Myslíte si, že babyboxy sníží počet zabitých novorozenců?
Marie Vodičková: Ano, zejména v kombinaci s naší krizovou linkou. Na tu mohou zavolat matky, které nemají babyboxy v dosahu (na základě telefonátu jsme v průběhu pěti let převzali anonymně čtyři novorozence). Problém jen je, aby se o těchto možnostech matky, které tají těhotenství, dozvěděly.
František Schneiberg: Nemyslím. Matky, které své dítě tajně porodí a zabijí, nebo je odloží způsobem, který ohrožuje zdraví a život dítěte, jsou ve velice silném afektu, v zoufalé situaci, v panice, v dlouhodobém stresu z utajeného těhotenství, nepříčetné nebo psychiatricky nemocné. Dítě zabíjejí v nepříčetném stavu, aby se ho co nejrychleji zbavily, a tak popřely celou skutečnost jak těhotenství, tak narození dítěte. Jejich chování je zkratkovité, neplánované, nečekané. Matky v tomto psychickém stavu nejsou s to vyhledat babybox v jiném městě (ani v sousední ulici), protože to vyžaduje plánovanou aktivitu, racionální rozhodnutí (dítě zabalit, vzít, někam sním odjet), kterých nejsou v tomto stavu schopné. Z týchž důvodů nevyužívají ani jiných zákonných možností odložení dítěte, nevyužijí ani babyboxu. Tyto ženy nejsou schopny svou situaci racionálně řešit a plánovat vhodné kroky k odložení dítěte způsobem, který nebude dítě ohrožovat na zdraví či životě.
Údaje ze zemí, kde jsou babyboxy tolerovány již delší dobu (Německo), jasně ukazují, že jejich existence nijak neovlivnila počty dětí nalézaných jako usmrcené po porodu v kontejnerech apod. I statistiky Policie České republiky uvádějí poměrně stabilní údaje o počtu nelezených usmrcených novorozenců, kdy toto číslo kolísá mezi třemi a čtyřmi ročně, přičemž v roce 2004 a 2005 nebyl takový případ zaznamenán vůbec. Po dobu existence babyboxů byli takto nalezeni dva novorozenci.
Ani jedno ze tří dosud známých dětí nalezených v pražském babyboxu, nebyl novorozenec! Všechny tři byly řádně ošetřeny matkou a odloženy ve věku kolem šesti týdnů. Dvě z těchto dětí měly u sebe rodný list, pobývaly nějakou dobu na novorozeneckém oddělení, popřípadě doma, a pod tíhou akutních nepříznivých okolností po podání zřejmě jednostranné informace o babyboxu, jako jediné možnosti odložit dítě, je tam matky odvezly. Po navázání kontaktu s nimi, po nabídnutí spolupráce a doprovázení včetně zařízení sociálních dávek, pravidelných návštěv praktického dětského lékaře matky své rozhodnutí vzaly zpět a děti jsou v domácí péči v rodině, a podle posledních zpráv se jim daří dobře.
Jaroslav Šturma: Zdá se, že se matky odkládající děti do babyboxů rekrutují z jiné skupiny než ty, které novorozeně zabijí. Zatím ovšem máme k dispozici jen kazuistiky, tak musíme uvažovat s opatrností.
Sníží babyboxy množství interrupcí?
Jaroslav Šturma: Donosit dítě a přivést je na svět svědčí o základním vědomí úcty k životu dítěte, a to si zaslouží ocenění i v případě, že se pak matka nemůže či nechce o dítě starat. Víme však, jak silně je zakořeněná mentalita, že odložit narozené dítě dovede „krkavčí“ máma. Žena, jež nedá dítěti šanci, aby se narodilo, takto posuzována nebývá. Někdy je její jednání hodnoceno dokonce jako projev jisté odpovědnosti, většinou v kontextu osobní tísně. Perspektiva, že nechtěné dítě je po narození možné odložit do babyboxu, však po mém soudu nebude sama o sobě motivovat ty, co uvažují o interrupci. I dnes přece ženy vědí, že mohou po narození dítě odevzdat k adopci a že tedy nemusí nést tíži péče o ně.
František Schneiberg: To je pravda, v našich společenských podmínkách je pro ženu mnohem přijatelnější jít na potrat, než dítě po porodu jakkoli odložit. Domnívám se, že by žena, která své dítě děvět měsíců nosí a pak se rozhodne dát je do adopce a udělat radost jiným, pro ni cizím lidem, měla být za svůj čin spíše pochválena než haněna.
Marie Vodičková: I já se domnívám, že babyboxy ke snížení počtu interrupcí nepovedou. Matky, které rodí utajeně mimo porodnici, obvykle interrupci nemohou využít – zřejmě z obavy před prozrazením faktu otěhotnění, možná iz finančních důvodů. Ne každá žena má k dispozici tři tisíce korun na interrupci.
V čem mají babyboxy výhodu oproti utajeným porodům?
Jaroslav Šturma: Mám za to, že jsou ještě anonymnější, utajenější a jednorázovější záležitostí, než je utajený porod, a proto mohou subjektivně vyjít vstříc situačním okolnostem a tlakům v životě ženy (oslabené navíc po porodu).
František Schneiberg: Babyboxy nemají žádnou výhodu. Při utajeném porodu jsou alespoň známa nějaká anamnestická data o dítěti a jeho matce, a to mimo jiné zlepšuje možnost osvojení.
Dále by se naše babyboxy mohly stát cílem pro odkládání dětí z různých sousedních i nesousedních zemí, kde tato možnost není, popř. pro cizinky, které zde porodí a nemohou porodit utajeně. Nevím, jestli je to výhoda, vidím to spíše negativně. A to nemluvím o možném zneužití babyboxu pro unesené dítě a podobně.
Marie Vodičková: Výhodou babyboxů je to, že pomáhají i těm dětem, jejichž matky nesplňují podmínky pro utajený porod v porodnici – jsou vdané, nebo u nás nemají trvalý pobyt, nebo z jiných důvodů nemohou porod v porodnicivyužít – například proto, že nemají nikoho, kdo by se postaral o jejich dříve narozené děti, nebo by tím vyšlo v jejich nejbližším okolí najevo, že jsou těhotné.
Argumenty Františka Schneiberga mě stále šokují. Mají snad děti cizinek nebo děti postižené menší právo na život než děti zdravé? Bylo by lépe je zahodit do popelnic nebo je házet ze skály jako ve Spartě? Pokud dítě z babyboxu nebude možno ze zdravotních důvodů osvojit, postarají se o ně stejné instituce, jako o postižené děti známých rodičů, kteří se k nim nehlásí. V ústavech sociální péče jich jsou tisíce. Anebo – jsou snad umělé potraty a ponechání dítěte v porodnici, eventuálně utajené porody v porodnici, projevem větší míry zodpovědnosti než vložení dítěte do babyboxu?
František Schneiberg: Pokud šokuje něco mne, je to schopnost Marie Vodičkové zaujmout stanovisko k něčemu, co druhý vůbec neřekl, ani nenapsal. Soudný čtenář jistě vidí, že jsem o tom, že děti cizinců či děti postižené mají menší právo na život nikde nic neříkal, ani nepsal, ani by mne to nenapadlo. Všechny mé odpovědi svědčí i o tom, že všechny formy opuštění dítěte matkou jsou obrazem nízké odpovědnosti za daný život, nikde neříkám, která forma více a která méně.
Jaké děti babyboxy zachraňují?
František Schneiberg: V našem českém pojetí žádné, viz výše.
Marie Vodičková: Jsou to děti matek, které tají těhotenství obvykle před svým nejbližším okolím -před manželem nebo druhem, často z důvodu nevěry a z obavy před agresivním partnerem nebo z obavy, aby se jim nerozpadla rodina, nebo proto, že primitivní a agresivní partner už další dítě nechce, anebo u nezletilých matek z obavy před reakcí rodičů. Pokud jde o námi převzaté čtyři děti, byly všechny řádně zaopatřené a matky se jevily jako normální a zodpovědné ženy, dvě z nich při předávání dětí velmi plakaly. Ve dvou případech se zřejmě jednalo o nevěru, ve dvou o obtížnou sociální situaci. Všechny už měly děti, tři z nich, s nimiž jsme se setkali, byly ženy kolem třiceti let. V jednom případě nám dítě předal pravděpodobný otec.
Jaroslav Šturma: Z oněch čtyř dětí, jež se zatím v babyboxu ocitly, nelze činit ucelenější obraz o charakteru těchto dětí. Zatím to jsou jednotlivé osudy a je otázkou, jak by se vyvíjely, nebýt babyboxu.