Čtvrteční dopoledne
Probudila jsem se na jednotce intenzivní péče a vcelku rychle se mi vybavují události, které mému pobytu předcházely. Žiju. Můžu zase dýchat a nic mě netlačí do žeber. Nepálí mě žáha. Mé ruce instinktivně směřují na břicho. Je ploché!!! Už nejsem těhotná! Je to najednou nezvyklý, ale nádherný pocit…
Pozoruju pomalu se pohybující vteřinovou ručičku na hodinách a ten cvrkot okolo. Další vozíky přivážejí spící novopečené matky a zaplňují malé prosklené pokoje.
Mám spoustu otázek, ale nikdo mi nevěnuje pozornost. Snažím se oslovit personál, ale marně. Sotva šeptám, což přes všechny pípající přístroje není téměř slyšet. Naštěstí ke mně přichází lékařka a usmívá se. „Máte syna! Teda byl to macek. Má 4 kila a je v pořádku.“ Do jejích odcházejících zad jen šeptám: „Děkuju.“ Čtyři kila? Jak je to možné? To dřív netušili? A kdy ho vůbec uvidím?
Něco mě strašně dráždí v krku, potřebovala bych si odkašlat. Ehhh, ehh… Sakra, vleže to nepůjde. Nejsem schopná se pootočit ani trochu na bok, natož si sednout a břicho mi taky v odkašlání odmítá pomoct a navíc bolí jak čert. Hlavně vpravo. No, ještě abych tak měla zánět slepého střeva, to by mi teď tak scházelo… Mých psích kusů si všímá sestřička: „Co to vyvádíte?!“ Snažím se co nejhlasitěji vysvětlit: „Potřebuju se trochu posadit a odkašlat.“ „No, to nemůžete!!! Víte vůbec, že jste po operaci? Máte rozříznutý břicho! Odkašlat. Asi kouříte, ne?!?!“ Jsem překvapená její reakcí, vrtím hlavou a doufám, že mi podá svoji pomocnou ruku, ale místo toho už zase vidím jen její záda… Kdyby tak s ní zmizel i ten můj hlen v krku…
Na pokoj přichází úřednice z matriky a vybírá od maminek formuláře k vystavení rodných listů. A tak v jejích patách kmitá ošetřovatelka a postupně nám nosí naše zavazadla z úschovy k vylovení papírů. Navádím její ruce zanořené v mé cestovní tašce a uvažuju, jestli partner po tom mém superrychlém odvozu sbalil všechny věci, které jsem měla rozložené na porodním pokoji a jeho přilehlé koupelně. No, snad sbalil aspoň to nejpodstatnější… Současně ji žádám o podání mobilního telefonu. Neochotně mi ho dává do ruky a rozhlíží se, jestli ji při tom nikdo neviděl. Na displeji na mě bliká SMS od mámy. Okamžitě ji otevírám: „Celou noc čekáme na zprávičku.“ No, vždyť já se taky celou noc snažila (a nejednu), aby bylo vůbec co sdělit. „Můžu zavolat rodičům? Jen krátce.“ Prosebně na ni upírám zrak. „To nejde, tady se nesmí telefonovat.“ „A mohla byste teda vy? Já vám dám svůj telefon. Jen řekněte, že tady ležím po císaři a až to půjde, ozvu se.“ Nesouhlasně vrtí hlavou: „To my nesmíme.“ „Můžu mámě poslat aspoň SMS? Bude to hned.“ Zase se opatrně rozhlíží kolem sebe a tiše šeptá: „Tak ale rychle. Ať vás nikdo nevidí.“ Poslepu pod dekou vyťukávám v krátkosti vše podstatné a zvažuju, jestli můžu ještě poslat zprávu partnerovi. Nevím proč, ale jediné, co mu chci napsat, je „Miluji tě“. Ale nakonec beru rozum do hrsti a nechci pokoušet nervy personálu a riskovat průšvih té dobré duše a mobil před jejími zraky vypínám. Tak snad až odpoledne budou návštěvy, uvidíme se a řeknu mu to do očí…
Je poledne a dětské sestřičky přináší uzlíky v náručí a jeden i pro mě! A to „ta ochotná“ říkala, že nám je přinesou poprvé až odpoledne…
Tak tohle je můj syn? To snad není možné. Vždyť on mi vůbec není podobný!!! Je vůbec můj? Představovala jsem si tenhle okamžik snad stokrát. A vždycky jsem se dívala na svoji zmenšeninu. Nebo aspoň částečnou. A najednou je tu úplně jiná, cizí tvář. Ale krásná…
Dětská sestřička se usmívá, pomáhá mi poprvé přiložit toho našeho macka k prsu a ten saje jak zběsilý. Přes všechny hadičky se nemůžu hýbat a tak naše kojící poloha je dost nepohodlná. Ležím na zádech a snažím se aspoň o centimetr natočit na bok. Ale tomu malému savci je to úplně jedno a slastně přivírá oči… Sestřička stojí u nás a zasněně říká: „Můj syn se taky jmenuje Adam. Ale děsně ten čas letí, už je mu dvacet…“ Dvacet let… Pane jo, tomu mému je právě 5 hodin… 🙂
Odpoledne se tatínci dobývají na návštěvy, ale personál je k nám odmítá v pustit. Nesmějí ani k našim skleněným dveřím. Zamávat, pozdravit, poslat vzdušnou pusu, nic. Prý až zítra, až nás přeloží na oddělení šestinedělí. Čas se vleče strašlivě pomalu a ani mé posouvání hodinových ručiček očima nepomáhá. Mám před sebou ještě dlouhou noc. A taky mám strašlivý hlad. Ale jíst pochopitelně taky nesmím, vše potřebné mám v hadičkách. Tak doufám, že mi tam pouštějí aspoň špenátové lasagne, mňam. Nesmím myslet na jídlo…
Pátek
Konečně. Už se těším na přeložení. Na setkání s partnerem, na své dítě a na telefonát s mámou. Jenže na šestinedělí nemají volná lůžka. Možná až odpoledne… Asi se zblázním.
Přicházejí rehabilitační pracovnice, provádí s námi pětiminutové cvičení a na stolečku nechávají instrukce s doporučovanými cviky.
Vedle mě leží neslyšící paní. Znakovou řeč neumí, ale pochybuju o tom, že i kdyby ji uměla, stejně by se s ní personál nebyl schopen domluvit… Ti si totiž stále ani nejsou schopni předávat informaci o jejím handicapu a tak kdokoli přijde do pokoje nebo k její posteli, jednají s ní jakoby nic. Ona má zavřené oči a netuší, že s ní někdo navazuje kontakt. Rehabilitační, lékař, vizita, dětská sestra, nikdo. Mám dojem, že nejen muži a ženy pocházejí z různých planet, ale taky pacienti a personál pocházejí z ještě vzdálenějších planet.
První pozitivum dne je odstranění všech hadiček a čaj. Kromě čaje pochopitelně nic. Prý až zítra.
Odpoledne se mi plní sen a překládají mě na vytoužené oddělení šestinedělí. Téměř vzápětí vstupuje do dveří partner s kyticí v ruce. To je snad úplně první kytka, kterou od něj dostávám… 🙂 Ani jeden z nás nemůže dojetím a štěstím skoro mluvit. Snažím se ovládat a nerozeřvat se úplně. S obavami se ho ptám, jak vypadal ten náš prcek macek hned po porodu. Vždycky o tom dřív mluvil spíš s odporem, jak jsou ty děti špinavé, scvrklé, prostě nehezké… On se ale úplně rozzáří a říká: „Byl krásnej!“ A na důkaz toho hned vytahuje foťák a ukazuje mi jejich společnou fotku 7 minut po porodu… A já vidím, jak je celý červený, zřejmě po podávaném kyslíku a u pravého obočí má ještě trochu krve… 🙂
Ale je náš a je moc krásný! Ale co je hlavnější, že je živý a zdravý…