Zcela běžným způsobem přivádění dětí na svět v naší zemi je již mnoho desetiletí (zhruba od konce 2. světové války) porod vedený lékařsky, tedy ovlivňovaný medicínskými prostředky tak, aby probíhal pokud možno co nejrychleji a pro ženu co možná nejméně bolestivě. V pozadí je přesvědčení, že porodní bolesti jsou nevítanou nepříjemností, které by bylo lepší se vyhnout. Proč u porodu trpět, když bolest lze díky stále vyspělejší technice a medikamentům zmírnit či odbourat?
Na první pohled logický postoj. Bolest je přece nepříjemná. Ať už nás v životě zastihne v jakékoliv podobě. Vzpomeňme na zánět v zubu, na migrénu či třeba na žlučníkový záchvat. Automaticky děláme všechno pro to, abychom bolest co nejdříve eliminovali.
Jenže je tu háček. Porodní kontrakce představují jiný typ bolesti. Nejsou svou podstatou chorobné, patologické. U zdravých žen jde o součást normálního procesu, o přirozené otvírání porodních cest. A pokud věříme, že příroda (nebo Bůh, chcete-li) nedělá nic zbytečně, je na místě se ptát: Nemá porodní bolest (vhodněji také: porodní práce) přece jen nějaký smysl?
Spolu s dítětem se rodí i matka
Nedá se přehlédnout, že porod skrývá i jiný než jen fyzický rozměr. Mimo jiné je nesmírně důležitým přechodovým rituálem. Krize ztělesněná překonáváním kontrakcí dává ženám jedinečnou šanci projít potřebným existenciálním zážitkem a proměnit identitu ve prospěch mateřství. Radost z překonání porodních obtíží nabízí silný zdroj sebevědomí, životodárné energie i doslovné „dobití baterek“ pro náročné období péče o miminko.
O příliv odvahy a optimismu se z biologického hlediska starají tzv. porodní hormony, které se během normálního porodu samovolně vyplavují. Endorfiny a relaxiny působí jako přirozené prostředky na zmírňování bolesti. Oxytocin, „hormon lásky“, přítomný u všech projevů milostného života nebo u pocitů silné náklonnosti, přirozeně posiluje navázání láskyplné vazby mezi matkou a dítětem. Prolaktin, „hormon hnízdění“, nejen spouští kojení, ale také ženu po porodu uvádí do stavu bdělé pohotovosti a dodává jí sílu k mateřskému pečování.
Je třeba připomenout, že uměle podávané „chemické“ hormony takovouto ochrannou a aktivační moc nemají. Na rozdíl od přirozených nepůsobí jako podpora mateřských pocitů ani jako prevence poporodní deprese.
Ovládnout porod. Ale jde to?
Vezmeme-li v úvahu těsnou propojenost tělesné a duševní interakce, k níž při porodu dochází, zjistíme, že již pouhá atmosféra, v níž se dnes většina porodů odehrává, výrazně zvyšuje pravděpodobnost komplikací.
„Svůj strach z existenciálních otazníků skrýváme za potřebou ovládat všechno kolem nás. V kultuře vysoce hodnotící materiální rozměr života snadno přehlížíme, že hnací silou k našemu počínání už není pocit smyslu, ale právě jen strach. Čím více se mu snažíme uniknout, tím hůř se cítíme. V případě porodu hrozí zaujetí jakési obranné pozice spojené s celkovým ustrnutím. Spontánní kontrakce se zastaví a dítě přichází na svět s vnější medicínskou pomocí,“ píše k tomu ve své knize Immaculate Deception (Dokonalý podvod) americká publicistka a porodní aktivistka Suzanne Arms.
Hlavně bezpečí! Také psychické…
V případě lékařsky vedených porodů u mnoha žen zpětně zaznamenáváme pocity zklamání. Trápí je, že dítě neporodily z vlastní síly, připadají si o něco ochuzeny. Často se ale (pokud vůbec) o příčinách svého stavu dozvídají až zpětně, protože v čase, kdy se na porod připravují, z důvodu všudypřítomného strachu raději zaujímají nejrozšířenější současný postoj. Tím je přenechání odpovědnosti lékařům a jejich technice.
Zdravotníci porod vyspělou medicínskou péčí „jistí“. Nic nechtějí ponechat náhodě. To se projevuje i rutinními úkony a neopodstatněnými zákroky: „Organizační zázemí porodních sálů je utvářeno tak, aby péče o rodičku byla co nejúspornější a nejefektivnější. Porodníci rozumějí medikaci a obsluhují složité přístroje, ale jen málokterý spatřuje těžiště své činnosti v tom, aby vedle odborného dohledu poskytoval rodičce také emocionální podporu, aby jí nabídl svou neomezeně dlouhou přítomnost a citlivou spoluúčast,“ připomíná Suzanne Arms.