„První. Ale z druhého těhotenství. První těhotenství skončilo ve 29. týdnu.“
„Skončilo? Přestala jste mít pohyby?“
„Ano, dítě zemřelo a já přestala mít pohyby.“
„Co se stalo?“
„Prý za to může špatná výživa dítěte díky zužujícímu se průtoku v pupečníku.“
„Rodila jste tedy mrtvé dítě? Musí to být strašné…“
„Je to opravdu hrozné. Nedá se to popsat. Rodíte, kolem sebe slyšíte dětský pláč a víte, že pláč toho svého neuslyšíte. Hned druhý den po porodu mě propustili z porodnice domů.“
„Za jak dlouho jste znovu otěhotněla? Museli jste asi nějakou dobu počkat…“
„Znovu jsem otěhotněla vcelku brzo. S otěhotněním problém nebyl.“
„Jak probíhalo Vaše další těhotenství?“
„Byla jsem samozřejmě hodně sledovaná, aby se totéž neopakovalo. I když ta pravděpodobnost, že by se stalo úplně to samé, byla nízká… Jenže, stalo se… Průtoky pupeční šňůry se začaly zase zužovat a proto jsem byla hospitalizována v ÚPMD v Podolí. Tam jsem ležela asi týden, ředili mi krev a stále hlídali můj stav.
Pak mi lékaři řekli, že se miminku nedaří dobře. Laicky řečeno, bylo mu prý jakoby se zátěží šel do kopce a byl neustále zadýchaný. A odpoledne kolem 15:00 hod bylo rozhodnuto, že mi vyvolají porod.“
„To bylo v kolikátém týdnu těhotenství?“
„Porod mi vyvolali, když jsem byla ve 26. týdnu těhotenství. Přesně 26. tt + 5 dní. Bylo 24.1.2006 a plánovaný termín porodu jsem měla mít 24.4.2006.“
„Přesně o 3 měsíce dřív… Když si člověk představí těhotenské bříško v téhle době…“
„No, skoro to na mě nebylo vidět. Tedy kdo to nevěděl, určitě by si nepomyslel, že půjdu rodit…“
„Ležela jste tedy v porodnici. Co bylo dál?“
„Jak jsem řekla, odpoledne lékaři rozhodli, že je pro dítě nejvyšší čas. Já jsem samozřejmě hned volala manželovi a mamince. Ti hned přijeli.
„Jak probíhal porod? Byl s vámi u porodu váš partner?“
„Nebyl. Byli tam sice s maminkou, ale na sál je nepustili. Porod probíhal dost narychlo. Byla jsem v celkové anestézii, epidurál jsem nechtěla.“
„Takže císařským řezem…“
„Ano, tyhle malinké děti se ani jinak rodit nemůžou. Jsou moc malé, drobné a křehké. Fyziologický porod by pro ně byl velmi nebezpečný.
Poslední střípek z operačního sálu, který si pamatuju, byl rozhovor personálu. Někdo se ptal, kdo si vezme dítě a když se k převzetí malého přihlásil přicházející primář Straňák, byla jsem moc ráda. Já na sále nebyla hodinu, jako obvykle císaře bez komplikací trvají, ale prý 2,5 hodiny, díky tomu, jak mi před porodem stále ředili krev.“
„Když jste byla v celkové anestézii, Matěje jste po porodu asi těžko mohla vidět. Měl tu možnost alespoň na chvilku Váš manžel nebo maminka, kteří čekali venku před sálem?“
„Ne, manžel ho zahlídl jen na okamžik, když sestřičky a lékař vyjížděli s inkubátorem ven ze sálů a utíkali s ním chodbou. Byl zaintubovaný a manžel mi pak říkal, že je Matýsek hrozně malinkej.“
„Matýsek měl porodní váhu 700 g, kolik přesně měřil nevím, tyhle malinké děti se prý neměří. Ale odhadem měl nějakých 30 cm.“
„Kdy jste Matýska viděla úplně poprvé a kdy jste se dověděla první informace o něm a jeho zdravotním stavu?“
„Po porodu jsem ležela na JIPu a úplně poprvé jsem ho viděla na fotografii z Polaroidu, kterou mi přinesla Matýskova ošetřující lékařka. Dozvěděla jsem se, že má kolísavý krevní tlak, který budou muset ustálit a první 4 dny budou opravdu kritické. Člověk by si řekl, že nějaký kolísavý tlak je legrace a lékaři ho lehce srovnají, ale u tak malého děťátka to tak snadno nejde.
Na vlastní oči jsem Matýska viděla až druhý den.“
„Jaký to byl pocit?“
„Úžasný! Koukala jsem na něj a brečela. Štěstím a strachy, že se něco stane a já u toho budu… Měl všechno, co měl mít, ruce, nohy, prsty, jen byl malinký. Byl v inkubátoru, všude samá hadička, samý vývod…
Po porodu i on, tak jako většina dětí, zhubnul. Asi na 620 g. Pamatuju si, že vedle něj v inkubátoru ležela holčička a byla proti Matýskovi děsně veliká. Ptala jsem se, kolik váží a řekli mi, že 950 g.“
„Kojila jste Matýska nebo byly problémy?“
„Dlouho jsem ho nekojila. Krmili Matýska mým odstříkaným mlékem, ale moc jsem ho neměla…“
„Za jak dlouho Vás propustili? Nebo jste byla hospitalizovaná spolu s Matýskem?“
„Já jsem byla propuštěna asi 5. den po porodu, stejně jako ostatní ženy po stejném zákroku. A za Matýskem jsem denně dojížděla…“
„Z Unhoště do pražského Podolí je kousek cesty. Bylo to mimo jiné určitě i finančně náročné. A žádné příspěvky na to patrně nepamatují…“
„Ne, příspěvky opravdu žádné nejsou. To víte, že vám to dennodenní cestování ubírá čas i peníze, ale tehdy jsme se tím nijak zvlášť nezaobírali. Dělali jsme prostě to, co bylo třeba.“
„Nebyla nějaká možnost být Matýskovi blíž? Třeba právě v rámci Podolské porodnice…“
„Ne, bohužel ne. V porodnici na ubytování maminek nejsou zařízení…“
„Jak se vyvíjel Matýskův zdravotní stav?“
„První závažná komplikace nastala 8. den, kdy Matýskovi praskly střívka. O dva dny později byl operován MUDr. Rouskovou, specialistkou na tyhle nedonošené děti, která pracuje v Motolské nemocnici. Matýska ale na operaci nikam nepřeváželi a paní doktorka přijela za ním. Operace se naštěstí zdařila a vývod fungoval.
Následovaly ale řady infekcí a léčby antibiotiky, ale i to jsme zvládli…“
„Každý den jsem za ním chodila, ale Matýsek většinou spal, málokdy otevřel oči… Chodila jsem za ním nejdřív na RES, pak asi po 2 měsících ho přeložili na JIP. Byla tam jedna moc hodná sestřička. Oni teda byli všichni skvělí – sestřičky i lékaři. Ale tahle jedna byla opravdu anděl. Tehdy na mě mrkla a řekla mi, že tady, na JIPce, to už jsme na půl cestě domů. To byla krásná slova a velká psychická podpora.“
„Kdy jste si Matýska poprvé pochovala?“
„Poprvé jsem ho držela v náručí, když ještě ležel na RESu a byly mu tak 4 týdny… Ráno jsem jako vždycky přišla za Matýskem a pan doktor pronesl něco v tom smyslu, že budeme chovat, ale mě to v tu chvíli nějak nedocvaklo. Až pak přišli a dali mi Matýska do náručí. Trvalo to 3 minuty. Bylo to krásné…
Pak na JIPce jsme začali pomalu klokánkovat. To se pokládá nahé miminko na matčin hrudník, kde cítí její teplo a tlukot srdce a zezadu se přikryje dekou, aby bylo v teple. Každé to chování bylo nádherné…“
Pokračování příště.