Několikrát je tam zmíněn přístup lékařů a jiného zdravotnického personálu k pacientovi, respektive k těhotné mamince.
Chtěla bych se podělit se svými zkušenostmi, a to právě se zkušenostmi s gynekology…Možná bych měla uvést, že jsem ze zdravotnické rodiny, a tak se snažím vidět problémy ve zdravotnictví jako pacient i z opačné strany.
První paní doktorka, kterou jsem navštěvovala, byla zastánkyní makrobiotiky a alternativních metod. Tomu většinou fandím. Chyba podle mě byla, že paní doktorka nedávala rady (nedoporučovala), ale přikazovala – MUSÍTE, NESMÍTE. Což mi jako zrozenci ve střelci (ohnivé znamení) dost vadilo. Ale ještě jsem setrvala – libilo se mi prostředí, vlastní UZV v ambulanci (1x za týden přítomnost specialisty – v rámci těhotenské poradny, ale v potřebných případech i pro netěhotné), přístup sestřičky… Pak mi ale paní doktorka doporučila jistou vlákninu (název si už nepamatuji) na pomoc při redukci váhy s tím, že je to naprosto bezpečné, zdravé, nezávadné, že to bez problémů užívají i těhotné a kojící maminky. Ale ouha, já po tom měla hroznou zácpu. Manželova máti, která k této pí doktorce chodila taky, měla stejný problém. Obě jsme to při nejbližší příležitosti nahlásily, ale se zlou jsme se potázaly – paní doktorka na nás na obě (každá jsme tam byla v jiný čas) začala doslova řvát, že to není možné, že nikdo s tím problémy neměl, že si vymýšlíme…
No, pak jsem nějakou dobu docházela do CAR a když jsem se přestěhovala za manželem, zaregistrovala jsem se u lékaře v novém místě bydliště. A zpočátku dobrý – chodila jsem si jen pro recepty.
Mezitím se nám zadařilo a já po prvním cyklu IVF otěhotněla. A hned dvojnásobně.
Když bylo vše v pořádku, předali mě z CAR mému ošetřujícímu lékaři.
Už první návštěva mě měla varovat – „čekáte dvojčata, tak to jedno dáme pryč, ne!?“
No, vydržela jsem až do porodu (nebo vlastně chvilku po), ale problémy byly stále:
1. nevhodně napsané vycházky z CAR – 4 hodiny v kuse odpoledne, o tom, že bych mohla mít, tak jako některé těhulky vycházky celodenní dle potřeby, nechtěl ani slyšet
2. manžel jel asi na týden do zahraničí, na tu dobu jsem chtěla být u rodičů – tam bych měla péči na 200%, ale nešlo to – prý je to proti předpisům (papírování a byrokracie…! Pohoda těhotných i jiných pacientů je až na posledním místě…)
3. trochu jsem špinila, a když jsem to šla poslušně nahlásit, dostala jsem vyhubováno, že to určitě bylo horší, než říkám – prostě, že lžu… Pro jistotu jsem se šla poradit s jiným lékařem, který řekl, že je vše O.K. a jestli to tak vydrží, že můžu rodit v řádném termínu. Jen mě pro jistotu objednal do rizikové poradny.
Svému lékaři jsem to šla nahlásit. Celou dobu těhotenstvím mi „vyhrožoval“ hospitalizací, ale já se tomu bránila, protože, ač jsem obklopena lékaři a sestřičkami, mám syndrom bílého pláště… Ale o této poradně mi můj ošetřující nic neřekl, ale teď mě popoháněl, ať tam jdu o týden dřív…
Pravda, události nabraly jiný směr, poradnu jsem už nestihla a holčičky se narodily v 32. týdnu.
Brzy jim bude rok a naštěstí jsou v pořádku.
Dodnes mám nepříjemný pocit kolem žaludku, když si na to vzpomenu – skoro každou návštěvu v poradně jsem večer doma obrečela. Já vím, mohla jsem se ohradit přímo v ordinaci, ale víte, jak může být těhulka kvůli hormonům poněkud mimo a bezbranná… Někdy si říkám, jestli ten můj tlak „na konci“ těhotenství (kvůli tomu ten předčasný porod) nevyletěl právě kvůli těmto zážitkům…
No, doma jsem se trochu rozkoukala s holčičkama a zaběhla v péči o ně i domácnost a na prohlídku v šestinedělí šla v jedenácti týdnech věku holčiček ještě k tomuto lékaři.
A teď už jsem zaregistrovaná jinde a jen doufám, že to bude lepší…
Jaké zkušenosti máte vy?