Psychogynekologie řeší emoční důsledky traumatického porodu

Rubrika: Porod

947133_childV praxi se setkáváme s přibývajícím počtem žen, pro které byl porod, ať už spontánní či operativní, natolik traumatickým zážitkem, že se jim nedaří vlastními silami vypořádat se s emočními důsledky. Ukazuje se mimořádná užitečnost specializované péče psychogynekologie.

Porod jako stresová událost

Porodníci se od psychických problémů šestinedělek většinou distancují. V běžné praxi se takovým ženám přiřkne nálepka postpartální deprese, je-li prožívání výrazněji narušeno, tak laktační psychosa a žena je odeslána k psychiatrovi. Ten takové ženě nabídne antidepresiva a zastavení laktace, případně hospitalizaci, což traumatický prožitek ještě umocní. Poporodní deprese bývá nazírána jako hormonální dysbalance. Zcela se ignoruje, že může jít o přirozenou posttraumatickou reakci na extrémně brutální zážitek, kterým některé porody i ve špičkových porodnicích jsou. Ani většina psychoterapeutů neví, jak takovým ženám pomoci, a přistupují k nim jako ke klientům s depresí, což nemívá terapeutický efekt.

Proč ženy porod nezvládají

Ne vždy si uvědomujeme, že v současné době dochází k radikální změně paradigmatu; transformuje se společnost, mění se uspořádání mezilidských vztahů a mění se životní styl. Porod byl dříve běžnou součástí života každé plodné ženy. Pryč jsou doby, kdy žena byla prakticky stále těhotná nebo kojící, nepředstavitelných je dnes 16 porodů Marie Terezie. Porod se stal ojedinělou a mimořádnou událostí s fatálním významem pro život ženy. Vzniká zcela logicky nebývale silné soustředění na daný okamžik a obava, zda všechno dobře dopadne.
Personál porodnic však ne vždy dokáže správně pracovat s pocity žen, které s velkou trémou rodí své první a pravděpodobně poslední dítě.

Nárůst císařských řezů

Civilizační posun způsobil, že fyziologická reprodukce je pro člověka čím dál více problematická. Dnešní žena pokoušející se o dítě mívá hned několik handicapů. Rizikovým faktorem jsou vyšší věk, promiskuita a s ní spojené recidivující infekce, endometriosa, některé způsoby života – klasicky obezita, sedavé zaměstnání, pasivní prožívání, nověji extrémní štíhlost až anorexie, přehnané vypracování svalového korzetu z posiloven, fitness, spiningu a jiných fyzicky náročných sportů, užívání omamných látek amfetaminového typu (taneční drogy), a především ztráta pudovosti a víry ve vlastní tělo. Početí se přesouvá z postele do laboratoří. Porod se přesouvá z porodního sálu na operační sál.

Celosvětově už několik let vede statistiku císařských řezů USA, kde takto rodí 40 % žen. V Evropě vedou Angličanky 30 %, ale také Polky 27%. Česká republika tento trend následuje a počet císařských řezů se každoročně zvyšuje v roce 2007 20,3 %, ještě v roce 1990 to bylo jen 7,7%. Doporučení Světové zdravotnické organizace jasně říká, že se nedoporučuje překročit hranici 10 %. Důvodem jsou 6x častější dýchací komplikace u novorozenců a nebezpečí pooperačních komplikací u rodiček.

Proč tento trend?

Existují dvě porodnické strategie – plánované a neplánované operace.
Nárůst je u obou skupin, výraznější u plánovaných.

1. Nárůst plánovaných operací je důsledkem přání žen. Odhaduje se, že až polovina císařských řezů je na přání rodičky. Ačkoliv většina porodníků popře, že je ovlivnitelných, praxe je taková, že přibývá žen ochotných udělat cokoliv, aby se vyhnuly spontánnímu porodu. Vychází to ze strachu, že nezvládnou bolest, že ublíží svou neschopností dítěti. Některé z nich se obávají ztráty elasticity pochvy a horší kvality sexu po porodu, nutnosti šestitýdenní sexuální abstinence, apod. Většina z nich není schopna dohlédnout zvýšenou rizikovost, ba naopak z nějakého důvodu považují císařský řez za bezpečnější. Takto se rozhodují většinou cílevědomé ženy, s vyšší životní úrovní zvyklé na komfort, které se takto snaží obejít utrpení spojené s porodem. Tyto ženy nemívají po operativním porodu psychické obtíže.

