Když jsem poprvé spontánně potratila, měla jsem pocit, že jsem se ocitla se v takové průhledné kouli. Uvnitř ní jsem byla v bezpečí. Nikdo na mne nemohl a já jsem se v ní klidně mohla zabydlet se svou Terezkou, se svým smutkem a se svým pocitem, že mne nikdo nechápe…
Navenek jsem sice vypadala relativně v pohodě, ale vevnitř, jakoby se zastavil čas.
Měla jsem pocit, že se se světem tam venku od sebe vzdalujeme a tušila jsem, že to takhle nechci. A tak jsem se rozhodla se trochu porozhlédnout. Po internetu, knihkupectvích, ale v té době jsem toho moc nenašla (psal se rok 2013). Až mi kamarádka dala telefon na jednu svou kamarádku, která pracuje s maminkami, a ta mi pomohla zase vylézt z bubliny a začít dělat něco jinak.
Byla jsem první ženou v naší rodině, která se rozhodla o potratu mluvit, která se dokonce rozhodla plakat a která věděla, že jedině takhle se mi uleví a budu moct tuhle bolest poslat tam, kam patří – jako součást mé minulosti a mne samotné. Tak jsem začala psát a psát, spojila se s dalšími ženami a vytvořily jsme knížku Čekala jsem miminko, ale…, plnou sdílení, vzájemné podpory a inspirace.
Co jsem se tehdy naučila a mohlo by pomoci i dalším ženám?
Třeba to, že:
- Na bolest nemusíte být sama a když nenajdete pomocné rameno k vyplakání ve svém nejbližším okolí, neznamená to, že není někde kousek dále (třeba i u odborníka).
- Spousta lidí neví, jak s vámi v tu chvíli mluvit.
- Spousta lidí se bojí, aby vás nerozplakali, protože si myslí, že vám tím ještě více ublíží.
- Spousta lidí si myslí, že vám pomůže, když udělá všechno pro to, abyste na to nemusela myslet.
- Někteří lidé okolo vás by vám rádi pomohli, jen neví, jak na to.
- Je nejlepší, když si sama řeknete o to, co potřebujete – vytvoříte tím most mezi sebou a vašimi blízkými a můžete tak třeba i začít mnohem opravdovější vztahy.
- Není slabost plakat a chtít někam zalézt. Slzy pomáhají zpracovat ztrátu mnohem lépe než „prášky na nervy“.
- Všechno má svůj důvod, i když je někdy pořádně schovaný.
Je škoda, že se v naší společnosti ztráta miminka v bříšku nepovažuje za událost, které by se měla věnovat pozornost.
Zkrátka a dobře, žena má plné právo vzít si pro sebe dostatek času a prostoru, aby se s touto zkušeností mohla vyrovnat svým jedinečným způsobem. Rozhodně je v pořádku být k sobě shovívavá, netlačit na sebe a respektovat své vnitřní procesy. Pokud to tak cítí, bývá užitečné rozloučit se s miminkem dopisem nebo nějakým rozlučkovým rituálem.
