Moje miminko

Můj příběh možná tak úplně nezapadá do této kategorie, ale ráda bych se o něj s Vámi podělila. Když mi před třemi lety vynechala menstruace a těhotenský test odhalil druhý proužek, byla jsem štěstím bez sebe. Můj manžel tomu nemohl ani uvěřit, protože se nám již několik let nedařilo otěhotnět. Oba jsme to brali jako zázrak. Po potvrzení gynekoložkou, že jsem v pátém týdnu, mi hned manžel nakoupil všechny možné vitamíny, aby naše bříško mělo všechno, co potřebovalo ke správnému vývoji.

O pár dní později, na Štědrý den ráno, mě přepadla tak obrovská bolest v podbřišku, že nic podobného jsem nikdy nezažila. Nemohla jsem se ani pohnout, mlžilo si mi vidění, tekly mi slzy. Dodnes nevím, zda z té hrozné bolesti, nebo ze strachu, že se něco stalo a o miminko přijdeme. Manžel na nic nečekal, okamžitě mne doslova popadl do náruče, odnesl do auta a odjel se mnou do nemocnice. Předestírám, že se jedná o jednu renomovanou pražskou nemocnici s porodnicí. Když jsem na příjmu pověděla sestře, co mě trápí, a že jsem v pátém nebo šestém týdnu, tedy ještě nemám těhotenský průkaz, sestra suše pronesla, že tedy není nic jisté a zavolala sloužícího lékaře gynekologa. Ten nejen, že doslova vyhodil mého muže z vyšetřovny, tvářil se, že ho hrozně obtěžuji, ale aniž by se mě na cokoliv zeptal do mě doslova zarazil takový ten ultrazvuk co se používá na gynekologii. Mé prosby, že to opravdu velice bolí komentoval jen slovy, jak jsem přecitlivělá, abych se laskavě uklidnila. Toto mučení zakončil, cituji: „ASI to bude mimoděložní, já tam nic nevidím, tak to RADŠI dáme pryč.“ Polil mě pot. Způsob a chování tohoto lékaře a jeho ASI a RADŠI ve mně jen probudily dojem, že na Štědrý den se se mnou nebude otravovat. Tak jsem mu oznámila, že mi toto sdělení nestačí a že jdu radši domů. a když bude potřeba. tak že si vyhledám jiného lékaře. Pan doktor mi suše mezi dveřmi řekl, že ať si dělám co chci, ale až vykrvácím do břicha, tak ať můj muž nežádá odškodnění, dal mi podepsat revers a my odjeli domů.

Po několika hodinách se mi udělalo lépe. Manžel, chudák, byl tak vyděšený, že se nehnul ani na krok a doprovázel mě doma i na záchod. Protože mi pak bylo relativně dobře, šla jsem tedy až po svátcích na kontrolu ke své gynekoložce, která konstatovala, že je vše v pořádku. A dnes, když se dívám na svou dvouletou blonďatou holčičku, jak běží a volá mamííííínkoooo, nejraději bych šla panu doktorovi říct, aby laskavě vrátil diplom.

Nyní se už přes rok snažíme o další miminko a nedaří se. Neztrácím však naději, že se to podaří. Jen doufám, že pokud se znovu stane zázrak a my budeme opět těhotní, nenarazím už na podobného specialistu.