Moje těhotenství

Na první kontrole u gynekologa, při ultrazvukovém vyšetření, se mě lékař jen zeptal, zda v rodině máme dvojčátka. Polil mě pot a řekla jsem, že ne. Dokonce jsem si byla jista, že ani ze strany mého manžela se nic takového „nevyskytovalo“. Lékař mi jen sdělil, že si není jist, je to ještě brzy na přesné určení, že ten druhý „černý flíček“ může být třeba jen krevní sraženina, která časem vymizí…

Tři týdny zbývaly do další kontroly a celou tu dobu se mi hlavou honily myšlenky, jaké by to bylo, kdybych přece jen ta dvojčátka měla. Zpočátku jsem na tom viděla jen problémy.

Že budu před sebou táhnout široký kočár, že musím nakoupit haldy oblečení, pořídit dvě postýlky (kam my je jen dáme), že doma bude plno křiku, jak začnou oba řvát, že nezvládnu kojení obou, a co teprve výchovu!

Na další kontrole vše potvrzeno – dvojčátka. Byl to pro mě šok. Popravdě řečeno, ani ve snu by mě nenapadlo, že zrovna já přivedu na svět dvě děťátka najednou. Pohlaví zatím nejde určit, na to je příliš brzy. Jsou vidět dvě tlukoucí srdíčka, vše je v pořádku.

Asi proto, že jsem s touto zprávičkou byla už jaksi vnitřně smířena, odcházela jsem z ordinace jako hrdá budoucí matka dvojčátek. Od té doby jsem se rozhodla myslet pozitivně a nacházet na tom, že čekám dvojčátka, jen výhody – budu přece dvojnásobná máma!

Jirka byl se mnou na ultrazvuku a viděl ta dvě tělíčka, která se měla plně k životu. Bylo ještě brzo na určení pohlaví. Až v polovině těhotenství mi lékař sdělil, že první děťátko se zdá být holčička a druhé chlapeček. Měla jsem obrovskou radost. Ale hlavní pro mě bylo, že těhotenství probíhalo normálně, děťátka byla zdravá.

Těhotenství probíhalo naprosto normálně, nic odlišného oproti maminkám, které čekaly dítko jedno. Za celou tu dobu jsem zvracela asi jen třikrát, a to vždy po tom, co jsem snědla jogurt anebo nejedla vůbec. Do čtvrtého měsíce na mě nešlo nic poznat, bříško jsem měla stále malé, nohy mi neotékaly, zvláštní chutě jsem neměla. Chodila jsem hodně na procházky, plavat, opalovat se. Bylo léto a začala jsem se potit až hrůza. Okolo sedmého měsíce těhotenství mi začaly starosti se spánkem. Spát na břiše to samozřejmě nešlo, na zádech to bylo nepříjemné a spánku na boku předcházelo dlouhé převalování. Na záchod jsem lítala šestkrát za noc. Je zajímavé, že pravou velikost bříška jsem si uvědomila až z fotografií. Ono vlastně, když se díváte na své bříško jaksi shora, nezdá se tak veliké. Také mě rušilo kopání. Jen by mě zajímalo, kdo z nich to kopal víc. Buď to byly Honzíkovy nožičky anebo ručičky od Ninušky.

Opravdu jsem si celé těhotenství krásně užívala. Chlubila jsem se svým rostoucím bříškem, snažila se odpočívat a cítila se hrdá na to, že právě já mám to štěstí nosit pod svým srdcem dva živé človíčky. Jak bříško rostlo, výběr mého oblečení se zúžil pouze na jedny široké kalhoty, volné šaty a dlouhá trika. Naštěstí mi nenatékaly kotníky a nijak zvlášť rychle jsem nepřibírala na váze.

Postupně jsme zařizovali pokojíček a nedala jsem na pověry, že by se nemělo nic chystat dopředu. Byla jsem tak natěšená, že už ve čtvrtém měsíci jsem nakoupila, vyprala a vyžehlila spoustu dětských oblečků, vybavila dětský pokojíček, koupila kočárek a přečetla snad desítky knížek o těhotenství, porodu a výchově dětí.

Nastoupila jsem nemocenskou a byla ráda, že mohu v klidu a doma odpočívat, spát a přemýšlet o budoucnosti. Když jsem ucítila první pohyby děťátek, byl to ten nejnádhernější pocit, který jsem kdy zažila. Čím dál tím víc jsem se těšila na to, až uvidím a pohladím jejich tvářičky a na pocit, jaké to bude, až je budu držet v náručí.

No a v osmém měsíci, při běžné lékařské prohlídce a po odstranění cerclage (steh na děložním čípku, který má zabránit předčasnému porodu), mi doktor sdělil, že si mě v nemocnici nechají. Vůbec mi to nevadilo. Přála jsem si být ty „poslední dny“ pod kontrolou, aby vše proběhlo bez komplikací. Po dvoudenním pobytu na gynekologickém oddělení mi byl sdělen den a hodina, kdy půjdu rodit. Vzhledem k tomu, že obě dítka byla uložena hlavičkou dolů, mi byla nabídnuta možnost si vybrat. Buď porod spontánní, anebo císařský řez. Po dlouhém váhání a vyslyšení zkušeností několika sester jsem zvolila císařský řez. Tu noc, pár hodin před porodem, jsem nemohla vůbec spát. Zvenku šel slyšet křik maminky, která právě rodila, a přiznávám, že jsem dostala pořádný strach.

Zvolila jsem si císařský řez v epidurální analgezii, a tak jsem měla možnost, spolu s Jirkou, uslyšet první křik svých dětí. Necítila jsem žádnou bolest, jen radost a jakousi úlevu, a snad později i smutek z toho, že to krásné období těhotenství mi skončilo.
Ale začalo něco nového – stala jsem se matkou.

Napsal/a: Táňa