O potratech…

Rubrika: Těhotenství

558236_sittingPřed nějakým časem jsem se seznámila s mladou maminkou, říkejme jí třeba Eva. Má 2letou holčičku, té budeme říkat Klárka. Dost často se scházíme, skamarádily jsme se a před týdnem mi vyprávěla svůj příběh…

Dozvěděla jsem se o jejím smutném osudu.
Před 5 lety chodila s přítelem, bylo to hned po škole, našla si práci a začala pracovat v jedné firmě. Po půl roce se s tím přítelem rozešli, neklapalo jim to. Jenže ona po 14 dnech zjistila, že je těhotná. Dost jí to zaskočilo, vždyť brala antikoncepci, no ale stalo se. Tak šla hned za otcem dítěte, ale ten jí vyhodil, že žádné dítě nechce, a že jestli je to dítě vůbec jeho. A že má jít na potrat.
Byla strašně zoufalá, doma se to bála říct. Začala přemýšlet co bude dál. Kde bude bydlet? Jak se zvládne o miminko postarat? Její zásada do života byla, že nechce aby její děťátko nemělo otce, nebo mělo za otce někoho jiného. Tak se po dlouhém bloumání rozhodla pro ten potrat. Doma nic neřekla, až to ráno, kdy nastupovala do nemocnice, bylo její mamce divné, že nejela do práce. Tak jí vše řekla. Maminka se na ní dost naštvala, ale nezabránila jí v tom. A to asi byla ta chyba. Tak jela Eva do nemocnice,a druhý den odcházela už „netěhotná“. Odstěhovala se do úplně cizího města, našla si práci, byt a později i manžela. Ted má Klárku, ale pořád myslí na to, co by bylo, kdyby…..
Má výčitky, že své dítě zabila, a tak podobně.
Celý týden jsem přemýšlela, jak bych se zachovala já. A abych řekla pravdu, tak nevím. Nikdy nemůžete říct, že byste to neudělali, dokud se do té situace nedostanete.
Já jí za to neodsuzuju, říkám si, že je to zase lepší, než když pořád slyšíte v televizi o matkách, které své dítě nechtěli, tak ho odložili někde do popelnice. To radši at se nenarodí. Třeba je to špatný přístup, ale já to tak prostě cítím.
A jak to cítíte vy? V jaké situaci byste se rozhodli pro potrat??
Zajímají mě vaše názory, tak pište, pište.

Napsal/a: kristýna

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (20 vyjádření)

  • Anonymní

    Já potrat neodsuzuji vurčitých případech jako je znásilnění,braní antikoncepce.Myslím si,že užít si a pak jít na potrat je stejná nezodpovědnost jako porodit a dát to hned pryč.Proč už,když chcete mít pohlavní styk,nepoužíváte kondomy.Anebo je dnes spousta dostupné antikoncepce.Nehledíte na prevenci,a pak se divíte,že to takhle dopadá.Neodsuzuji vás,jenom se snažím vám dobře poradit.My s přítelem se pokoušely o mimi skoro 2 roky než se nám to nyní konečně povedlo.Proto,když čtu tyhle články,nedokážu to ještě dnes chápat. KAČULE

  • Anonymní

    Tak jek ted mluvíte o těch testech,kamarádka byla na takovém testu a vyšlo jí to špatně ona ale byla přesvěčená že si dítko nechá a partner byl při ní.Po narození to byl zdravej kluk jak buk!I přesto,že jim vyšel daunův sindrom(nevím jak se to píše)?Byla tenkrát pevně rozhodnutá to dítě nemohli dlouho mít a stejně na potrat nešla a dobře udělala ted by neviděla své dítě jak nastupuje do první třídy…

  • bokul

    Čekám teď miminko a přiznám se, pokud by vyšly špatně genetické testy, nedokážu odpovědět nikomu (ani sama sobe), jestli bych volila cestu potratu… Každopádně, i když mám jasno, že to správné není, žádná žena si nezaslouží odsouzení za to, že se pro potrat rozhodla.

  • Martina 2

    Káčo, myslím, že jsi to udělala správně a je dobře, že teď máš spokojenou rodinu.

  • Kaco, pripojuji se k Helen,jsem moc rada, ze vse je ted jak je a mate chlapecka – bez problemu..

