V mých 25ti letech jsme se s manželem rozhodli pro miminko. Po roce neúspěchu jsem navštívila opět svého lékaře, který nezvedl hlavu od diáře a zamrmlal „Jste
ještě mladá!“, konec vyšetření, já na maděru, nicméně jsme se snažili dál. Po dalším půl roce jsem opět zašla k doktorovi. Celý proces se opakoval, načež jsem
mu sdělila, že si najdu jiného lékaře.
Což jsem také udělala.Byla to lékařka, starší dáma, po mém vyšetření poslala na vyšetření i manžela a poté zkonstatovala, že si mám měřit bazální teplotu a
přijít za půl roku. Radost, že se konečně něco děje. Po půl roce opět to samé s tím rozdílem, že jsem dostala hormony, jelikož u mě nedocházelo k ovulaci(později jsem se dozvěděla, že se tyto léky nesmějí užívat víc jak dvakrát, jelikož způsobují cysty a myomy).
Takže léky jsem užívala tři měsíce, poté, co se opět opakovala stejná vyšetření
bez úspěchu, mě přemluvila moje teta, abych navštívila jejího gynekologa v
jisté velmi známé nemocnici.
Pan doktor se na mě podíval ode dveří a zeptal se, jak jsem byla léčena. Poté mi
předepsal dvojnásobnou dávku stejných hormonálních léků a poslal mě domů.
Po dalších třech měsících mě pan doktor dokonce vyšetřil, ne ultrazvukem, pouze
hmatem se stejným závěrem, opět stejné léky.
No, jelikož jsem v tu dobu končila v zaměstnání a měla starostí až nad
hlavu, nějak jsem zapomněla brát léky.. A hle, moje jinak pravidelná menzes se
nějak nedostavila. Test? Pozitivní. Radost? Neskutečná, ale ne dlouho, ve dvě ráno krvácení, ještě silnější než menzes, manžel mě vezl do nemocnice.
Tam rozespalý lékař po vyšetření ultrazvukem hned probděl: „No těhotná to
jste, ale co ten myom?“ Myom(nádor)? Já ani v tu chvíli nevěděla, co to je… měla jsem v děloze dvanáct centimetrů velký myom, lékař mi nasadil léky s tím, že můj
ošetřující lékař mě měl řádně vyšetřit a s myomem nenechat otěhotnět, takže z
radosti náhle starost.
Ležela jsem v nemocnici 14dní, poznala bezvadný kamarádky, se kterýma se dodnes
potkáváme. Plod se vyvíjel, tak tradá domů, po dvou dnech ze mě opět crčela krev, hrůza … už jsem ani nebrečela, byla jsem smířená s tím, že potratím, nakonec tomu tak nebylo.
No, našla jsem kousek od mého bydliště bezvadného gynekologa. Celé těhotenství mě
hlídal jako oko v hlavě.
Měla jsem ještě vysoký tlak (ten léčím ještě teď) preeklampsii a těhotenskou
cukrovku, rodila jsem císařským řezem o pět týdnů dřív.
Narodila se nám krásná holčička, 2250g a 42 cm.
Elišku mi po narození odvezli do jiné nemocnice, protože měla nízkou glykemii, ale
nakonec to dopadlo dobře.
A pro pobavení (tedy myslím ironicky) – po třech týdnech jsem nemohla došlápnout na
nohu, měla jsem trombózu a ležela i s malou znovu na porodnici, asi čtyři týdny.
No, na závěr, teď už baštím léky „jen“ na vysoký tlak. Trombózu jsme jakž takž
vyléčili. Cukrovka po pár týdnech odezněla sama. Myom se mi po porodu zmenšil na
čtyři centimetry.
Ale nelituji jediného dne a jsem moc vděčná celé rodině za podporu, kterou jsem
v nich našla, když jsem si myslela, že už to vážně dopadne zle.
A včera jsme s manželem dokonce diskutovali o dalším miminku =oD
A malá Eliška?? Té jsou dva roky a má se čile k světu: „Mamííí=o))“…