Placenta se svým pojítkem, pupeční šňůrou, jsou geniálním zázrakem přírody. Společně s dělohou tvoří dohromady orgán, který je pro přežití dítěte nejdůležitější. Je to nejpřímější spojení mezi zárodkem a mateřským organismem. Jako jistý druh pomocného orgánu přebere placenta za vyvíjející se dítě životně důležité funkce, jako je výměna plynů a přijímání potravy, a řídí procesy látkové výměny a produkci hormonů. V průběhu vývoje bude plod (fetus) schopen krok po kroku některé z těchto funkcí přebrat. Proto placenta ke konci těhotenství ustupuje. Spolupráce placenty a zárodku zřetelně poukazuje na to, že obojí tvoří neoddělitelný celek.
Jednota placenty a zárodku bývá důvodem k tomu, že v mnoha kulturách se s placentou dodnes nakládá s vážností a zbožnou úctou. Přičítají se jí mimořádné léčivé síly, a když se s ní zachází podle tradičních způsobů a s respektem, bohové se usmíří. Lidé placentu často zakopávali na výjimečných místech. Například na Bali dodnes placentu omývají, parfémují a slavnostně pohřbívají. Považují ji za duchovní sestru dítěte. Faraónova placenta ve starém Egyptě byla pokládána za vtělení jeho duše a za jeho nadpřirozeného pomocníka a ochránce. Proto byla pečlivě uložena a střežena a při procesích ji nosili před vládcem.
Ke konci 18. století však došlo v Evropě k obratu. Lidé se zde začali na placentu stejně jako na porod dívat jako na něco odpudivého. Nový pohled na svět měl pro vše vysvětlení a nezbylo v něm místo pro zvláštní symboliku. Placenta se lidem jevila jen jako odpad a tak to dodnes zůstalo. Po té, co porodní asistentka nebo lékař zkontrolují stav po porodu, přistane placenta v odpadkovém koši nebo u farmaceutických a kosmetických firem, kde je použita jako základ pro výrobu léků nebo krémů.