Zvláště muži, kteří prožívali porod před možností „být u toho“ a nyní, kdy je to možné, mohou porovnávat. Co ale my, co se na porod s partnerkou teprve budeme připravovat a bude to pro oba premiéra? Na jednu stranu v tom nechceme nechat „mamku“ samotnou a navíc vidět toho malého tvorečka, jak se dere na svět musí být pocit k nezaplacení. Navíc prožívat dobré i zlé pospolu praví nejen manželský slib, ale měl by to být základ každého vztahu. Často si i partnerka vysloveně přeje, aby měla budoucího tatínka u sebe, aby ji držel za ruku, aby s ní dýchal, aby ji tam nenechal samotnou. Muž pak získá zážitek na celý život, veskrze pozitivní, ale může být i negativní. Ten pozitivní je jasný. Pocit pomoci partnerce, pocit sounáležitosti. Uvidí, jak se jejich děťátko narodí. Může se posílit vztah k partnerce a založit pevnější vztah k miminku. Pokud však muž nesnese pohled na krev, na bolest své drahé, může to pro něho být velmi stresující zážitek, ze kterého se bude dlouho vzpamatovávat. Jsou známy případy, kdy se muž z porodu dostával déle než jeho žena, která ho prožila fyzicky. Jenže, jak poznat dopředu, jak na mne porod zapůsobí na místě? Sice můžeme chodit na různé kursy a přípravy, ale realita může být zcela jiná.
Existuje však skupina mužů, která přítomnost u porodu své drahé polovičky zcela vylučuje. Neznamená to, že by partnerku neměli rádi, resp. ji měli rádi méně než ti, co se k porodu dostaví. Říkají, že by ženě stejně nepomohli, že by jim bylo špatně a že by ten stav partnerky prostě nezvládli. Ale troufnu si tvrdit, že existuje i skupinka, která si nad porodem tak trochu „myje ruce“…říkají: „Vždyť to je přece ryze ženská záležitost, tak co se do toho plést“. A mají hned o starost míň. Vůbec to nemusí řešit a taky neřeší. Partnerko, poraď si sama, je to tvoje věc, od toho jsi ženská, ne? Velká část mužů, kteří nejdou k porodu, se soustředí také ze skupiny nastávajících tatínků, kterým tuto možnost partnerka odmítla. Sama žena stanovila, že si nepřeje, aby partner u porodu byl. Nechce, aby ji viděl v její těžké hodince, nechce, aby ji viděl v „nedbalkách“. V tomto případě žena stanoví, že to je její záležitost a že muž může počkat nanejvýš na chodbě. A my muži to pak musíme respektovat.
Myslím tedy, že pokud chtějí partneři prožít porod společně, měli by se na tom domluvit a oba souhlasit. Jakékoliv přemlouvání na obou stranách pak může jen přinést zbytečné nepříjemné situace. A pokud se již domluví a oba souhlasí, měli by být oba na tu chvíli připraveni, resp. alespoň si myslet, že jsou připraveni. Neboť pak se může stát cokoliv jiného. Stává se totiž, že přijdou na porodní sál oba „proškoleni“ a najednou začne žena muži nadávat za to, „co jí to udělal“. Oba si asi musí uvědomit, že vše se nacvičit nedá a že když už do toho půjdou spolu, tak že to nejen může být krásné, ale že také možná budou muset toho hodně zkousnout. A pokud si nejsou jisti, tak ať raději muž zůstane na té chodbě. Protože omdlívající tatínek na sále asi není to pravé ořechové. Možná se mýlím, nevím. Proto: sem se zkušenostmi, prosím!