Chci vám napsat svůj příběh a zároveň dostat odpověď na svou otázku. Tu ale až nakonec.
Vyrostla jsem v nefunkční rodině, otec alkoholik a násilník, matka psychicky narušená bez jakéhokoliv výchovného vlivu. Když mi bylo 15, tak jsem si našla o 10let staršího přítele romské národnosti (sama jsem „bílá“). Žili jsme spolu do mých 18, poslední asi rok a půl mě skoro denně mlátil tak, že jsem měla několikrát otřes mozku, zlámaná žebra a o nose nemluvě.Proč jsem s ním byla tak dlouho? Už jsem jen čekala až mi padne 18, do pasťáku jsem nechtěla za žádnou cenu. Když jsem od něj utekla, ocitla jsem se na ulici s jednou taškou věcí, psychicky na dně a bez koruny. Naštěstí nemám problém s navazování kontaktů, takže jsem se velice rychle seznámila s klukem o 14let starším, opakem bývalého – „náckem“. Nebudu rozebírat náš vztah, ale 2týdny po odchodu od bývalého jsem zjistila, že jsem těhotná. 100%to bylo jeho, byla jsem v 7. týdnu. Okamžitě a bez váhání jsem byla rozhodnutá pro potrat, sama jsem měla velice nejistou budoucnost a odmítla jsem, aby moje dítě někdy zažilo hlad jako já, navíc by to byl míšenec a nepatřil by nikam, k romům ani „bílým“. A navíc bych to dítě nenáviděla stejně jako jeho otce, bylo mi zle při pomyšlení, že v sobě mám něco z něj. Neměla jsem vůbec žádný pocit prázdnoty nebo smutku, když jsem odcházela z nemocnice domů, cítila jsem jen ohromnou úlevu a byla to pro mě tlustá čára za minulostí. Nic jako pocit viny za zmařený lidský život. Ani 2 roky po tomto zákroku nic necítím, žádný smutek nebo pocit špatného rozhodnutí. Občas mě to až děsí a proto se ptám, je to vůbec normální? Je normální, když žena nebo dívka jde na takový zákrok stejně snadno a v pohodě jako na běžnou gynekologickou prohlídku? Naopak až s pocitem radosti, že TO bude pryč?
Závěrem chci říct, že hned v dalším cyklu jsem otěhotněla s mým současným manželem, kterého jsem potkala týden po potratu, bylo to neplánovaně, ale oba jsme se těšili, hned jsme se vzali a rekonstruovali byt. Po víc jak roce můžu říct, že jsem šťastá matka, těhotenství jsem si taky moc užívala a dceru a manžela miluji víc než svůj vlastní život. Když jsem otěhotněla po druhé, tak mi myšlenka na potrat ani jednou neprobleskla hlavou…