Otec u porodu

Rubrika: Porod

397596_newborn_baby_girl_meets_brother_and_sister_Otázku přítomnosti otce při porodu by měli nastávající rodiče prodiskutovat nejpozději v posledním měsíci gravidity.
Při řešení tohoto choulostivého a rozporuplného problému by se neměli nechat ovlivnit současnými módními směry a pojednáními v tisku a ostatních sdělovacích prostředcích, které mohou po krátké době se stejným zaujetím tvrdit opak…

Muž nemůže být nucen, aby byl přítomen porodu, když by chtěl být raději někde daleko pryč.

A obráceně, nikdo nemá právo vyžadovat od ženy ve jménu partnerství, aby se předváděla svému partnerovi v intimních situacích, když jí to je nemilé.

Důvody pro i proti přítomnosti otce při porodu jsou asi v rovnováze. Co pro jednoho může být pozitivním zážitkem, může být pro jiného těžkým psychickým traumatem. Je třeba si uvědomit, že budoucí otec může přijít zcela nepřipraven na porodní sál, který, zejména při více porodech, neskýtá zrovna idylický obraz.

Pro přítomnost svědčí –

Mnozí muži představují pro svoji ženu, která je v těžké situaci, opravdovou pomoc. Žena nemá pocit, že je sama mezi cizími lidmi, muž ji drží za ruku, domlouvá jí, dodává jí odvahu a uklidňuje ji.

Někteří otcové potvrzují, že společné zážitky při porodu prohloubily vzájemný vztah mezi manželi i vztah otce k dítěti. Partner, který věnoval dost času své partnerce a pomáhal jí v těhotenství a před porodem, bude asi chtít, když jí usnadňoval prožít těhotenství, být vedle ní při vyvrcholení tohoto období, při vlastním porodu.

Jeho láska vzroste obdivem k ní, k výkonu, který podala. Otec prožije nezapomenutelné okamžiky štěstí, když se poprvé dotýká svého dítěte a společně s matkou je podrží v náručí. Většinou muži, kteří tuto zkušenost absolvovali, jsou přesvědčeni, že tím, že slyšeli první křik svého dítěte, získali skutečný pocit, že se stali otci.

Proti přítomnosti se uvádí –

Po tisíciletí byl porod záležitostí porodních bab, starších a zkušených žen, kterým se rodička vždy svěřovala. Jejich roli převzal postupně lékař a další nemocniční personál.

, zůstává dosud často klíčovou postavou při porodu. Ženy jsou při porodu po tělesné i psychické stránce v situaci, která je naprosto vzdálena světu mužů.

Organismus těhotné ženy byl v průběhu těhotenství doslova přeplněn hormony, jejichž vysoká produkce ovlivnila celé její tělo a přebudovala je v zájmu přicházejícího dítěte. Změnila se nejen její postava a celá látková výměna, ale změnily se i její zájmy, city a způsob uvažování. Těhotenstvím a zejména porodem se z ní stal jiný člověk.

Zmizelo mnohé, co předtím pokládala za důležité – úspěch v povolání, snaha mít moc a vliv. To vše je zatlačeno do pozadí a v ženě se probudily skryté, po tisíciletí stejné instinkty a reakce. A muž je touto změnou někdy překvapen, někdy zaskočen, protože ji nečekal, i když absolvoval kurz pro rodiče.

U citlivého nebo labilnějšího nastávajícího otce může drastický zážitek porodu jeho dítěte vyvolat až psychické trauma, vyús�ující v impotenci. Velmi často se stane, že muž při prvním spatření krve omdlí a personál oddělení se místo o rodičku musí postarat o něj.

Jestliže někdo trpí podobnou slabostí, což neříká nic o opravdovosti jeho citů, měl by se podobným experimentům vyhýbat. Snad dnes patří k dobrému tónu přítomnost otce při porodu jeho dítěte. Nebylo by dobře, kdyby se muž při svém rozhodování podřizoval této – dnes již téměř – konvenci.

Budoucí otec by se měl především sám rozhodnout, zda chce vědomě prožít tento, pro něj jistě povznášející, ale současně i drastický a extrémní zážitek. Nemá být proto nikým ovlivňován a partnerka by měla respektovat jeho rozhodnutí. Pokud chce být při porodu svého dítěte, měl by absolvovat kurz pro nastávající rodiče, aby byl psychicky připraven.

– odstraňuje pocit osamělosti, poskytuje citovou oporu
– umožňuje komunikovat s rodinou (např. přes telefon)
– může zmírnit bolesti pomocí masáže, maminka se o něj může opřít
– stará se o pohodu v I. době porodní – pití, chůze, podávání věcí, změna polohy rodičky, povzbuzování
– může účinněji přivolat pomoc, pokud se zdá něco v nepořádku
– ochraňuje práva rodičky
– pomáhá a povzbuzuje rodičku v II. době porodní při tlačení
– společně s rodičkou prožívá radost z narození dítěte

Přítomnost partnera či jiné osoby u porodu dnes umožňuje za menší poplatek většina porodnic. V některých je podmínkou absolvování předporodního kurzu. Jeho rozsah i ceny se různí. Zpravidla se pohybují od 300 Kč do 1500 Kč. Pokud porod probíhá v nemocnice, kde byl kurz navštěvován, bývá pravidlem, že doprovod, který jej absolvuje neplatí za přítomnost u porodu, popř. je mu odečtena příslušná částka.

Zdroj: Baby-Eli.com
Publikováno se svolením webmastera

Napsal/a: Merry

Toto taky stojí za přečtení!

Jak vybrat přebalovací tašku na kočárek

Čekáte miminko a hledáte tašku na kočárek? Co všechno byste měli v takovém případě zvážit a proč maminkám nestačí

Čtu dál →

10 pravidel, jak oblékat děti v zimě

Venku přituhuje, nejen na horách napadla sněhová pokrývka. Zatímco my poznáme, kdy je nám zima nebo naopak příliš teplo

Čtu dál →

Tipy, jak zabavit děti na zahradě v zimě i v létě

Zahrada je pro děti osobitým útočištěm, kde mohou stále něco nového objevovat. Stačí pár vychytávek, nezbytných komponentů i vhodný

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (25 vyjádření)

  • Anonymní

    Když jsem rodila našeho malého Kristiánka tak muž byl celou tu dobu u mě. Porod byl těžký a zdlouhavý, ale myslím se, že jen díky němu jsem to tak zvládla. V nejtěžších bolestech mě utěšoval a hodně mi to pomohlo. Teď se už těšíme na další přírůstek do rodiny.

  • Anonymní

    Myslím si, že chlap je u porodu určitě zapotřebí. Ještě nevím jaké to je, teprve mě to čeká, ale určitě ho tam chci. Oba si to hodně přejeme a těšíme se na to.

  • moc jsem chtěla mit přítele u porodu,bohužel od druhého trimestru mě lékaři začeli připravovat na císařský řez
    a tak to navyšlo.Trochu jsem nepochopila proč nemůže jít
    semnou na ten sál,když tam stálo kolem 15 lídí tedy včetně mediků. I to je naše pododnictví,jsem ráda,že jsme
    zdravé.

  • Já když jsem viděla tatínky u porodu v televizi,tak jsem si vždycky říkala,že já bych ho tam nikdy nechtěla. Připadalo mi to takový divný. Když jsou bolesti,hekáte,tlačíte. Někdo řekne,že by to měly vidět,jak trpíme. Já myslím,že ne.
    Ale když jsem byla těhotná a každý se nás ptal,jestli taťka k porodu půjde,tak jsem pyšně říkala,že bych ho tam ráda měla,ale že on nechce. Manžel byl proti tomu celou dobu. Prý nemusí vidět všechno. U toho jsme zůstaly,že půjdu rodit sama.
    Když mě praskla plodová voda a manžel mě vezl do porodnice,měla jsem 100chutí se ho zeptat,jestli si to nerozmyslel. Ale bohužel jsem byla zticha a nezeptala se. Pak manžel seděl v čekárně,já byla v ordinaci. Sestra se mě ptala,jestli bude tatínek se mnou,tak jsem rovnou řekla,že ne,že nechce. Doktor mě prohlídl a řekl,že přejdu se sestrou na porodnici,ať se rozloučím s manželem. Manžel mi dal tažku a odjel domů. No vlastně nejel domů,jel k mým rodičům. Bylo to ráno v půl devátý. A v půl pátý jsem porodila. Porod byl v pohodě,když přišly bolesti,2x jsem zatlačila a Daník byl na světě. Ještě na porodním sále,než mi přinesly Daníka ukázat jsem si říkala,že tam mohl být manžel se mnou. Bylo mi to trochu líto,když porod proběhl v klídku a on to neviděl. Pak jsem si řekla,když nechtěl,tak nechtěl.
    Hned druhý den za mnou manžel přijel,tak jsem vyprávěla,jak to lehce probíhalo. Řekla jsem mu,že se mě sestra ptala,jestli přijde nebo ne. Takže jsem zklamaně řekla,že né. Vtom se manžel usmál a řekl mi,že kdybych mu řekla nebo kdyby se sestra zeptala jeho,takže by asi kývnul. Byl v čekárně chvíli a myslel na to,že by k porodu šel. Jenže to nikomu neřekl a já se ho znova taky neptala. A měla jsem to dvakrát na jazyku. Dodneška mě to mrzí. Možná,že to bude mrzet ještě hodně dlouho. Škoda,že se to nedá vrátit

  • Já jsem měla manžela taky u obou porodů a byli jsme moc rádi,že můžeme být v tak velkou chvíli spolu.Oba porody jsem měla bezproblémové,takže naše zážitky jsou opravdu jen hezké.Bylo hezké se dívat na pyšného taťku,který si podepisuje své miminko.Já bych určitě neměnila,ale kdybych tam měla mít na druhou stranu taťku,který se položí hned když vidí trošku krve a bude větší zmatkář než já,tak to bych si to asi rozmyslela.

  • Catharine

    Náš tatka chtěl u porodu být od první chvíle co se dozvěděl, že budeme mít mimi. Ten pocit, když vám porodní asistentka řekne máte chlapečka, ten je fantastický a manžel prý emociálnější chvíli nezažil. Oba jsme byli hodně naměkko a dokonale štastní, že jsme spolu. Narození dcery bylo snad ještě dokonalejší a „máte slečnu“ mi úplně naplnilo představy o mém životě. Neplánované narození naší druhé dcery manžel bohužel nestihl, byl na cestě a dodnes je mu líto, že to nestihl. Co se týká mě, tak přístup personálu na porodním sále byl vždy perfektní a nepřítomnost manžela se mi snažili porodní asistentky vynahradit stálou péčí a manžela ke mě pustili okamžitě co dorazil, měla jsem pocit, že ho i vyhlíželi. Přítomnost partnera u porodu, mě osobně moc pomohla jak fyzicky tak psychicky a kdyby se mě někdo ptal, tak mu řeknu „jdi tam s ní“.

  • Já jsem manžela u porodu chtěla, i on to chtěl a těšil se. Dokonce se mnou šel na přípravný kurz a učil se s ostatníma tatínkama dýchat :-)) Nakonec ale tak Terka chvátala, takže tatínek nestačil dojet včas. Ale stihl to akorát tak, že byl první, kdo jí choval.

  • Už když jsme spolu chodili, sám přítel začal mluvit o tom, že by jednou byl rád se svojí ženou u porodu. Líbilo se mi to něm.Ale během těhotenství na to nějak pozapomněl a začal mít obavy. Nechtěla jsem ho nutit a rozhodnutí nechávala na něm. Porodu i když byl první jsem se nebála, věřila jsem, že všechno dobře dopadne a těšila se na miminko. Přece chvíle bolesti, za kterou dostanu takový „dáreček“ stojí za to.
    Manžel nakonec za mnou přijel a byl tomu rád. Nijak zvlášť mi nepomáhal, ale byl s námi a to bylo pro mě nejdůležitější. Porod to byl zdlouhavý a náročný. Po třinácti hodinách se nám narodila Janička.Byla přidušená,napila se smolkou infikované vody,její Apgar skóre v první minutě bylo 2,prodělala zápal plic,po 14 dnech v inkubátoru jsem si ji mohla poprvé pochovat. Prognózy dětské lékařky z IP byly děsivé, smiřovali jsme se s tím, že ponese trvalé následky. I proto jsem byla ráda, že jsme u jejího narození byli oba.Dnes je Janičce 9 měsíců, pravidelně navštěvujeme neuroložku, ale díky Bohu se prognózy nevyplnily, je to zdravá, čiperná holčička a jsme šťastní, že to tak dobře dopalo.

  • Láďo-to by si měl přečíst můj manžel! Ten má zážitky z porodu takové, že to byla „brnkačka“ sestry nás tam nechali a až prý ucítím tlaky a budu chtít tlasčit,mám na ně zazvonit. Zvonek byl ode mě né daleko, ale v tu chvíli, „kdy to namě šlo“ jsem tam ruku nenatáhla..řekla jsem manželovi a ten jen „že e času dost“, že jak mě zná, tak to je falešný poplach..ale jak viděl, že se svíjím, tak zazvonil na sestru sám a když přiběhla, tak koukla a řekla „jdeme na to“ a když jsem úpěla bolestí, tak mě říkal pak, že jsem hysterčila..bylo mě to docela líto, že to tvrdil, protože každá z nás víme, že to není žádná sranda…Ale pak ho to asi trochu dojalo,když malej vylezl ven, bylo to na něm vidět, ale slzy by asi nepřiznal, i když zvlátní lesk v očích měl..Možná jsem i vlastně ráda, že k porodu dcery nešel..i když jsem ho tam chtěla mít, ale takle to asi bylo lepší :o))

  • Já měla tatínka až u druhého porodu a taky bych neměnila. Také měl slzičky v očích, ale byl viditelně šťastný, že tam mohl být se mnou. Chápu ale i ty, co maj třeba strach, nebo je jim to prostě nepříjemné. Pak je určitě lepší když tam není.

  • Já jsem u porodu byl a rozhodně bych neřekl, že to je můj nejkrásnější zážitek v životě. Vidět manželku, jak trpí hlavně po porodu byla fakt síla a nestydím se za to, že jsem tam i brečel, ale skoro si ani nedovedu představit, že bych tam nebyl a nechal to všechno na manželce. Jsem moc rád, že jsem mohl být u porodu a pokud to půjde, rád bych se účastnil i všech dalších.

  • K nezaplacení!!!U první dcery nebyl,bál se.U druhé byl a dodnes lituje,že nebyl i u první…Když tam tátu máte,chovají se k Vám jinak a i ženě to pomůže,je to zkrátka o něčem jiném…

  • Já jsem tatínka u porodu bohužel neměla (CS), i když jsme oba chtěli. Doktoři ho na operačním sále nechtěli, tak čekal před sálem. Porod nám natočila sestra a potom mohl jít tatínek všude se sestrou (umývat, vážit, měřit). Probudil mě právě on s malým v náručí.
    Myslím, že to musí být pro oba nádherný zážitek na celý život.

  • Kristý zvládla by ji to, neboj!Nic jiného by Ti nezbývalo :o)))
    Já také musela druhý porod zvládnout bez manžela. Sice jsem ho tam chtěla, ale venku řádila vichřice a padal sníh a do toho ještě pršelo a rovnou to umrzalo..takže jsem spíš byla ráda, že zůstal doma a nikam se nehnal. Navíc jsem rodila večer a tak jsem fakt byla klidnější, že je doma s Martínkem, než aby se hnal za mnou 35km a pak v citovém rozpoložení, že má dceru se hnal v tom hrozném počasí domů.

  • Já byla od začátku těhotenství stoprocentně přesvědčená, že manžela u porodu budu chtít, on váhal. Nakonec, když mu všichni naši známí a zkušení taťkové říkali, že je to nejkrásnější prožitek na světě, souhlasil. Když se porod blížil a já chodila na předporodní cvičení jsem začala váhat já – nesprotivím se mu tím cvčením, funěním a vůbec něčím co ani nevím, že budu dělat v bolestech? Nakonec se to vyřešilo za nás, rodila jsem císařem a manžel byl u toho:-)

  • Já u prvních třech porodů tatínka neměla. Tenkrát to nešlo a nejspíš by to ani nechtěl. U dalších dvou porodů jsem tátu měla. Rozhodl se pro to sám a bral to jako samozřejmou věc. A já jsem mu za to vděčná. Měl odvahu, byl i u císařského řezu.

  • Já jsem byla na oba porody sama, ovšem nic neodsuzuju. Každý ať se zařídí podle sebe. Mě se u prvního prostě přítomnost manžela nezdála pro mě moc příjemná, můj vnitřní pocit byl, že tohle si musím odžít sama. U druhého porodu už bych taťku třeba i brala, ale zase hlídal první dítě – kluk se často v noci budil a já to něchtěla nechávat na babičce.

  • Já měla taky manžela u obou porodů a nemůžu si to vynachválit. I když některé holky to odsuzují, prosazují si rodit sami, protože k tomu mají jiný přístup, já jsu ráda, že to manžel ve zdraví přežil a hlavně, že mě podržel v té nejtěžší chvíli. A to jich bylo hodně, a nejen u porodu, ale hlavně po něm.

  • kristýna

    Já měla manžela u obou porodů, a musím říct, že bych to bez něj asi nezvládla. TAk moc mi pomohl a podpořil mě, že si ho za to moc vážím.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist