Od posledních Védéčkovin, kde jsem si tak libovala, jak skvěle se nám rok 2015 na VD rozbíhá, uplynuly téměř 4 měsíce. Za tu dobu se toho stalo a zároveň nestalo tolik, že je naprosto jasné, že rok 2015 bude pro mě (a tím pádem nejspíš i pro VD) především rokem změn.
Pokud očekáváte v tomto článku shrnutí konkrétních VD událostí za poslední týdny, jak tomu bývalo ve Védéčkovinách zvykem, zklamu vás. Spíš než zpravodajství čekejte něco na způsob osobní výpovědi (záměrně nepoužívám slovo zpověď, které by se v tomto spojení dalo očekávat).
Začátkem března jsem se rozhodla chopit příležitosti a přihlásila se na dvouměsíční kurz, který měl být (a skutečně byl) přínosem pro moji práci. Tušila jsem, že bude časově náročné skloubit to s prací na VD a dalšími aktivitami. Ale že se z toho virtuálního rychlíku brzy stane Shinkanzen, který fakt vůbec nestaví, jsem nečekala. Obzvlášť v závěru to byla neskutečná jízda, kdy nejenže nebyl čas na VD, ale ani na spánek 🙂 Radši ani nebudu psát, kolik jsem toho (ne)naspala v posledních dnech kurzu.
Během té zběsilé jízdy mi stihl zkolabovat počítač tak, že se ho podařilo přivést k životu až po týdenní resuscitaci, navíc komplet přeinstalovaný, takže jsem měla o další zábavu postaráno. Když byl fit počítač, omarodila jsem si sama. A že to bylo po hodně dlouhé době, užívala jsem si to tři týdny, kdy v době, kdy jsem si připadala už fit, onemocněl pro změnu někdo z rodiny. Jinými slovy dokonalá zatěžkávací zkouška.
… prakticky ze dne na den bez předchozího varování nastoupila do časově náročného zaměstnání Ivča, která do té doby obstarala na VD tolik práce, že nahradit ji ve výše popsané situaci bylo nemožné. Prostě další bojovka 🙂
Bylo a je to fakt náročné. A to obzvlášť pro ty, kdo se k celé situaci museli nějak postavit a hasit co se dalo. Děkuju proto všem, kdo se na chodu VD v té době podílely a nevzdaly to. Speciální dík patří hlavně Peťce s Pavlínkou. Těžko říct, jestli by tu nebylo touto dobou už úplně pusto a prázdno, nebýt jich dvou.
I když předchozí řádky zní nejspíš dost ufňukaně, nejsou tak myšlené. Jen jsem měla pocit, že bych vám to měla napsat, abyste měli aspoň trochu představu, co se dělo a co všechno nakonec vedlo k tomu, co se nejspíš ještě dít bude.
Vím, že všechno má svá pozitiva, takže jsem je našla i ve výše uvedených kalamitách 🙂 Došlo mi, že je potřeba zajeté fungování spousty věcí změnit, aby výpadek jedné osoby neznamenal kolaps téměř celého systému. Ukázalo se, že bez některých věcí se dá docela dobře obejít (a ušetřit tak spoustu času).
Prostě víceméně všechno směřuje k nějakým změnám nebo aspoň úpravám, které chci postupně zavést.
Zatím myslím, že zásadní věci proběhnou spíš v zákulisí v podobě upřesnění některých rolí a přerozdělení úkolů. Tuším, že se to neobejde bez rozšíření redakční základny, takže nejspíš brzy můžete čekat nějaký VD nábor. Nejdřív si ale budeme muset ujasnit, kdo přesně nám chybí. Klidně už ale můžete předem popřemýšlet, jestli by vás něco takového lákalo 😉
Ráda bych pozornost zaměřila hlavně na naše projekty od těhotných až po školáky, kolem kterých by se měly soustředit takřka všechny VD aktivity.
Kromě toho mám v záloze ještě jeden plán, který by mohl VD zase trošku rozhýbat. Ale o tom zatím neví ani ti, s nimiž pro něj počítám, proto si ho zatím nechám pro sebe.
Pokud jste dočetli až sem, máte u mě virtuální medaili. Obzvlášť pak děkuju za vytrvalost a přízeň těm, kteří to během těch posledních dvou slabých měsíců nezabalili.