Jak cestují „těhulky“???

Když jsem byla těhotná, tak mě celkem překvapila bezohlednost cestujících k těhulkám. Bydlím v Praze od narození a rodiče mi odmalička vštěpovali, že v tramvaji, autobuse a metru mám vždy uvolnit místo osobám starším, nemocným, invalidům a těhotným ženám. Ještě než jsem otěhotněla jsem si nikdy nevšimla, že by to bylo jinak…

Ze začátku těhotenství mi bylo vlastně jedno, jestli sedím, nebo stojím, ale asi v 5. měsíci se mi stalo, že přeplněná tramvaj začala prudce brzdit a já jsem se jen tak tak udržela. Několik lidí to odhodilo na mě, mě na jiné a samozřejmě jsem neměla možnost si bříško chránit. Nic se nestalo, ale ta představa, že bych spadla, nebo mě někdo strhnul na zem mě celkem vylekala, a tak jsem se od té doby snažila sedět. A začala jsem si víc všímat jak se ostatní k těhotným, na kterých už je bříško vidět, chovají. K mému překvapení není uvolnění místa pro ně žádnou samozřejmostí. Když nastoupí žena s bříškem, všichni se najednou dívají z oken, nebo si něco naléhavě čtou, jen aby nemuseli vstát. Výjimečně to bylo jinak.
Když jsem byla asi v 7. měsíci, nastoupila maminka, podle bříška těsně před porodem, které očividně nebylo dobře – vypadala, že každou chvíli omdlí. Já jsem zrovna seděla a i přes to, že zhruba od poloviny těhotenství pro mě byl nadlidský výkon dojet 3 zastávky tramvají, protože se mi dělalo zle v čemkoliv, co jelo (a nevolnosti, které mě provázeli od začátku až do konce opravdu „ranní“ nebyly), jsem si řekla, že na tom nejsem tak zle jako ona a se svým bříškem (balónem, jak říkala moje mladší sestra) jsem vstala a pustila ji. Ona se na mě podívala a řekla, že to je dobré, ať zůstanu sedět, ale vypadala vážně zmoženě, tak jsem ji přesvědčila, ať si sedne. Naši debatu sledovala asi polovina lidí v tramvaji, ale nikoho nenapadlo, aby vstal :-(.
Nejsem tak průbojná, abych si o uvolnění místa říkala – podle mě se těhotná žena jen tak přehlédnout nedá (samozřejmě od jisté doby) a kdyby někdo chtěl vstát, tak to udělá sám od sebe. Bojovala jsem sama se sebou, abych se ozvala u přednostní pokladny pro těhotné v jednom hypermarketu, ale tam je to jiné – v případě konfliktu stačilo říct pokladní a ta problém vyřešila. Ale i tam mě překvapila neochota lidí dát přednost i přes to, že k pokladně pro 5 položek si nestoupnou, protože vědí, že tam nepatří…Ale dělalo se mi u pokladen vážně zle, asi z toho, jak tam jsou lidé namačkaní, tak jsem se ozývat naučila.
Možná někoho napadne, proč jsem nechodila pěšky – kratší trasy jsem samozřejmě chodila. Ale z delší chůze mě bolívala záda a navíc jít v zimě městem plným „břečky“ není zrovna moje záliba…
Možná se lidem nechtělo i proto, že byla zima a tak nějak smutno, protože s příchodem jara a sluníčka začali být milejší a pozornější, ale stejně mi z toho bylo a je smutno.
Taky proto, že když jedu s kočárkem, tak mi většinou lidé místo k sezení uvolní ještě než nastoupím. Vždyť miminko je relativně v bezpečí – i když vím, že když si sednu, tak kočárek lépe udržím, ale to děťátko jsem chtěla chránit už v bříšku, kde je mohlo ohrozit i dlouhé stání a daleko víc mu v tlačenici hrozili šťouchance od cestujících než prckovi v kočárku…

Přijde to celé tak nějak naruby jen mě, nebo se mnou souhlasíte? A jak to je v menších městech?

Napsal/a: pomněnka