Zdroj potravy a stálá průvodkyně: placenta

Systém, který má za úkol zásobovat zárodek živinami, v následujících týdnech stále vyzrává. Koneckonců musí pokrýt neustále rostoucí nároky nenarozeného dítěte. Ve třetím týdnu těhotenství již roli pojítka mezi placentou a zárodečným organismem plní pupeční šňůra. Placenta se nyní mění v síť cév, které se stále více větví a ukotvují se na děložní stěně. Produkuje hormony a imunitní látky, jež mají za úkol těhotenství zachovat a chránit. A rovněž zabraňuje tomu, aby především bílkoviny a jiné látky z matčiny krve mohly přejít do krve zárodku. Dítě získává z matčiny krve kyslík, živiny a tekutinu. Na druhé straně odevzdává odpadní produkty své látkové výměny matčinu organismu. Oba krevní oběhy jsou od sebe odděleny jen tenkou membránou. V jistém smyslu slouží tato membrána také jako fi ltr proti choroboplodným zárodkům a škodlivým látkám. Dříve jsme tuto membránu považovali za perfektní ochranu. Bohužel existuje množství látek, které mohou i přes závoru placenty do organismu dítěte vniknout téměř nerušeně. K takovým látkám patří alkohol, léky, nikotin a všechny možné jedovaté produkty životního prostředí. Různorodými následky působení těchto látek se zabývá jedna celá vědecká disciplína, teratologie.

Placenta se svým pojítkem, pupeční šňůrou, jsou geniálním zázrakem přírody. Společně s dělohou tvoří dohromady orgán, který je pro přežití dítěte nejdůležitější. Je to nejpřímější spojení mezi zárodkem a mateřským organismem. Jako jistý druh pomocného orgánu přebere placenta za vyvíjející se dítě životně důležité funkce, jako je výměna plynů a přijímání potravy, a řídí procesy látkové výměny a produkci hormonů. V průběhu vývoje bude plod (fetus) schopen krok po kroku některé z těchto funkcí přebrat. Proto placenta ke konci těhotenství ustupuje. Spolupráce placenty a zárodku zřetelně poukazuje na to, že obojí tvoří neoddělitelný celek.

Jednota placenty a zárodku bývá důvodem k tomu, že v mnoha kulturách se s placentou dodnes nakládá s vážností a zbožnou úctou. Přičítají se jí mimořádné léčivé síly, a když se s ní zachází podle tradičních způsobů a s respektem, bohové se usmíří. Lidé placentu často zakopávali na výjimečných místech. Například na Bali dodnes placentu omývají, parfémují a slavnostně pohřbívají. Považují ji za duchovní sestru dítěte. Faraónova placenta ve starém Egyptě byla pokládána za vtělení jeho duše a za jeho nadpřirozeného pomocníka a ochránce. Proto byla pečlivě uložena a střežena a při procesích ji nosili před vládcem. V mnoha kulturách bylo zvykem, a je tomu tak dodnes, placentu po porodu sníst. Mimochodem většina savců to tak dělá, dokonce i krávy, které jsou jinak naprosté vegetariánky. Důvodem je pravděpodobně to, že placenta obsahuje látky, které po porodu stahují dělohu, a tím zamezují krvácení. Také v Evropě byl až do 18. století rozšířený názor, že pozření alespoň kousku placenty podporuje kojení.

Ke konci 18. století však došlo v Evropě k obratu. Lidé se zde začali na placentu stejně jako na porod dívat jako na něco odpudivého. Nový pohled na svět měl pro vše vysvětlení a nezbylo v něm místo pro zvláštní symboliku. Placenta se lidem jevila jen jako odpad a tak to dodnes zůstalo. Po té, co porodní asistentka nebo lékař zkontrolují stav po porodu, přistane placenta v odpadkovém koši nebo u farmaceutických a kosmetických firem, kde je použita jako základ pro výrobu léků nebo krémů.

Jedná se o ukázku z knihy Tajemství prvních devíti měsíců.
Vydalo nakladatelství Portál, 2010.