Jak dlouho jsi v sobě námět nosila, než ses rozhodla zhmotnit ho filmem?
Téma v sobě nosím od těhotenství se svým prostředním synem Josefem, kterému je letos osm let. Když jsem jej očekávala, bylo mi už pětatřicet a od začátku těhotenství jsem byla jako „stará rodička“ zdravotníky nekompromisně směřována ke všem dostupným prenatálním vyšetřením. Byla to pro mne nová situace – svého prvního syna, dnes sedmnáctiletého, jsem rodila jako „mladá“ a prenatální diagnostika tehdy ještě nebyla na takové úrovni. Moje druhé těhotenství se kvůli ní změnilo v noční můru. Všechny testy zpočátku vycházely špatně, výsledky nebyly v normě, strašili mne, že můj syn bude mít Downův syndrom, zcela nepokrytě mi nabízeli přerušení těhotenství. Došla jsem až k vyšetření plodové vody, ze kterého ale potom najednou vyšly normální výsledky, a můj chlapec se narodil zdravý.
Ty sama jsi to také přestála bez následků?
Bohužel nikoliv, psychicky jsem se hned tak nevzpamatovala a celá událost u mne vedla k poporodním depresím, z nichž jsem se pak dlouho léčila. Nikdo ze zdravotníků se mi neomluvil. A jak to tak ve mně všechno doznívalo, všímala jsem si dlouhých front maminek v porodnicích a na genetických odděleních, jak čekají vyjevené, zoufalé, nejisté, roztřesené a často i osamocené na výsledky prenatálních vyšetření svých plodů. Začala jsem se ptát sama sebe, zda je to tak správně? Zda cesta žen tak důležitým obdobím nemá být přívětivější? Tak často přece od psychologů slýcháme, jak je důležité, aby maminka se svým miminkem komunikovala už v prenatálním věku. Jak je důležité, aby dítě bylo chtěné, aby ho rodiče laskali, i když je teprve v bříšku. Jak naše děti, i nás samé poznamenávají těhotenství plná stresu a nejistoty, když matky namísto soustředění se na dítě i na sebe zažívají pobíhání mezi ordinacemi, vyšetřeními, nemocnicemi a stále novými odborníky i s jejich rozdílnými názory. Dítě v lůně namísto klidu a lásky zažívá, že jeho život bude mít cenu až podle výsledku testů. Ženy jsou znejistěny podmíněným mateřstvím, které se stane opravdovým až podle toho, jak dopadnou vyšetření.
Těhotné ženy potřebují ohleduplnější zacházení
Jak jsi našla hlavní hrdinky filmu?
Pravda je, že jsem je hledala delší dobu, ačkoliv se mi maminek poměrně brzy ozvalo hodně. Vyvěsila jsem svou poptávku na různé servery s rodinnou tematikou a ženy se mi hlásily samy, což mne ještě utvrdilo v tom, že téma je aktuální. Že si ženy přejí, aby s nimi bylo v době těhotenství zacházeno ohleduplněji, aby se kladl větší důraz na jejich rozhodování, aby předem více věděly, co se s nimi vlastně bude při jednotlivých vyšetřeních dít, a proč je mají podstupovat. Hledala jsem, až jsem nakonec našla ty svoje „správné“ čtyři ženy, jejichž příběhy film přináší. Cítila jsem, že právě o nich chci točit, a to okamžitě poté, co jsem je uviděla. Až do té chvíle jsem sice celou problematiku znala dost poctivě, ale zbývalo najít silné příběhy, a přiznávám, že zároveň i ženy, které tyto příběhy poutavě sdělí a budou také zajímavé pro kameru. Už dopředu jsem totiž věděla, že mi půjde o to, aby film vypovídal i obrazově, aby byl jakousi výtvarnou esejí. Proto jsem oslovila kameramana Petra Koblovského, o němž vím, že je hodně citlivý a točí nádherné obrazy. Jeho záběry bezpochyby daly dokumentu další rozměr.
Co natáčení dalo a vzalo protagonistkám filmu?
Všechny čtyři zachycené příběhy jsou poměrně čerstvé. Jedna maminka rodila svoje děťátko jen tři měsíce před natáčením, druhá tři čtvrtě roku, třetí rok a půl a čtvrtá čtyři roky. Svěřovaly se s věcmi, které do té doby ještě nikomu neřekly. Věřím, že i pro ně samotné mělo natáčení jakýsi očistný až rituální rozměr. Jejich děti na světě nebyly nadarmo, i když třeba mohly žít jen krátce. Moje hrdinky mluvily o tom, že chtějí dalším maminkám pomoci v tom, aby – když i je něco takového potká – měly informace a větší sebevědomí, aby byly svobodnější při rozhodování, jak se mají zachovat. Říkaly, že to je asi hlavní důvod, proč do toho se mnou vůbec šly. Den po předpremiéře, kde se všechny čtyři poprvé setkaly, mi pak od nich chodily textové zprávy a navzájem žádaly o svá telefonní čísla. Třeba se z nich stanou přítelkyně?
