TVD: Zázrak zrození mé holčičky

Už je to přes měsíc, kdy se celý můj život změnil a na svět přišla moje princezna, ale já stále nemohu přestat myslet na to, jak nádherný to byl zážitek. Už několik dní dopředu jsem pociťovala poslíčky a vždy se v noci budila se strachem, že už je TO tady a že ještě nejsem připravená. Po několika měsících přemýšlení a zvažování jsme se totiž s přítelem rozhodli, že budu rodit doma, ale netušili jsme, že je tak těžké sehnat na poslední chvíli porodní asistentku.

Všechny, co jsem kontaktovala, mě odmítly, že mají už bohužel plno v mém termínu. Začínala jsem být zoufalá. Nedokázala jsem si představit porod v porodnici, zvláště po tom, co jsem si vyslechla a přečetla několik hrůzných příběhů, kdy poté měly ženy strach mít vůbec další miminko, po tom, co jim tam vše bez souhlasu provedli. Přečetla jsem si vše, co na toto téma bylo napsáno, zahraniční i české studie, sešla se s maminkou, co doma rodila, psychicky se připravila a těšila, jak to bude hezké.

Takto jsem si to vizualizovala a modlila se, ať tu PA najdeme. Jedna mi přislíbila, že by to šlo, ale pak dvakrát přesunula schůzku o několik dní a já začínala panikařit, že to nestihneme, protože termín už byl za dveřmi a podle gynekologa už byla malá krásně připravená a měla jsem to čekat co nevidět.

Maličkou jsem do bříška při každých poslíčcích přemlouvala, ať tam ještě vydrží, že ještě není ten vhodný čas a že to bude daleko hezčí zážitek pro nás obě, když mi dá ještě trochu času. A moje úžasná holčička mě poslechla a narodila se tři dny poté, kdy jsem se konečně sešla s mojí asistentkou. Nakonec jsem měla dokonce dvě, protože ta moje má malou holčičku, tak si vzala s sebou ještě kolegyni na hlídání.

V noci mě probudily silné kontrakce a brzo jsem poznala, že jen tak nepřestanou. Dostala jsem strach, když jsem si uvědomila, že UŽ to začíná. Probudila jsem přítele, psala PA sms a snažila se to zaspat, abych měla ráno sílu. Bolesti pokračovaly celý den, vůbec jsem neměla chuť se procházet, nebo skákat na míči, jen jsem ležela v posteli a snažila se tu bolest prožít a nechat odeznít, prodýchávala jsem a zapisovala si, jak často mám kontrakce, abych mohla informovat, kdy mají vyjet. Ráno mě ještě navštívila mamka a oznamovala mi, že příští týden se půjdu registrovat do porodnice v Brně. Tak jsem jí to odkývala, ona odešla a porod pokračoval. Nikdo nevěděl, že chci rodit doma, ani z rodiny, ani kamarádi, věděla jsem mamčin názor, byla striktně proti.

V průběhu dne jsem tedy jen ležela ve své posteli a asi hodinu strávila ve vaně, kde mě přítel poléval vodou a já doufala, že to porodu prospívá a že se otevírám. Kontrakce byly stále dost dlouho od sebe, tak PA ještě nevyjely a nechávaly nás o samotě, za což jsem zpětně ráda. Nevím, co by tady celý den dělaly (první sms jsem jim psala s trochou paniky hned v noci a myslela si, že hned budou vyjíždět :)), takto jsme si to mohli prožít hezky jen sami dva. Po jejich příjezdu mě po vyšetření radostně oznámily, že už jsem krásně připravená a že do hodiny porodím. To mě potěšilo, protože jsem nevěděla, že z hodiny bude hodin nakonec pět. Nedokázala jsem se uvolnit a miminko pustit, možná to bylo tím, že jsem se podvědomě bála, jestli jsem na takou životní změnu připravená, nebo to byl strach ze samotného porodu, nebo z příchodu mé sestry, která se měla v noci vrátit a kdyby zjistila, že rodím, tak mi nejspíš zavolá sanitku, tak jako tak, miminko bylo v porodních cestách a já ho nemohla poslat ven.

Nakonec se mi podařilo se uvolnit a pak už to šlo velmi rychle a po pár zatlačeních v podřepu, s přítelem za zády, vykoukla půlka hlavičky. Řekli mi, ať si na ni šáhnu, to se nedá popsat ten pocit… a poté už vypadla celá Sofinka.

Ani jsem tomu nemohla uvěřit, jak to šlo rychle a bezbolestně. Malou mi hned podala a ještě v podřepu jsem do 5 minut porodila placentu, se kterou jsme nechali Sofinku spojenou asi hodinu a přesunuli se do postele, kde jsme si vychutnávali první okamžiky.

Ráno šel přítel pro rodiče a ti byli dojatí. Na matrice mi řekli, že za posledních 15 let je to čtvrté miminko v našem městě a že tento rok bude určitě sama, což mě potěšilo. Jsem moc ráda, že ji mám, ale jak byl začátek jednoduchý, tak je to teď složitý.

Malá hodně pláče, přes den nechce spát a máme problémy s kojením, z čehož jsem dost špatná, protože mám teď mlíka málo a po každém kojení, když malá pláče, se bojím, že má stále hlad, ale na UM přejít rozhodně nechci. Navíc mám teď retenci a je to hodně bolestivý. Doufám, že se to zlepší, protože na kojení jsem se těšila a chtěla jí ho dopřát minimálně půl roku, nejlépe dva, nebo i dýl, protože vím, že je to to nejlepší, co jí můžu dát.

Takže teď jsem z toho všeho dost špatná a brečím kudy chodím, ale naštěstí mám úžasnou mamku, která mi pomáhá, bez ní bych to asi nezvládla. Přítel je skvělý táta, pořád malé zpívá a stará se o ni vzorně, ale bohužel musí dokončit diplomku a ještě začal chodit do práce, takže není doma a já se hroutím. Snažím se dát jí to nejlepší, používám látkovky, nedávím jí dudlík, nenechávám ani chvilku vyplakat, hned utěšuji, ale přijde mi, že budu muset asi v něčem polevit, jinak si to vůbec neužiji. No snad to brzy bude lepší, začátky jsou asi nejtěžší, se uklidňuji. Ale zase ty chvíle, kdy se nevědomky usměje, nebo si žvatlá pro sebe jsou skvělé a to mi vždy dodá sílu.

Přikládám pár foteček, podle mě nejhezčího miminka (což si myslí každá maminka o tom svým, pochopitelně).

Článek je součástí projektu Těhotná s VD.

Napsal/a: Endlisek