O potratech… II.

Po přečtení příspěvku od Kristýny O potratech… jsem nemohla nereagovat. Původně jsem jen chtěla napsat komentář, ale nějak mi prsty klepaly a klepaly do klávesnice a najednou toho bylo celkem dost, tak jsem se rozhodla to poslat jako článek. Doufám, že se na mě Kristýna nebude zlobit 😉

Taky znám jednu takovou Evu, taky už to bude asi 5 let. Chodila s o 8 let starším přítelem asi 3 roky, nejdřív to byla velká, slepá láska, seznámili se ještě ve škole. Postupně ale začala zjišťovat, že na něj není spolehnutí. Po škole bydleli chvíli spolu, ona všechno většinou táhla ze svého platu ( tak 10 000?), protože on byl věčně bez peněz, nebo je hned utratil, když ňáké měl. Navíc celkem rád vysedával po hospodách a jejich vztah byl založený spíš na sexu. Téhle „Evě“ gynekolog kdysi řekl, že vzhledem k převrácené děloze asi bude mít problémy otěhotnět, tak si nedělala těžkou hlavu, když se něco „nepovedlo“.. Až najednou zjistila, že je těhotná.
Měla pocit, že na dítě je ještě brzy a ještě navíc s tímhle klukem, se kterým to stejně nevypadalo na sladkou budoucnost. Ještě k tomu ho hledala policie za nenastoupení k výkonu trestu (byla to administrativní chyba, pustili ho za klukovinu o 2 měsíce dřív a teď si to měl jít „dosedět“, ale on už zpátky za žádnou cenu nechtěl, nebyl to žádný vrah nebo násilník), takže žádná jistota.

Po několika probděných a probrečených nocích a poradách s maminkou se nakonec rozhodla jít na potrat. Strašně to obrečela, ale bylo to pro ni v tu chvíli to nejlepší.Aspoň to tak cítila.

Před měsícem, když jsem ji potkala na procházce s mým Tomáškem, mi řekla, že neuplyne den, aby jí nenapadlo, jaké by to bylo, kdyby se rozhodla jinak. Prý se na to snaží nemyslet, ale když se současným přítelem mluví o tom jestli by už měli mít mimčo, tak jí to trápí. O to víc, že otěhotnět pro ni nemusí být právě lehké a před těmi 5ti lety se možná vzdala jediného dítěte, které kdy mohla mít. S tím tatínkem by už určitě nebyla, ale dneska by se už nebála, že zůstane sama s prckem, ví, že by se o sebe dokázala postarat.

Určitě hrají roli i životní zkušenosti, jinak takovou situaci bude řešit 19ti letá holka a jinak se na to bude dívat za 5 let, Tak jako ta „moje Eva“. Musí být strašně těžké se smířit s tím, že kousek vás jste nenechaly žít…
Jsem ráda, že já jsem takovou situaci řešit nemusela, protože sama nevím, jak bych se rozhodla. Když jsem zjistila týden po svatbě, že jsem těhotná, tak jsem se trošku „lekla“, že už, ani nemáme vyřešené bydlení, ale bylo jasné, že miminko bude, protože jsme o něm už snili – a vyšlo to napodruhé. A nějak se do toho našeho pokojíčku vmáčknem, to malé přece potřebuje lásku a ne 3+1.

A ještě k tématu nechtěných dětí, nechápu, proč naše úžasná vláda nepodpořila „babyboxy“, protože to by bylo řešení třeba pro mladé maminky, které na potrat jít nechtějí, ale bojí se to přiznat doma – je přece spousta utajených porodů, kdy kolikrát ani nejbližší okolí neví, že žena byla těhotná… Jasně, každé dítě má právo na to, znát své rodiče a svůj původ, ale právo na život je nadřazené…teda alespoň podle mě. A téma adopce u nás raději ani nenačínám, protože ty neuvěřitelné počty dětí v dětských domovech a na druhé straně čekajících „rodičů“ jsou opravdu k pláči a usnadnění adopce je stále v nedohlednu…

Zároveň ale nejsem proti potratům, zastávám názor, že tohle rozhodnutí by měli udělat oba potenciální rodiče společně. Určitě je lepší, když se dítě nenarodí, než aby žilo v sociální a citové nejistotě, třeba se narodilo 15tileté mamince, která sama neví, co to znamená a dítě strádalo, nebo nedej Bože skončilo odložené někde v popelnici…
A taky je určitě lepší pro ženu, která třeba byla znásilněná, když se to malé nenarodí, než aby jí celý život připomínalo, co se stalo. A to nemluvím o případech, kdy se ví, že je dítě vážně nemocné nebo postižené. Doufám, že mě za to neukamenujete, vím o čem mluvím, vím ze blízkého okolí, že postižené dítě je ohromná zátěž – psychická, ekonomická, emocionální, ale také sociální. Kdybych dopředu věděla, že mé dítě bude těžce postižené, tak bych se asi pro potrat rozhodla. I když to nemůžu říct s jistotou, pokud jsem takovou situaci nezažila…

Ne každý má to štěstí, že čeká dítě s partnerem, který o ně o oba stojí a bude je milovat a starat a hýčkat jako ten nejvzácnější poklad. Ať je nás takových maminek a dětí co nejvíc a co nejmíň těch uplakaných „skoromaminek“.

Napsal/a: pomněnka