Psychogynekologie řeší emoční důsledky traumatického porodu

29.4.2009 MUDr. Helena Máslová 15 komentářů »

V praxi se setkáváme s přibývajícím počtem žen, pro které byl porod, ať už spontánní či operativní, natolik traumatickým zážitkem, že se jim nedaří vlastními silami vypořádat se s emočními důsledky. Ukazuje se mimořádná užitečnost specializované péče psychogynekologie.

Porod jako stresová událost

Porodníci se od psychických problémů šestinedělek většinou distancují. V běžné praxi se takovým ženám přiřkne nálepka postpartální deprese, je-li prožívání výrazněji narušeno, tak laktační psychosa a žena je odeslána k psychiatrovi. Ten takové ženě nabídne antidepresiva a zastavení laktace, případně hospitalizaci, což traumatický prožitek ještě umocní. Poporodní deprese bývá nazírána jako hormonální dysbalance. Zcela se ignoruje, že může jít o přirozenou posttraumatickou reakci na extrémně brutální zážitek, kterým některé porody i ve špičkových porodnicích jsou. Ani většina psychoterapeutů neví, jak takovým ženám pomoci, a přistupují k nim jako ke klientům s depresí, což nemívá terapeutický efekt.

Proč ženy porod nezvládají

Ne vždy si uvědomujeme, že v současné době dochází k radikální změně paradigmatu; transformuje se společnost, mění se uspořádání mezilidských vztahů a mění se životní styl. Porod byl dříve běžnou součástí života každé plodné ženy. Pryč jsou doby, kdy žena byla prakticky stále těhotná nebo kojící, nepředstavitelných je dnes 16 porodů Marie Terezie. Porod se stal ojedinělou a mimořádnou událostí s fatálním významem pro život ženy. Vzniká zcela logicky nebývale silné soustředění na daný okamžik a obava, zda všechno dobře dopadne.
Personál porodnic však ne vždy dokáže správně pracovat s pocity žen, které s velkou trémou rodí své první a pravděpodobně poslední dítě.

Nárůst císařských řezů

Civilizační posun způsobil, že fyziologická reprodukce je pro člověka čím dál více problematická. Dnešní žena pokoušející se o dítě mívá hned několik handicapů. Rizikovým faktorem jsou vyšší věk, promiskuita a s ní spojené recidivující infekce, endometriosa, některé způsoby života – klasicky obezita, sedavé zaměstnání, pasivní prožívání, nověji extrémní štíhlost až anorexie, přehnané vypracování svalového korzetu z posiloven, fitness, spiningu a jiných fyzicky náročných sportů, užívání omamných látek amfetaminového typu (taneční drogy), a především ztráta pudovosti a víry ve vlastní tělo. Početí se přesouvá z postele do laboratoří. Porod se přesouvá z porodního sálu na operační sál.

Celosvětově už několik let vede statistiku císařských řezů USA, kde takto rodí 40 % žen. V Evropě vedou Angličanky 30 %, ale také Polky 27%. Česká republika tento trend následuje a počet císařských řezů se každoročně zvyšuje v roce 2007 20,3 %, ještě v roce 1990 to bylo jen 7,7%. Doporučení Světové zdravotnické organizace jasně říká, že se nedoporučuje překročit hranici 10 %. Důvodem jsou 6x častější dýchací komplikace u novorozenců a nebezpečí pooperačních komplikací u rodiček.

Proč tento trend?

Existují dvě porodnické strategie – plánované a neplánované operace.
Nárůst je u obou skupin, výraznější u plánovaných.

1. Nárůst plánovaných operací je důsledkem přání žen. Odhaduje se, že až polovina císařských řezů je na přání rodičky. Ačkoliv většina porodníků popře, že je ovlivnitelných, praxe je taková, že přibývá žen ochotných udělat cokoliv, aby se vyhnuly spontánnímu porodu. Vychází to ze strachu, že nezvládnou bolest, že ublíží svou neschopností dítěti. Některé z nich se obávají ztráty elasticity pochvy a horší kvality sexu po porodu, nutnosti šestitýdenní sexuální abstinence, apod. Většina z nich není schopna dohlédnout zvýšenou rizikovost, ba naopak z nějakého důvodu považují císařský řez za bezpečnější. Takto se rozhodují většinou cílevědomé ženy, s vyšší životní úrovní zvyklé na komfort, které se takto snaží obejít utrpení spojené s porodem. Tyto ženy nemívají po operativním porodu psychické obtíže.

2. Stoupá počet i neplánovaných sekcí, kde se původně spontánní porod nedaří a musí se zakončit operativně. Většina zkušených porodníků přiznává, že je dopředu schopna rozpoznat tzv.nerodící ženu podle obličeje (facies caesarea) a podle projevu v chování. Jde o dva typy žen. Prvním jsou pasivní ženy často s nadváhou, přecitlivělé na bolestivé podněty. Druhým typem jsou ženy s direktivním přístupem, kde je vysoká sebekontrola, perfekcionismus a odtažitá manipulativní komunikace.

Pro porod je nutné vzdát se všech naučených společenských rolí, přetvářek a sebeobranných postojů, uvolnit se a poddat se svým instinktům, což dnešní ženě,která je celoživotně nucena dělat pravý opak, dělá potíže. K uvolnění a zbavení se strachu a zábran nepřispívá bohužel atmosféra porodního sálu ani chování personálu. Nepříznivým průběhem porodu se tak často odjistí časová mina latentně a dlouhodobě prožívaného problému – zhroucení ženské identity.

Zrození hněvu

Porod nemilosrdně odhaluje podstatu vztahu ženy s partnerem a dalšími lidmi. Dokáže odkrýt hluboko zasutá traumata, zneužívání, komplexy méněcennosti, domácí násilí, pocity bezmoci. Ne nadarmo se říká, že ženy rodí tak, jak žijí.
Jedna z rodiček říká: „Porodila jsem spolu s dítětem i cosi dalšího – strašný neutišitelný vztek. Vztek na porodníka, který přede mnou řekl ta neporodí, vůbec se neotvírá, useknem to. Na mého manžela, jehož spermie mě nedokázaly normálně oplodnit, a tak jsem se musela rok trápit s IVF. Na mého otce, který mi nikdy neřekl jsi pěkná, ale jenom máš pěkné vysvědčení. Na mou matku, která mě nekojila a odložila do jeslí, při návštěvě v porodnici mi jen řekla – Buď ráda, že tě uspali.“

Po porodu

Mnohé ženy nedokáží s nikým o svých pocitech z porodu mluvit, stydí se a snaží se je ukrýt. Přitom je podle dotazníkových průzkumů velmi časté pociťovat vztek, smutek nebo lítost. Obecně naše společnost orientovaná na úspěch vnímá projevy emoční bolesti jako prohru. Kulturní chování zakazuje odkrývat silně negativní emoce, učí nás takové emoce vědomě nebo farmakologicky potlačit, stejně jako se odstraňuje bolest analgeticky.

Srovnávání zážitků s ostatními ženami je tak plné desinformací. Velká skupina žen by nikdy nepřiznala selhání při porodu, a přidají-li se skutečná vyprávění o krásném snadném porodu, vzniká velký prostor pro pocity méněcennosti – selhala jsem, jsem vadná. Není divu, že taková žena se cítí izolovaná, smutná a nechápe, jak se jí to celé mohlo stát. Někdy se neventilované a neodžité trauma projeví na úrovni těla (somatizací), např. jako poporodní vysoký krevní tlak.

Nelze reformovat systém porodnictví tak, že někdo určí, jak je správné rodit. Rozhodnutí musí zůstat individuální a hlavním kritériem musí být bezpečnost pro matku a dítě. Ale něco zlepšit lze – psychologický support před porodem, ohleduplnost a úcta během porodu, specializovaná psychoterapie po porodu, kterou dnes již lze nabídnout.

Líbí? (Zatím nehodnoceno)

 Loading ...