Porod

Pokusím se Vám popsat mé dva porody…. nebojte žádný drasťák to ani jednou nebyl :o))
Před prvním porodem jsme s manželem navštívili porodní kurz, tam jsme dostali instrukce jak na to, prošli porodním sálem a zaplatili kurzovné 400,-…

Před druhým porodem stačilo nahlásit že už tuto etapu máme za sebou a „platit měl manžel až před vstupem na sál“ – neplatil, šlo to moc rychle…. :o))

Při mém prvním porodu, mi praskla voda doma v 17 hodin a manžel si akorát dodělával vinné klobásy na pánvi – řekla jsem mu, aby je dojedl, že pojedem – dojedl (žádná panika) a jeli jsme – zastavili jsme se ještě u jeho rodičů a já se tam vysprchovala a pak jsme teprv razili do porodnice… :o)) stále žádná panika :o))

Vzali mě do příjímací místnosti, zkontrolovali, že si nevymýšlím – s prasklou vodou, natočily a poslali na pokoj – žádné bolesti! Alou spát, ale jak když tam se mnou byla mamina, s bolestma – prokňučela celou noc na posteli – chodit nechtěla – v dané porodnici vržou podlahy a tak nás nechtěla rušit…

Ráno mě vzali opět na monitor a na stůl a tam se rozhodlo že mi daj kapačku a pude to… jak já se těšila, že už to budu mít za sebou….
BYlo 7 hodin, manžela jsem z práce odvolala v 11 a Kačenka se narodila ve 12:59 – bezva porod, jen vím, že jsem nevěděla, jak tlačit a „tlačila jsem do hlavy“ – rudá jak pivoňka, sestřičky a ani doktora a ani Martina jsem fakt vůbec nevnímala – sestřička na mě musela hupsnout a vytlačit Káťu sama přes břicho – auuu, jak mě pak bolela žebra, malá i já v pořádku… :o)) Vážila 3,90 a 50 cm

Musím se k něčemu přiznat: první když mi ji ukázaly bylo že jsem řekla: „ta má ale ošklivý nos“ – a manžel na to hned pohotově reagoval – ten má po tobě :o)) je to tak, je to můj „nos“ :o))

V porodnici pohoda, kojení taky – plně do 6. a jen v noci do 8.

A můj druhý porod: věděla jsem že to bude holka, byla to už hodně dlouho než se narodila Eliška.

Eli o sobě dala vědět ve 2 hodiny v noci – probudila jsem se v rybníku – tentokrát mi voda praskla a vytekla pořádně, vstala jsem a šla rovnou do sprchy – manžel zvyklý na mé noční vstávání – WC, se jen otočil a spal dál.
Já jsem se ospršila, šla probudit mou mamču, aby si šla lehnout ke Kátě a šla teprv budit manžílka, vše jsem měla už nachystané a jak jsem koukala po hodinkách kontrakce tentokrát byly po 5 min. – zase pohoda.

Nasedli jsme do auta a jeli – do porodnice jsme měli nejdýl dorazit v 5. (do 2 hodin po odtoku plodové vody), cestou jsme málem svezli divočáka – bylo léto a tak byl po ránu na kukuřici, po 1/3 cesty jsem si uvědomila že jsem si zapoměla peněženku s dokladama a nabíječku na telefon, tak jsme ještě jeli domů (kontrakce stále po 5 minutách).
Manžel pro to doběhl a mohli jsme vyrazit znovu.
Opět jsme cestou potkali divočáka a nakonec i veverku – taky se chtěla svízt, naštěstí si to rozmyslela.

Dorazili jsme před porodnici, našli místo pro zaparkování, já otevřu dveře že vystoupím a tam byl navolno puštěný „bulteriér“ – čuchal ke mě a asi nevěřil, co to je, naštěstí poslechl paničku a šel k ní a já mohla vystoupit, jak jsem vylezla z auta, zase mi voda tekla proudem – tentokrát po nohách – ještě že jsem měla kraťasy a sandále.

V porodnici mě přijmuli, vzali na monitor s tím že jsem měla stále kontrakce, ale stále jen po těch 5 min. sestřička mi řekla, že když nebudou alespoň po 3, že jdu na pokoj (a opět jako minule mě strašila, že tam jen tak můžu ležet 2 dny a pak se teprv vyvolává) – hrůza.
Přišel doktor – žvatlal – nebylo mu vůbec rozumět a rozhodl že pudu na pokoj – bylo půl 6 a on v 6 končil, tak proč bych ho měla zdržovat…. :o(
Ale zase na druhou stranu jsem byla ráda, sotva bych mu na porodním sále rozuměla, když jsem to nedokázala ani teď :o(

Tak jsem skončila na pokoji a manžel si šel oběhávat do práce paragraf na Káťu.

Přišla jsem na pokoj, kontrakce stále, tak jsem se sebrala a šla do sprchy, pak pro snídani – to už mi bylo blbě jak psovi – popadla jsem rohlík v domění že je mi blbě z hladu (jako vždycky) a šla na pokoj, koukla jsem na sesternu, ale nikde nikdo, šla jsem na záchod a tam měla průjem, bylo fakt pěkně blbě, seděla jsem tam snad 20 min. – ty nocležnice, co jsem měla na pokoji to nezajímalo :O(

Konečně jsem se vyhrabala ze záchodu, ale na sesterně stále nikdo, tak jsem šla na pokoj a tam se kroutila u postele…:o(
Naštěstí šla okolo za chvilku sestřička a všimla si mě, šla jsem na vyšetřovnu, tam mi změřila tlak – divila se byl „jestli si to dobře pamatuju – v mé situaci 60/40 – nezlobte se když by to tak nebylo“!!
Dala obklad na hlavu a volala doktora – ten přišel za chvilku, byl to starší pán – velice příjemný né jako ten co mu měla končit směna… :o(

NA stole mě zkontroloval – a ned zavelel na porodní sál, byla jsem otevřená na 7 cm….
Jak jsem byla ráda že už to budu mít za chvilku za sebou, zavola jsem manžílka, ať jde přivítat Elišku a vlezla rovnou do sprchy – sestřičce doktor řekl, že ani klistýr ani holení nebude, že na to není čas – jak jsem byla ráda podruhé – i když nevím co by ze mě při tom klistýru dostali, když jsem si poradila sama už na tom záchodě!!! :O))

Přišel manžílek, chvilku jsme si mezi stahy povídali , pak to už bylo nesnesitelné a já pomalu začínala tlačit, to už jsem raději poslala manžílka pro sestřičku, ta mi řeklka, že si musím navlíct zelený hábit a pomalu dojít na porodní sál – bylo to dobrých 6 metrů vzdálené, vůbec jsem nevěřila, že to dokážu, natož se ještě obléct – řekla jsem jí to a ona se tomu zasmála, že to dokážu – dokázala i na ten sál jsem došla a Eliška se narodila v 9 hodin – a světe div se já poslouchala pana doktora na slovo, tlačila, děla pejska – fakt to šlo!!

Nevím jestli jsem se při tom 1. porodu styděla? a jela si podle svého scénáře?!

Manžílek šel zkontrolovat Eli a mě zatím šil pan doktor, byl fain… :o)) i při tom šití – nedal mi injekci – prý to bude hned – bolelo to, ale zase né tak hodně…

Eli mi přivezl Martin, sestři ji přiložila a Eli hned cucala – bomba pocit….:o)))

Po dvou hodinách mě odvezli na pokoj a já místo spaní, které se má prý dostavit – kecala se spolubydlící…:o))
Pak se šla v pohodě vyspršit…

V porodnici pohoda – malá dlabala a dlabe do dneška – je jí 11 měsíců a stále občas bumbá od maminky, Káťa jí závidí, ale ví, že i ona bumbala a že i jí máme rádi, i když už nebumbá…..

Někde jsem se dočetla, že je dobře říci dítku, že ho „máte rádi“ alespoň jednou denně – tak říkám a né jednou denně, prostě když se s holkama směju, řeknu jim to, když je mazlím, řeknu jim to, když se na ně zlobím, řeknu jim to….
Proč taky ne, je to tak jednoduché a tak účinné – Káťa když mě zlobí a vidí, že se začínám zlobit já na ni – přide, obejme mě a řekne „mami mám tě ráda – nezlob se na mě“ – jak bych mohla po této větě!!!!!

Zkuste to a uvidíte jak je to účinnéééééééé

»» Více informací na téma porod v encyklopedii na eMimino.cz.

Napsal/a: Mates