2. Stoupá počet i neplánovaných sekcí, kde se původně spontánní porod nedaří a musí se zakončit operativně. Většina zkušených porodníků přiznává, že je dopředu schopna rozpoznat tzv.nerodící ženu podle obličeje (facies caesarea) a podle projevu v chování. Jde o dva typy žen. Prvním jsou pasivní ženy často s nadváhou, přecitlivělé na bolestivé podněty. Druhým typem jsou ženy s direktivním přístupem, kde je vysoká sebekontrola, perfekcionismus a odtažitá manipulativní komunikace.

Pro porod je nutné vzdát se všech naučených společenských rolí, přetvářek a sebeobranných postojů, uvolnit se a poddat se svým instinktům, což dnešní ženě,která je celoživotně nucena dělat pravý opak, dělá potíže. K uvolnění a zbavení se strachu a zábran nepřispívá bohužel atmosféra porodního sálu ani chování personálu. Nepříznivým průběhem porodu se tak často odjistí časová mina latentně a dlouhodobě prožívaného problému – zhroucení ženské identity.

Zrození hněvu

Porod nemilosrdně odhaluje podstatu vztahu ženy s partnerem a dalšími lidmi. Dokáže odkrýt hluboko zasutá traumata, zneužívání, komplexy méněcennosti, domácí násilí, pocity bezmoci. Ne nadarmo se říká, že ženy rodí tak, jak žijí.
Jedna z rodiček říká: „Porodila jsem spolu s dítětem i cosi dalšího – strašný neutišitelný vztek. Vztek na porodníka, který přede mnou řekl ta neporodí, vůbec se neotvírá, useknem to. Na mého manžela, jehož spermie mě nedokázaly normálně oplodnit, a tak jsem se musela rok trápit s IVF. Na mého otce, který mi nikdy neřekl jsi pěkná, ale jenom máš pěkné vysvědčení. Na mou matku, která mě nekojila a odložila do jeslí, při návštěvě v porodnici mi jen řekla – Buď ráda, že tě uspali.“

Po porodu

Mnohé ženy nedokáží s nikým o svých pocitech z porodu mluvit, stydí se a snaží se je ukrýt. Přitom je podle dotazníkových průzkumů velmi časté pociťovat vztek, smutek nebo lítost. Obecně naše společnost orientovaná na úspěch vnímá projevy emoční bolesti jako prohru. Kulturní chování zakazuje odkrývat silně negativní emoce, učí nás takové emoce vědomě nebo farmakologicky potlačit, stejně jako se odstraňuje bolest analgeticky.

Srovnávání zážitků s ostatními ženami je tak plné desinformací. Velká skupina žen by nikdy nepřiznala selhání při porodu, a přidají-li se skutečná vyprávění o krásném snadném porodu, vzniká velký prostor pro pocity méněcennosti – selhala jsem, jsem vadná. Není divu, že taková žena se cítí izolovaná, smutná a nechápe, jak se jí to celé mohlo stát. Někdy se neventilované a neodžité trauma projeví na úrovni těla (somatizací), např. jako poporodní vysoký krevní tlak.

Nelze reformovat systém porodnictví tak, že někdo určí, jak je správné rodit. Rozhodnutí musí zůstat individuální a hlavním kritériem musí být bezpečnost pro matku a dítě. Ale něco zlepšit lze – psychologický support před porodem, ohleduplnost a úcta během porodu, specializovaná psychoterapie po porodu, kterou dnes již lze nabídnout.

Máte-li zájem o tuto problematiku, můžete se obrátit na:
MUDr. Helena Máslová
Centrum psychosomatické péče (CPP)
Pařížská 3, Praha 1, 110 00
tel.: +420 224 248 844, +420 725 067 155
email: info@psychosomatic.cz
www.psychosomatic.cz

Napsal/a: MUDr. Helena Máslová

Toto taky stojí za přečtení!