    Doufam, ze ted pravidelne jis ;), vzhledem k Tvemu komentari u meho „jidelnickoveho“ clanku asi ano, jinak Ti poslu sva prebytecna kila… 😉

  • Obdivuju, Káčo, Tvoji upřímnost, přeju, ať se daří a co nejméně úvah „coby, kdyby…“.

  • Postupem času jsem taky na jednu z prvních příček svých „životních kréd“ – dosadila zásadu „nikdy neříkej nikdy“
    ..já jsem otěhotněla – přísahám, dodnes nevím jak (jediná možnost je, že ze sexu v poslední den menstruace) ve 3. ročníku na medicíně se svým tehdejším stálým přítelem a spolužákem (cizincem), přišla jsem na to až ke konci 3. měsíce (byli jsme všichni ve velikém stressu ze zkoušek, nepravidelnou nebo žádnou menses mělo plno mých spolužaček) a protože mi bylo špatně od žaludku, bolela mě hlava..a potřebovala jsem se učit na nejtěžší zkoušku celého studia, lupala jsem analgetika, léky „na žaludek“… prošprtané noci, hora kávy a opravdové nervy…potom jsem si (na nátlak přítele – tak v položertu) udělala test a úplně jsem se opotila…v tu chvíli jsem naprosto zpanikařila a samozřejmě jsem ihned přijala variantu interrupce…druhý den jsem šla na naší vysokoškolskou polikliniku na gynekologii, tam mi pan doktor oznámil, že jsem v 11. týdnu, na mou žádost interrupce (nespala a brečela jsem předtím celou noc) mi strašně vynadal a sdělil, že už je „za 5 minut 12“ a že si musím dojet na výkon do místa bydliště (360 km..)druhý den jsem se sbalila a jela domů, kde jsem šíleným kličkováním absolovala gyn.vyš. a po několika dnech i interrrupci tak, aby to naši nevěděli (určitě by mi hlavu neuthrli – jsou skvělí, ale nechtěla jsem je děsit) způsobem, že jako jedu zpět do Prahy a jela jsem na příjem gynekologického oddělení nemocnice, kde je gynda pověstná tím,že je fakt hrozná (aspoň tedy) – pověst nelhala…pustili mě 2. den, jela jsem přímo do Prahy, kde jsem se po 4denním silném krvácení doplazila opět na naši polikliniku (neměla jsem ani žádnou zprávu z nemocnice, nic…) – s vidinou, že mě doktor opět pošle do místa bydliště…naštěstí u něj malovali a zastupovala jej úžasná lékařka, která mě okamžitě nasměrovala do Thomayerovy nem. v Krči (bydleli jsem s přítelem poblíž), kde jsem podstoupila revizi, lékaři i sestry tam byli úžasní a já jsem odcházela s tím, že už je to za námi, a že bude vše v pořádku. Nepočítám-li, že tato zkušenost byla spouštěcím momentem mé mentální anorexie, se kterou sem zápasila několik let (můj „rekord“ byl 39 kg při 163 cm, ale to je jiná kapitola), tak to opravdu nakonec dopadlo dobře – po X letech jsem s jiným partnerem plánovaně celkem lehce otěhotněla a můj prcek je pro mě to největší štěstí….jsou ale vzácné okamžiky, kdy mi bleskne hlavou, coby, kdyby….

  • Tento problém jsem řešila před deseti lety. PO devítíletém manželství mi manžel oznámil, že odchází. Po 14 dnech jsem zjistila, že jsem těhotná, na rozmyšlení jsem měla 4 dny.V té chvíli jsem si nedovedla představit být sama se třemi dětmi sama a tak jsem šla. Za rok jsem si našla nového přítele, pak jsme se vzali a měli ještě dvě děti. Dnes jich máme dohromady sedm, ale často si na to nenarozené vzpomenu.

  • Jsou lidi,kteří na potrat jdou,protože musí,nebo protože chtějí,ale jedno mají všichni společné.I když to některé nepřiznají mají to v hlavě do konce života.Od patnácti jsem měla problémy s vaječníky.Když mě chytla jednou velká bolest dali mi na pohotovosti kapačku s nějakou směsí hormonů,po hodině bolest odezněla a já šla s přítelem domů.To mi už bylo 20 let.Po čtrnácti dnech jsem dostala hodně bolestivou menstruaci a tak jsem šla na gynekologii.Nabrali krev a zjistili,že jsem těhotná.Jelikož však bylo v té kapačce těch hormonů moc,řekl mi doktor,že by to miminko má 20% šanci,že bude zdravé.Tak jsem se s přítelem dohodli na potratu.Nastal po něm kolotoč dalšího léčení a po půl roce už to začalo být ok.A dnes je mi 22let mám nádherného zdravého chlapečka a jsme nejštˇastnější.Ale i přesto,že to takhle dopadlo si často vzpomenu a přemýšlím jestli by to byl kluk nebo holka a jak by asi to mimčo vypadalo.A myslím,že i člověk co tam jde sám od sebe tu ránu v srdci má.

  • Ať to dopadne, jak chce, vždycky to tu ženu poznamená. Myslím, když uvažuje o potratu, a rozhoduje se, jestli ano nebo ne. Je to vždycky těžké. Moje kamarádka musela podstoupit interupci kvůli tomu, že v době otěhotnění brala nějaké nebezpečné léky. Měla už dvě děti, je to už delší doba, ale stejně ji někdy napadne, kolik by mu už bylo let. Já vždycky říkala, že bych na potrat nikdy nešla, ale je to jenom z toho důvodu, že jsem nikdy nebyla v situaci, kdy bych jiné východisko neviděla.

    Letos jsem ležela v porodnici shodou okolností na ženském oddělení. Jednoho dne si tam přišly lehnout dvě pani, postupně je odvezl zřízenec na zákrok, pak je přivezl, po obědě se na ně přišel podívat doktor, zeptal se, jak se cítí, jestli mají zaplaceno a řekl, že pokud je všechno v pořádku, že si můžou sbalit a odejít domů. Tyhle pani si s potratem hlavu nedělaly a mám pocit, že tuhle proceduru neabsolvovaly poprvé. S úsměvem si sbalily a odešly. Jsou i takové ženské!

  • Znala jsem slečnu (teď už paní),které nešla po znásilnění na potrat kvůli rodičům. Zdůvodňovali to „svou vírou“…Měla dítě dát k adopci. Když si to po porodu rozmyslela, rodiče ji už nechtěli vidět…opět to zdůvodňovali „svou vírou“.

  • To mě se na Ivině názoru líbilo jedno,přestože je tak mlaďoučká, má svůj názor,třebaže striktní a hlavně tak strašně jiný než většina mladých lidí v jejím věku.Svoji nezodpovědnost dokážou jednoduše vyřešit,potrat je přece dnes téměř běžná záležitost.Líbí se mi její ideály,já je v jejím věku měla také…Myslím,že až věk,zkušenosti nás (mě)naučily toleranci a taky od jisté doby už neužívám to slovo NIKDY.Nevím do jaké situace se můžu jednou dostat…,je to také o lidské slabosti…Do role soudce se už také nestavím,neznám okolnosti rozhodnutí a každý má svou svobodu…

  • Musím reagovat na komentář oné mladé 16ti leté slečny, která píše, že by nikdy na potrat nešla. Nevím-myslím, že bys změnila svůj názor dost rychle, kdyby ses v takové situaci ocitla. Takle si třeba moc nedokážeš tu zodpovědnost připustit a navíc nevíš, zda-li by jsi to ve svých 16ti letech zvládla, není to jen tak a nejde jen o to dítko porodit…jde také o finanční stránku a plno dalších věcí kolem, co to dítko potřebuje…
    Jak psala Regina, nikdy neříkej „nikdy“…a pomněnka to také dobře píše..kdyby šlo o znásilnění, tys otěhotněla-líbilo by se Ti to, vychovávat dítko nějakého násilníka a celý život by jsi jej měla před očima a nemohla zapomenout na to, že jsi byla znásilněná? Něco jiného je, pokud by se Ti znásilnění líbilo. Četla jsem jednou článek v novinách, že mladou slečnu znásilnili a nešla to udat na policii, protože se jí to nakonec líbilo! Tak nevím…ale to už odbočuji.
    Takže 16ti-letá Ivo, takle dopředu to nikdy nemůžeš tvrdit tak sebejistě.
    Je to těžké, sama nevím, co bych dělala, záleží na okolnostech..je to i tak těžké rozhodnování…

  • Pomněnka

    Přžesně tak holky, nemá cenu řešít, co už se stalo. Tím si nikdo nepomůže, spíš se utrápí…

  • kristýna

    Regi, určitě dávám za pravdu tvé babičce s tím výrokem. Je to asi to nejlepší co může člověk po jakémkoli špatném zážitku udělat.

  • Také nikdy neříkám „nikdy“. Prostě by se vidělo, podle okolností, které by v tu danou chvíli byly a jaké by byly vyhlídky do blízkého budoucna. Rozhodně vím, že bych nebyla schopná vychovávat a starat se o těžce postižené dítko, pokud bych se o postižení dozvěděla už v těhotenství. Jiná situace je, když postižení vyjde na jevo až po porodu, to bych se dítěte vzdát nedokázala. Měla jsem také kamarádku, která do toho spadla a ještě k tomu nevěděla s kým. Byli dva adepti. Měla před sebou studium na VŠ, bylo jí 21 roků. Když si na to teď vzpomenu, muselo ji být hrozně. Šla do té nemocnice úplně sama a pak zase sama odešla… Nikdy jsme o tom moc nemluvily, spíš vůbec. Ale také si myslím, že o tom čas od času přemýšlí. Na takové věci prostě nelze zapomenout. Je těžké se s tím vyrovnat, ale takový je život. Člověk udělá spoustu rozhodnutí, které jsou v dané chvíli jako nejlepší a s tím musí žít. Moje babička – teď už prababička vždycky říká – „jdi dopředu a neohlížej se zpátky“. Je jí přes 80let a v tomhle má určitě pravdu….

  • Pomněnka

    Anonymní, a co třeba Pavlínin případ? A jsou i zdravotní důvody matky, poruchy plodu, znásilnění – i tak by sis to malé nechala? Aby ti to připomínalo?

  • Anonymní

    I když je mi teprve 16 let, tak už teď je mi jasné, že na potrat bych nikdy nešla. Proč? Protože to malé miminko, co vlastně ještě ani miminkem není, vlastně za nic nemůže. Má právo na život a nikdo by mu ho neměl upírat. Když žena nechtěně otěhotní, tak to je její a nebo partnerova vina. A také se stává, že potrat = příští neplodnost a aspoň pro mě tohle riziko určitě cenu nemá, i když jsem ještě mladá…Iva

  • Anonymní

    Já jsem před tímto rozhodnutím stála, když mi bylo 19. Měla jsem přítele, s kterým jsem byla rok a půl, než vyšlo najevo, že je to násilník, narkoman a kriminálník. Byla jsem zamilovaná a jak se říká láska je slepá, takže jsem si pravdu o něm připustila až za tak dlouho. V době, kdy už jsem se s ním rozešla, jsem byla přijata na vysokou školu a zjistila jsem, že jsem těhotná. Antikoncepci jsem brala, ale měla jsem jí dočasně vysazenou kvůli jaterním testům. Když se to můj bývalý dozvěděl, zakazoval mi jít na potrat. Bylo to moc těžké, vím že to byla moje chyba, ale s tímhle člověkem jsem nechtěla mít nic společného, natož dítě. Na interrupci jsem šla a bývalý přítel si na mne počkal před nemocnicí a křičel na mne, že jsem vrah. Já si za svým rozhodnutím ale pevně stojím, i když jsem měla strach, že třeba budu mít v budoucnu problémy s otěhotněním. Dnes už je to ale dávno pryč, mám krásnou zdravou holčičku s báječným mužem a oba dva jí můžeme poskytnout veškerou lásku a zázemí. Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala, ale znova bych už to zažít nechtěla.
    Pavlína

  • Taky to nevím jistě, hodně by záleželo na okolnostech ve kterých bych se nacházela…
    Ale asi by to dopadlo tak že bych si ho nechala, má sestra zůstala taky sama (dřív než to oznámili celému světu že se našli a čekají rodinu tak „on“ zemřel při autonehodě spolu se svou maminkou tatínka už neměl)….
    Nezůstala na to sama, všichni příbuzní a kamarádi jí pomáhali… takže vím že bych to zvládla taky … jistě byly by chvíle kdy bych toho měla plné boty, ale vím že jsou i teď když mám manžílka….který pomáhá co může… :o))
    Díky že jsi manžílku…. je to přeci jen vše snazší….a taky je více radosti…

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist