Tom se trochu napije a prohlásí: „To nechci, je kyselé.“
„Myslela jsem, že máš žízeň.“ Matčin hlas zní rozzlobeně.
„To mám.“
„Co tedy chceš?“
„Třešňový sirup,“ řekne Tom po chvíli váhání.
Matka jde k polici, donese třešňový sirup.
„Tuhle láhev ne, tu vedle.“
„Vždyť jsou obě stejné.“
„Ne.“
„Pro mě za mě!“
Matka odnese láhev, přináší druhou. Nalévá sirup.
„Dej mi tu první šťávu, je lepší.“
„Tome, to snad není pravda. Teď už ale opravdu dost,“ zvyšuje matka hlas a vtiskne mu sklenici do ruky.
Tom se trochu napije, postaví sklenici zpátky a s úsměvem odchází, zatímco rozčilená matka sténá: „Pokaždé takové nervy! Ale pokaždé!“
Ať už ohledně pití, jídla, oblékání, hraček – o ostatních konzumních artiklech ani nemluvě – stále více dětí je příliš brzy zatahováno do procesu rozhodování. Jsou vystavovány trýzni volby: dlouho stojí před šatníkem, ještě neschopny nebo lépe přetíženy požadavkem se rozhodnout. Ráno se mají rozhodnout, jaké bude k obědu jídlo, o kterém v poledne už nechtějí nic vědět. Byť je respektování dětských tužeb a potřeb nutné, musí být přiměřené věku a situaci. Stížnosti tolika rodičů, že každá nepatrná záležitost, jako je volba nápoje nebo oblečení, se brzy stává „vyčerpávajícím nervovým bojem“, ukazují, že je mnoho dětí touto výchovnou představou o samostatnosti přetíženo. A to zvlášť tehdy, kdy pro takové situace neexistují žádná pravidla. Nejistota v jednání dětí je znamením toho, že jsou příliš brzy vystaveny konfrontaci s příliš širokými hranicemi.
Není-li rozhodování spojeno se spolehlivými pravidly, závaznými hranicemi a domluvami, cítí se děti nejistě a osamoceně. Děti potřebují podporu a povzbuzení rodičů právě tak, jako musí být připraveny přispět svým dílem k řešení problémů.
Kdo děti neustále přetěžuje – to platí i tehdy, „když se to myslí jen dobře,“ – nechtěně je činí „malými“ a nesamostatnými. Aby se dětem ulehčila trýzeň volby, je důležité, mohou-li volit jen z určitého počtu předmětů. Jinak děti opouští odvaha a nedůvěřují si. Důsledkem jsou boje o moc i bezmocnost.
„Co jsem měla říct?“ ptá se Tomova matka.
„Co chceš pít, vodu, nebo šťávu?“
„A co když chce třešňový sirup?“
„Pak bude třešňový sirup a žádné další diskuse.“
„Ale co když ho nebude chtít a bude mít ještě žízeň?“
„Myslím si, že nemá žízeň, ale jen zkouší, kam až může zajít!“

„Pitomče!“
Pětiletá Karolina přichází z mateřské školy, vesele si prozpěvuje, pak se postaví k matce a náhle řekne: „Pitomče, pitomče!“ Podívá se na matku, která se zasměje a přívětivě říká: „Karolino, svlékni si kabát. Jídlo je na stole.“
Karolina jde a hned je zpátky. Obě jedí. V příštích čtyřech dnech se Karolinin rituál s „pitomcem“ i matčina reakce opakují ještě několikrát. Večer následujícího dne Karolina po jídle prohlásí: „Pitomče, bylo to dobré!“ Matka rozhodně: „To se neříká!“ Karolina docela vesele: „Pitomče se neříká!“ A vychutnává tuhle větu ještě několikrát. Matka trochu nazlobená: „Karolino, nech toho!“ Karolina klidně prohlásí: „Ale táta to také někdy říká.“ Matka váhavě: „Hm, tak to také není hezké!“ Karolina se usmívá: „A táta je mnohem větší než já, ale když ani ten nemůže!“
Nadávky a šťavnaté výrazy děti fascinují. Zkoušejí jimi normativní hranice a mezilidské způsoby chování. Čím jsou děti menší, tím méně si dovedou představit význam slov – většinou přejatých od starších dětí nebo dospělých – která říkají. Slov, která tajemně znějí, slov, s nimiž se očividně dá nějak zapůsobit. Děti přejímají výrazy, dají je do jim známého kontextu a čekají, co způsobí. Čím prudší je reakce rodičů, tím více děti tuší, že trefily do černého. Šťavnatý výraz se ujme rychle – k jejich potěšení a k mrzutosti dospělých.
Stejně jako přepjaté, prudké reakce jsou nevhodná morální posuzování. Šestiletý Arnošt ke své čtyřleté sestře: „Ty prohnaná svině! Ty dobytku!“ Otec to slyší, rychle přibíhá a velmi prudce: „Arnošte, to se neříká!“ – „Proč?“ – „Protože je to špinavé slovo!“ – „Jak to? Má to něco společného se sračkou?“
– „Arnošte!“ Otec je zděšen.

Děti zakoušejí mocné účinky šťavnatých výrazů. Neznají však ani jejich průraznou moc, ani jejich dosah, proto jednají – nevědomě nebo někdy cílevědomě – na bázi pokusu a omylu.
Karolinina matka se zpočátku chovala přiměřeně. Ignorovala dceřino jednání, morálně ho nehodnotila ani se neptala „Odkud to máš?“ Podobné otázky rychle uvádějí děti do obranného postavení. Svádějí to na ostatní děti. To jim nepomůže, aby změnily své návyky – nanejvýš v přítomnosti osob, které podobné výrazy odsuzují.
Jestliže ignorování nepotlačí nadávky či šťavnatá slova, musí se jednat – jinak by jejich přehlížení a přeslechnutí Karolinu posílilo v provokativním překračování hranic, povzbudilo by ji, aby v nich pokračovala dál. Karolina by si ignorování pravděpodobně vyložila jako lhostejnost a pokračovala by tak dlouho, dokud by jí nebyly stanoveny hranice.
Důležitý je však způsob, jak na provokaci reagovat. Tím, že matka odpovídá v obecné rovině, poskytuje dceři příležitost, aby použila vlastní zkušenosti a pozorování: „Ale táta to říká také!“ Vhodnější by bylo: „Nechci to poslouchat, nelíbí se mi to!“ A na Karolininu otázku proč, mohla odpovědět: „Uráží mě to.“ Při takovém střetu záleží na tom, aby si Karolina uvědomila, že je kritizována kvůli volbě slov, ne jako osoba. Musí se rozlišovat mezi kritikou věci a kritikou vyvíjející se osobnosti.

Napsal/a: Jan-Uwe Rogge