Tipy na dárky pro děti podle věku – zabaví se a rozvinou dovednosti

Lámete si hlavu s tím, co potěší nastávající, novopečené či už ostřílené rodiče, respektive jejich děti? Přečtěte si naše

Čtu dál →

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (15 vyjádření)

  • Anonymní

    Super článek 🙂 Už nějakou dobu přemýšlím, co by se skutečně dalo udělat pro české porodnictví – tedy spíš pro tu část, která chce rodit spontálně a v klidu („v jeskyni“ ;), bez zbytečných zásahů. Tohle asi bude jedna z cest. Poukazovat na věci z odborného hlediska. Jsem jednoznačně pro informovanou možnost volby a předporodní podporu. Tj. v praxi, aby někdo každou rodičku znal, to znamená nejen průměr hlavičky plodu a výsledky testů, a probral s ní možnosti i rizika (někde jsem četla 6x větší riziko při SC než vaginárně) a dokázal odhadnout a vykomunikovat, co je pro tu danou ženu nejlepší. Kamča

  • Danniella

    Docela se mi ulevilo, když vidím, jaké názory má většina z nás. Rozhodně neodsuzuji nikoho, jestli má někdo z porodu hrůzu, dokonce třeba zažil hodně těžký porod, chápu. Ale tvrdit, že my, které jsme rodily (nebo chceme v budoucnu rodit) normálně, jsme neandrtálci, to se mě dotklo. Mám krásný případ. Sestře se ve středu narodilo miminko. Byl plánovaný císař, ale pan doktor s ní celou situaci probral, viděl, že se vše vyvíjí dobře a domluvili se, že zkusí rodit „normálně“. Celou dobu hlídal průběh a dítě se narodilo přirozenou cestou. Už první den začala sestra kojit. Když je vidím, jak se jim daří, moc jim přeju, že se to podařilo. Určitě by na tom nebyla tak dobře. Ale na druhou stranu bych pochopila, kdyby to zkoušet nechtěla. Při jakémkoli riziku na tom nic špatného určitě není. Ale císařský řez by podle mě měl být odůvodněný.

  • Ájíku, já bych taky dobrovolně pod kudlu nelezla. 🙂 Chtěla jsem porodit sama, přirozeně, v klidu a pohodě a pokud možno bez nástřihu… Ale klidně bych vyhověla požadavku maminek, které chtějí rodit císařem, aby jej mohly podstoupit zcela legálně a bez nesmyslného tučného příplatku.
    Lenousku, neber si anonymní osobně… Třeba má jen strach (a nebo to skutečně prožila), jen někdy ty napsaný písmenka vyzní trochu hruběji, než je pisatel zamýšlel.
    Krásný den všem bez rozdílu!!! 🙂

  • Leni, úplně přesně jsi to vystihla 🙂
    babofko, jak píše lenousek, rozhodně tebe kamenovat nebudu 🙂
    Jen se mi prostě nelíbilo podání výše uvedeného názoru – jakože jedině CS je ta správná cesta jak porodit, pokud nechci být úplně nemožná… trochu mi přišlo, že spolu s inkontinencí by nám mělo ucházet po přirozeném porodu i IQ… :)))
    Sekce je jistě správné řešení při komplikacích, při nepostupujícím porodu. Při potížích daných anatomií ženy, při opačné poloze plodu atd.
    Spíš bych byla zastáncem – pokud je už v těhotenství podezření, že by něco nemuselo probíhat při porodu dobře, ať má žena možnost volby -lépe plánovaný CS než vystresovaná a vyděšená mamka, jejíž hrůza už je sama o sobě diagnózou ke komplikacím. Ale jistě bych nebrala CS jako běžnou variantu porodu – už kvůli zmíněným komplikacím. Toť jen můj názor 🙂

  • Musím říct, že mě docela naštval názor anonyma z 29.4. – teď si připadám, jako bych byla po třech „normálních“ porodech po…., neschopná orgasmu, inkontinentní a prostě divná. Zdá se mi, že madam možná trpí nějakým tím popisovaným komplexem a snaží se to svým názorem přehlušit.
    Holky po SC jsem na jednu stranu litovala, jak ležely nehnutě na postelích a měly bolesti břicha, setkala jsem se s těmi, co měli SC plánovaně, ty byly klidnější, ty akutky byly víc vyplašené. Ano, je to na pacientce, ale já osobně bych se operaci snažila vyhnout a dobrovolně bych po kudlu asi nelezla, ale nikoho neodsuzuji, jen by měly zvážit všechna rizika.

  • Horempádem

    Babofko, komentovat budu kladně 🙂 Ano souhlasím, sekce by do určité míry měla být volitelná, ale dát tomu určitá kriteria, tak aby se z toho nestal spíš modní trend 🙂 Určitě souhlasím s náležitým poučením. Taky někdy přemítám, jestli se mi podaří ten druhý porod ustát lépe jak ten první. Nicméně výhodou je, že už tak nějak vím do čeho jdu 🙂 Kdyby se měl stres na porodním sále opakovat, možná bych raději uvítala, kdyby mi rovnou udělali sekci, i když si nemyslím, že by mohla dopadnout tak hladce, jak ta první. Ale konec konců i normální porod má svá rizika. Uvidíme…

  • A ještě poznámečka. V článku i v debatě se kritizují „objednané“ SC, ale myslím, že tak jako je volba epidurál ano/ne na matce, měla by mít možnost se i rozhodnout, jakým způsobem chce dítě porodit. Samozřejmě předem řádně poučená!!! Myslím, že matka vyžadující SC, ale donucená ke spont. či vyvolávanému porodu je rozhodně vystresovanější s nepěknými vzpomínkami, narozdíl od klidné, natěšené a poučené rodičky císařským řezem.
    A teď mě klidně za můj názor kamenujte 🙂

  • Nechtěla jsem přenášet, přenášela jsem 11 dní. Nechtěla jsem rodit velké dítě, rodila jsem 4kg dítě, o kterém nikdo neměl tušení, jak je velké. Pánev mi měřili až na můj popud, do té doby to nikoho nezajímalo. Nechtěla jsem rodit císařem, rodila jsem akutně SC. I přes epidurál nebyl čas připíchnout a počkat, ale uspali mě. Cestou na sál mi podstrčili papír – podepište. Podepsala jsem, ale můj podpis by zřejmě nikdo nepoznal. Co na papíru bylo, netuším. Tuším, patrně informovaný souhlas. Ale nečetla jsem jej, nebyl čas, ani jsem už číst nemohla, sotva jsem dýchala a měla mžitky před očima.
    Nechtěla jsem mít jizvu od episiotomie ani od SC na břiše, mám ji. Je ošklivá, svědí a v obtažených kalhotách či plavkách je z profilu znát…
    Po 28 hodinách trápení starší sloužící primář zavolaný na pomoc úšklebkem zhodnotil mé staré porodní cesty a zavelel k odjezdu na oper. sály.
    Dlouho po porodu mě trápilo, že jsem neschopná matka, která sama nedokázala ani porodit…

    Mám nádherné, úžasné, zdravé (a pekelně živé :-)) dítě. Přesto si myslím, že jeho příchod na svět mohl vypadat trochu jinak.

  • Horempádem

    Hojky Holky 🙂 Tak já tedy přidám něco za sebe. Jinak článek od paní doktorky jsem ocenila a jen potvrdil to, co jsem si v sobě již srovnala.
    Už jsem to tu psala rodila jsem císařem, ne plánovaným, ale akutním. Dnes už vím, že tomu tak nemuselo být, neboť ani dítko ani já jsme nebyly nijak abnormální a počítalo se se spontáním porodem. Nespolupracující rodičkou jsem taky nebyla, jen jsem dojela na to, že třeba PA v nejstresovějších chvílích, kdy to nešlo, mě třeba neuklidnila, neřekla mi ať to prodýchám a řeknu jí co nebo jak se cítím 🙁 Možná by jsme se tehdy k přirozenému porodu i dostaly. Jenže to byl fofr, spěch, oxytocín a všechno honem honem…když to nejde rychle, tak na sál. Nikdo po mě nemohl v tu chvíli chtít, abych posuzovala, zda je to nutné nebo ne. Myslíte jen na dítě a jeho zdraví. Tehdy jsem šla na císaře při plném vědomí pod spinální anestezií, takže jsem hned po narození svou dcerku viděla a mohla se v rámci možností pomazlit a podívat se poprvé do jejích oček.
    Ano byly okamžiky, kdy jsem se obviňovala z neschopnosti porodit přirozenou cestou. To už jsem ale sama se sebou pořešila a vím, že to až tak není má vina. Ano záviděla jsem normálněporodivším ženám, že byly po pár hodinách na nohou, já až druhý den.
    Ano rekonvalescence je delší, ale s odstupem bez mála tří let mohu říci, že to na mě nenechalo žádné následky. Jizva není skoro vidět, skrytá pod lemem kalhotek a nic mě nebolí. Ano je pravda, že nejednou jsem přemýšlela o tom, že alespoň jsem si uchovala vnitřek jako šestnáctka :-)))) Ano přemýšlela jsem nad tím, zda je lepší jizva po císaři nebo hodně špatně provedený nástřih, či roztržení a s tímto spojené dlouhodobé problémy. Bohužel si myslím, že kdybych tenkrát nějakým zázrakem při tom fofru porodila spontáně, tak mě donutí dítko rychle vytlačit a nejspíš bych se nepříjemnému nástřihu či roztržení nevyhla.
    Ne nechtěla bych , aby i podruhé to byla sekce, chtěla bych, aby personál v porodnici projevil trošku víc empatií a dovolil mi porodit spontáně a beze spěchu. Doufám, že se mi to podaří a udělám pro to maximum. Pokud to bude číst nějaký porodník (mimo našich VD známích :-)), tak se přimlouvám za to, aby veškerý personál více naslouchal rodičkám a méně spěchal, vždyť pro ženu je to v dnešní době tak jednou či dvakrát za život, tak proč si to znepříjemňovat…

  • Danniella

    Je zajímavé, že pod některé názory se dotyčná osoba není schopna ani podepsat. Asi někde v hloubi tuší, že to není ono. Mohli bychom poradit vědcům, aby vymysleli laboratorní výrobnu dětí a nemuseli bysme porod vůbec řešit, milá anonymní.
    Článek se mi líbil, i když jsem neměla psychické problémy, dovedu si představit, že i porod bez komplikací může někoho „rozhodit“.

  • Daniello 🙂

  • Hodně zajímavý článek… děkuji.
    Já jsem naštěstí všechny své děti mohla porodit přirozenou cestou a jsem za to moc ráda. Myslím, že CS jako každý operační zákrok nese svá rizika, patrně větší, než je spousta žen ochotna si připustit – je to přece jen operace. A taky jsem vždy ocenila možnost „být u toho“ – až mé dítě poprvé zapláče, slzy v očích mého muže, možnost pár hodin po porodu vstát a chodit,(i když trochu s obtížemi), mít u sebe dítko ještě týž den a jistě mnohem rychlejší rekonvalescenci.
    A inkontinencí opravdu ani po čtyřech porodech netrpím 😉

  • Danniella

    Dost mi vadí, že se nikde nemluví o tom, jak velkým zásahem je císařský řez. Jakoby to byla nějaká odlehčující alternativa přirozeného porodu. Je to operace jako každá jiná, tedy velmi nepřirozený zásah, ke kterému by se mělo přistupovat tehdy, je-li to nutné, ale ne místo porodu, na který je žena připravena. Chtělo by to vstup nějakého lékaře, který by o tom něco řekl.
    Rodila jsem normálně, nejsem ani inkontinentní, nemám problémy s intimním životem. Porod je obtížná věc, ale rekonvalescence je téměř vždy snazší než po císařském řezu, takže to za těch pár hodin stojí.

  • Anonymní

    Tak já patřím do skupiny cílevědomých žen, co se nechtějí po…. po vaginálním porodu, co nechtějí být dlouhé hodiny jak na středověké tortuře a chtějí mít i po porodu vaginální orgasmus a ne inkontinenci, únik všeho možného atd. Má tu být možnost volby. Kdo chce ať si rodí třeba v jeskyni a kdo chce, ať si může připlatit za CS.

  • Článek krásný.Dnešní doba je plná stresu a všechno je ukvapené a pořád se někam pospíchá.Spontání porody jsou pro porodníky málo placené tak proto rodičkám vnucují císařské řezy-my jsme pouze položky.Nikdo nehledí na to,že člověk má nějaké pocity a cítí se potom ponížený a méněcenný.A myslím,že to ani lepší nebude.Záleží také moc na přístup personálu a vybrané nemocnici.Takových je,ale málo a většinou jsou přeplněné.Maminky to nemají lehké a také nebudou mít,protože se nedočkáme hned tak lepšího přístupu.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist