Čeští porodníci jsou špičkovými odborníky. Jedna skutečnost jim však uniká: že rodičky jsou lidské bytosti s psychickými potřebami. V náročné situaci, jakou porod bezpochyby představuje, potřebují mimo jiné i citlivý přístup a respekt ke svým pocitům a přáním…
Jak lékaři, tak porodní asistentky i maminky a jejich partneři se shodují na tom, že jim jde o přirozený, nekomplikovaný a bezpečný porod. Málokdy a na máločem se všichni zúčastnění tak shodnou, jako na tomto. Přesto jsme v současné době svědky zásadních sporů, píší se petice a 8. října dokonce proběhla demonstrace Za normální porod před Ministerstvem zdravotnictví. Oč tu tedy vlastně běží?
Vzájemná osočování a zjitřené emoce
Debaty mezi porodníky, porodními asistentkami a zastánkyněmi přirozeného porodu nejsou ničím novým, rozběhly se brzy po revoluci a dosud neutichly. Zmíněné strany se však stále nějak nemohou dohodnout. Debaty se přitom snaží moderovat řada organizací i médií včetně televize. Na internetu lze najít nespočet zkušeností rodiček a sáhodlouhé diskuse. Řada reakcí dorazila i k nám do redakce. Jen za několik posledních týdnů nám napsaly matky, zastánkyně přirozených porodů, klinická psycholožka, dula a dokonce i jeden zkušený otec.
Sledovat debaty mezi oběma tábory je však dosti frustrující. Zaznívají totiž většinou stále tytéž argumenty, aniž by došlo k vzájemnému přiblížení a pochopení. Dohodě nepřispívají ani plamenné výroky, zjitřené emoce, vzájemné osočování, mystifikace a dezinterpretace výzkumů i faktů. Porodní asistentky se cítí nedoceněny, lékaři uráženi a matky se uchylují k ublíženě-hysterickým výkřikům. Radikální část rodiček řeší nespokojenost s lékařským přístupem ze zdravotního hlediska riskantnějšími porody doma.
Pokusme se na chvíli odfiltrovat emoce, mystifikace, útoky a vzletná vyjádření a zkusme zjistit, kde tkví „jádro pudla“.
První hodina
Z hlediska novorozenecké úmrtnosti stojí české porodnictví na světové špičce. Zdá se však, že spolu se skutečně efektivními praktikami snižujícími úmrtnost a prospívajícími zdraví dítěte i matky se svezla – a drží – řada praktik, jež jsou zbytečné či pouze ulehčují práci porodníkům, zatímco matku či dítě traumatizují.
Otázkou například je, nakolik je nutné ihned po porodu dítě měřit, vážit, kapat mu desinfekci do očí či píchat injekci s vitaminem K, což jsou vše rutinní praktiky českých porodnic. Mohli bychom si říci minimálně proč ne, svým způsobem čím dřív, tím líp… avšak: z biologicko-psychologického hlediska je čas po porodu nesmírně cenný z hlediska kontaktu matky s dítětem. Hladina stresových hormonů je v průběhu porodu vyšší než kdykoli jindy v průběhu života, což mimo jiné způsobí, že dítě je po porodu velmi bdělé. Má široce otevřené oči a všemi smysly vnímá – za přirozených okolností matku. I matka je po porodu přirozeně zvědavá na své dítě, touží ho vidět a být s ním v těsném fyzickém kontaktu. Přiložení k matčině prsu v prvních minutách po porodu má navíc kladný efekt na rozvoj kojení a tím, že dítě dráždí matčinu bradavku, spouští vylučování oxytocinu. Tento hormon pomáhá ke stahování dělohy a porodních cest a zmenšení rizika poporodního krvácení. Odborníci se proto víceméně shodují, že by v tuto dobu mělo novorozeně ležet mámě na břiše/hrudníku/ v náruči a nikdo by je neměl rušit. Tolik teorie.
Jedná se o ukázku z časopisu Psychologie Dnes, vydává Portál
Napsal/a: Pavla Koucká
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (46 vyjádření)
Sončo – to jsem asi nezachytila.
Jak jsem se k tomu dostala… Je to určitě dané povahou, protože ve škole jsme samozřejmě byli vedeni pouze k jednomu způsobu uvažování. I otázky nebyly košer, v posledním ročníku se jedna myslící kolegyně optala, co si náš vyučující myslí o porodu do vody, v čem to vůbec spočívá. (V té době jsem neměla tuchu, že něco takové existuje.) Bylo jí řečeno, že o něčem takovém mohou hovořit pouze šarlatáni a pokud má potřebu klást takové dotazy, nemusí se výuky účastnit :-(. Tehdy jsem si myslela, že je to tak velice nebezpečné, později jsem na to hořce vzpomínala jako na první kontakt s odmítnutím praktické zkušenosti těmi, kdo jsou v zemi autoritami.
Ze studijního kruhu jsme šly do porodnictví dvě, moje kolegyně do roka a do dne odmítala jiný pohled než ten běžný u nás, já jsem do roka a do dne měla pocit, že nás učili něco jiného, než co opravdu zažívám a vidím. Četla jsem zahraniční literaturu, ona argumentovala českými klasiky. Přestože se snažila, nechápala mě a já nechápala, proč je tak těžké pochopit… A to já nejsem žádný extravagantní bořič hranic nebo něco takového. Nebyla jsem nikde v cizině na stáži, tudíž si myslím, že co se týče patologie, je naše porodnictví špičkové, stejně tak lékaři jsou schopni na vysoké úrovni na problém reagovat. Co se týče fyziologie, je to u nás pojem neznámý, v češtině není k dispozici jediná učebnice porodní fyziologie ani pro střední, ani pro vyšší stupeň vzdělání. Tím se patologie a fyziologie plynule zaměňují, ač rozdíl je mezi nimi velký. Po velkém zklamání z toho, že v praxi zažívám něco jiného, než mě učili, jsem začala věřit své zkušenosti a poté, co jsem zjistila, že mnoho zahraniční literatury tuto mou zkušenost popisuje jako možnou a reálnou, přestala jsem si myslet, že jsem cvok.
Jsem samozřejmě silně proti proudu; není snadné v intencích svého poznání pracovat, aniž by člověk narazil na vášnivé opačné postoje mezi kolegy. Pokud nejsem tázána, nemluvím, nehájím, nevysvětluji. Pokud tázána jsem, mluvím stručně a nehádám se. Jen díky tomu, díky mé oblíbenosti rodiči a díky příznivým výsledkům práce pracuju celkem v klidu – když dodržuju mlčení. Mám velmi spolupracující porodní asistentky, bez toho by nešlo nic. Udržet si svůj postoj těžké není, naopak, nelze se už vrátit zpět, jakmile člověk jednou ví. Pracovat v porodnici českého typu, kde je celý personál nastaven opačně – to už bych nedokázala. Ale i při změně práce člověk často zjistí, že leccos primář za určitých podmínek umožní, leckterá asistentka po nových zkušenostech šilhá už dlouhou dobu, takže nechávám život plynout, ono se uvidí. Vím jedno, než zjistí dosud přesvědčený zastánce standartních postupů, že odlišné postupy dávají opravdu odlišné výsledky, trvá to dost dlouho. Roky. Tudíž žádnou rychlou změnu nečekám…
A pokud většině českých rodiček naše porodnictví víceméně vyhovuje, není ani důvod k radikálním proměnám. Opravdu by stačilo přidat zařízení menšinového typu, která by ženy měly v dosahu a mohly je zvolit jako variantu.
Ještě pro Starb:
Ano, traumata a bloky se můžou vytvořit v jakékoli části života včetně prenatálního. Jejich vznik ovlivňuji z velké části já jako rodič. Jsou ale chvíle, kdy jsem jako rodič bezmocný a než sobě, věřím raději jiným, což je typický příklad porodu, kdy po příchodu do nemocnice se stávám pacientem, který lékařům, pokud se snažím řídit svými instinkty, komplikuje jejich práci.
Jinak tě ujišťuji, že před prvním porodem jsem žádné informace neměla, rodila jsem ve šternberské porodnici vyhlášené svým přístupem k rodičkám, tak jsem prostě důvěřovala personálu, že ví, co dělá. Vím, že z jejich pohledu pro mě udělali v porodnici maximum, chovali se všichni moc mile, na to si vůbec nemůžu stěžovat. Až s odstupem času se objevily otázky, jestli bylo nutné protržení porodních obalů, když jsem přijela bez bolestí otevřená na 5 cm, jestli bylo nutné podání oxytocinu před 3. dobou porodní, díky čemu jsem měla tak dlouhé kontrakce, že jsem nevěděla, kdy vlastně tlačit.
Moje miminko bylo týden po porodu na kapačce s ATB kvůli zvýšenému CRP. Vůbec nechci zpochybňovat, jestli to bylo nutné, jen s těmi informacemi, co mám teď, bych u Kubíčka seděla ve dne v noci na sesterně a držela ho za ručičku, ať je to sestrám příjemné nebo ne.
Co se týče tvého problému, miminko má kolem 50ti centimetrů, takže se v noci vejde do tvé postele, a přes den k tobě do šátku úplně bez problémů:-)
Co zaujmout jiný názor, to bych ještě pochopila. Ale jak ve zdravotnictví VYDRŽET s takovým přesvědčením? To by zase zajímalo mě. :o)
Musí to být docela schíza. Já bych asi utekla, ale to by bylo moc pohodlné, zbabělé, a to bych pak neměla možnost něco změnit.
Virenko, je tam více podobně smýšlejících?
Virenko, kdysi jsme se s Danielou pídily po tom, jak jsi jako gynekoložka dokázala zaujmouzt jiný názor než většina zdravotníků. Pořád mě to zajímá, nemohla by ses o tom trochu rozepsat?
Dášo, tady to není tak zlé 🙂 Názory jsou od toho, aby se střetávaly. Ale militantnost vlastní některým webům tu zatím nevypukla, určitě ne v plné síle…
Ke zmiňovaným knížkám (samozřejmě jsem je četla, mého oboru se těsně dotýkají): co se týče porodu, je v nich popsán určitý ideální, snový stav. Lze ho dosáhnout i tady na zemi, nejen v říši fantazie, nejednomu takovému porodu jsem měla příležitost být svědkem. Ale není takový každý. Není v silách nikoho způsobit, aby každá žena zažila takový porod. Starb zmiňuje, že porod je okamih. Pravda, ale kvalita tohoto okamžiku, tohoto vrcholu, je přímo odvislá od předcházejících měsíců ladění a směřování matky, její zátěže, jejího zázemí. Místo, kde porodí, to jenom podkreslí. Nejen zásahy do porodu ze strany pečujícího, ale i zdravotní a psychické dispozice a chování matky jej přímo ovlivňuje a nelze to oddělit. Mým cílem nikdy nebyly ideální porody, ale odstranění zbytečných rušivých vstupů do porodu. Ty nepomáhají ani ženám, které mají nějaké zdravotní riziko, naopak. A vše, co snižuje napětí a strach matky, je porodu přímo nápomocno, a rozhodně to nemůže ublížit, jen je to trochu náročnější na osobnostní kvality přítomných…
A jsme tam, kde ve všech podobných diskuzích. Dva tábory.
Virenko, přesně jaks to vyjádřila na začátku…ani zde to není jiné.
Já už nějak nemám sílu na to handrkování, a mám dojem, že kdo se rozhodne jakkoliv (ať už rodit doma, nebo v nemocnici), a je o tom 100% přesvědčen, že pro sebe a své dítě dělá to nejlepší co může, pak skutečně nemá potřebu nikoho přesvědčovat a své rozhodnutí jakkoliv obhajovat, nebo dokonce druhou stranu napadat.
Na druhou stranu lékař, který si uvědomuje, že ne vše je v našem zdravotnictví v pořádku a nebojí se to nahlas říct, má můj obdiv.
Pokud bych se měla přiklonit k nějaké straně, zcela souhlasím s názory Sonči. Ikdyž dnes už bych nebyla tak militantní, ale za mlada, to jsem byla stejný bojovník. 🙂
Zdravotní personál by se s takovými „Sončami“ měl setkávat denně, a ono by se něco pohlo…
Zmiňované knížky jsem četla.
Pěkná pohádka. Zatím jen v říši fantazie. Zatím…
Starb, ta věta je opsaná z reakce Danielly přede mnou, ta se vyjádřila, že se jí obecné názory tohoto typu nelíbí a já jsem reagovala, že mně taky ne…
Sončo, asi si nečetla moc dobře…:-(
Nenapsala jsem v žádné případě, že porod ani vše kolem toho pro mne nic neznamená! Psala jsem o přeceňování okamihu porodu! Jistě ovlivnění v době miminka se těžko dokazuje, zajímalo by mne jak na to u vás přišel ten homeopat??? Ale i kdyby…sama píšeš, že problém je údajně v TÝDNU bez tebe, které miminko prožívalo v nejspíše těžkém stavu. A to je to o čem mluvím…okamih ovlivnění vůbec nemusí souviset se samotným porodem ani s dobou těsně poté ale může přijít kdykoliv i v pozdějším věku. Proto můj názor je, že se samotný okamih porodu často extrémně vytrhává ze souvislostí. A osobně pro mne je třeba důležitější dořešit pro miminko prostorové podmínky v našem malém bytě než hltat jednu knížku za druhou o porodu.
Mimochodem…kdybys věděla, že ten týden způsobí pozdější potíže, udělala bys něco jinak? Já myslím, že ten problém který řešíte je dost nevýrazný ve srovnání s tím, že by poporodní období třeba vůbec nepřežilo. V tomhle já vidím podstatu. Život bohužel dokonalý a bezproblémový není pro nikoho.
P.S. Virenko, myslela jsem přesně tu větu. Taky možná zaujala proto, že mi do toho jaksi nesedla. A opravdu mi to v tom smyslu vyznělo. Jsem ráda, že jsem to pochopila špatně :-))
Starb, díky za tvůj názor, máš pravdu, pokud porod nepovažuješ za nic příliš významného ve svém životě a v životě tvého dítěte, proč by ses jím měla zbývat.
Co se týče názorů o tom, jak porod dokáže ovlivnit chování člověka v pozdějším věku, asi se to špatně dokazuje. Dříve ale operovali doktoři miminka bez narkózy, protože si mysleli, že necítí bolest. A třeba je to podobné s tím, že my si teď myslíme, že porod dítě ovlivnit nijak nemůže, protože nemá dost rozumu a nepamatuje si to.
Moje dítě bylo po porodu týden beze mě na kapačce s ATB. Taky jsem si myslela, že je příliš malé, aby z toho něco mělo. Jenže teď řešíme s homeopatem jeho chování a dostali jsme se k blokům, které právě tehdy vznikly a jeho chování výrazně ovlivňují.
Ještě chci poznamenat, že bych doma porod neriskla, radši jsem to i podruhé protrpěla v porodnici jen abych si nemusela později nic vyčítat. Ale kdybych žila v Holandsku, tak bych moc pochybností neměla.
Starb, ta věta o odvaze, jestli tedy myslíš tuto:…Můžeš to ale otočit, taky jsem už nejednou slyšela, že doma rodí ti, kdo nemají odvahu rodit v nemocnici – to je možná větší pravda než opačně…
To byla jen nadsázka. Na internetu leccos vyzní jinak a kdybys to nenapsala, nenapadlo by mě, že by to někdo mohl chápat jinak, než to myslím :-(. Výslovně tam přece píšu, že se mi také nelíbí. Že jsem tuto (obrácenou) větu slyšela, je ale pravda. Osobně mi přijde hloupé mluvit o odvaze v obou směrech, to jsou právě ty zlehčující a zevšeobecňující pohledy na někoho jiného než na mě samotnou.
Jinak já pokládám péči v porodnictví za poměrně dost nákladnou a obávám se, že je otázkou nedlouhého času, kdy pojišťovny začnou tuto skutečnost vypichovat, a ještě víc se obávám, že potom budeme muset šetřit na nevhodných místech – tedy místo zdravých těhotenství u těch, kde je plná péče 100% potřeba.
V naší nemocnici rodiče nezřídka nechali peněžitý dar ve výši, kterou by zaplatili porodní asistentce, takže jak kdo. Ovšem současné vedení přestalo tyto dary využívat pro gyn.-por. oddělení a zase jich výrazně ubylo…
Souhlasím, že každý má SVŮJ názor, jak jsem již psala, a ten můj je opravdu jenom můj, který si utvářím z momentální situace a Mých zkušeností. Bohužel vždy když čtu mnohé příspěvky dospívám k názoru, že je opět a znova vše o financích. Jak píšeš i ty Horempádem, rušení dostupnosti péče a pod. Jsem zastáncem toho aby se nerušilo vše co je dobré ale má to své mouchy ale aby byla snaha měnit to. Moje profesionální zkušenosti však vedou k tomu, že lidi si bezplatné zdravotnictví neumí vážit a berou ho jako svoji služku a z toho také nic dobrého nevzejde. Myslím i ve smyslu řešení postoji k porodu. Situace v porodnictví není mimo, je pouze trochu jiná v tom, že porod je prostě přirozená věc a ne nemoc v pravém slova smyslu, což dává větší prostor k diskuzi. Ale ruku na srdce, kolik z vás bude otázka porodu trápit po několika letech (výjma Virenky)? Zaplatit za porod doma asistentce nám přijde normální, ale znáte někoho kdo přispívá darem nemocnici na zlepšení stavu porodnice? Kde jsou možnosti, tam je i ochota něco měnit. Takže průkopnictví přeju nejen hodně zdaru ale i peněz!
Virenko, s tvým názorem souhlasím, to že se bavíme o nízkorizikových těhotných bych podtrhla…ALE to vyjádření o odvaze mi přišlo dost nešťastné…když na to koukám laickým okem tak se děsím…No když s tím odborník souhlasí a charakterizuje tím i svoji práci tak se mne fakt chytá hrůza 🙁
Starb, děkuji, taky nemám pocit, že rychlé a hlavně dostupné auto není nikdy od věci, právě v souvislosti s tím, že sanita nemusí být vždy na písknutí. Platí to dvojnásob, pokud žena bydlí v místech, kde se jim podařilo v okruhu 50 km zrušit všechna zdravotnická zařízení. K domácím porodům jsem se již vyjadřovala ve svém článku, který na tento navazoval. Takže hodně zdraru průkopnicím nové doby porodnictví, mezi které bych se ráda zařadila.
K tomu, že doma rodí ty, které nemají odvahu rodit v porodnici: Jinými slovy jsem to řekla výše, chápu ženy se špatnou zkušeností, že chtějí radikální změnu.
Ještě chci podotknout, že názor jsem po porodu nezměnila, spíš jsem po menších peripetiích skončila u názoru, který jsem měla už před lety.
Mám pocit, že v zásadě říkáme totéž.
A ještě jedna zásadní věc: na předporodním kurzu nám v jedné velké porodnici řekli: „Porodní je u nás vyhlášené, ale šestinedělí, to nebudu tajit, není nic moc.“ Po této větě mi bylo jasné, kde rodit nebudu. Průběh porodu je velmi důležitý, ale doba těsně po porodu rovněž.
Jelikož se domácími porody nezabývám nijak hlouběji, zajímalo by mě, jak se řeší v takovém případě prvních několik dnů.
Daniello, nechápej mě špatně. Ani já jsem netvrdila, že mám jediný dobrý názor, nebo dokonce patent na rozum díky tomu, že je to můj obor. Potíž je, že postoj „pravdu mám já“ zažívám aktivně ze strany kolegů-velmi aktivních lékařů, stříhajících a operujících, nikoliv ze strany žen vyhledávajících malé porodnice či rodících doma.
K porodům doma jsem se několikrát vyjádřila, nevidím vůbec jako dobré jejich masové propagování – to se ale neděje. Doma rodí velmi malé procento žen. Zlepšení stavu českých porodnic je touhou všech žen na všech koncích, ale každá si pod tím představuje něco jiného. Já, jak jsem psala, také. Kulisy porodnice dělají jen minimum efektu, o největší díl se prakticky napůl dělí kvality zdravotníka a rodiče sami.
„Nelíbí se mi názor, že v porodnici rodí ti, kdo na domácí porod nemají odvahu apod.“ – díky za odvahu k vyjádření názoru, mně taky ne. Můžeš to ale otočit, taky jsem už nejednou slyšela, že doma rodí ti, kdo nemají odvahu rodit v nemocnici – to je možná větší pravda než opačně. Bylo by velmi dobré nezevšeobecňovat. Jeden každý pár má za sebou jiný život než já, jiné těhotenství, jiné představy vč. těch o porodu. Udělá jiné rozhodnutí. Důležité je respektovat, že je v situaci, kdy volí ze dvou srovnatelně bezpečných variant, což porod v porodnici u nízkorizikové těhotné je stejně jako porod třeba v porodním domě. Aby tento fakt byl přijat jako pravdivý (je to výstup lékařských vědeckých studií) a aby byl jako rovnocenná možnost zmiňován, to podle mě patří rozhodně do rukou zdravotního profesionála, jemuž otázku o typu porodu pokládám. I kdyby se mu to osobně nelíbilo, protože jemu volba nepřísluší. Ale to je v českém zdravotnictví pořád utopický sen.
Netvrdím, že právě já mám ty správné informace a právě můj názor je jediný dobrý. Vadí mi naopak, když to tvrdí jiní. Jako člověk, který se odborně rozhodně porodnictvím nezabývá, nemohu mít špičkové informace, ale jisté základy porodnictví „teoretické“ mám a také jsem se vždycky zajímala o to, čemu se bohužel ještě pořád říká směry alternativní. Myslím tím oblast medicíny.
Mám ale dojem, že v současné situaci je jednodušší a účelnější zlepšit stav našich porodnic, rozšířit jejich nabídku atd. atd., než přecházet k domácím porodům a porodnice nechat jen pro ty „těžší případy“. Nelíbí se mi názor, že v porodnici rodí ti, kdo na domácí porod nemají odvahu apod.
Daniello, nemyslela jsem to na tebe, ani trochu. Právě tvoje zkušenost modifikuje tvůj postoj a způsob tvého rozhodování a voleb. Myslíš, že kdybys opravdu chtěla získávat v těhotenství informace, našla bys důvěryhodný zdroj, u kterého víš, že by tě informoval opravdu o všech úhlech pohledu, o všech možnostech a rizicích? Obávám se, že právě toto je utopie, protože i informující je člověk a informuje tě ze svého úhlu pohledu. A informovaný stejně často slyší jen to, co slyšet chce.
Tvoje poslední věta je i pro mě důležitá. Porod není moment jako každý druhý, a právě tím, že snadno je ve hře život dvou lidí. Nejen ve fyzickém slova smyslu, když to vezmeme do důsledku. Už ve škole by nás měli učit shánět si k opravdu důležitým životním situacím sami informace, sami k nim zaujímat vztah a formulovat přání a rozhodnutí. Ve škole mediků by měli učit podávání informací, vytýkat pak všechny invektivy, znevažování, otázky na jiné postupy jen proto, že s nimi odborník OSOBNĚ nesouhlasí. Já sama bych si přála vidět jako povinnost lékaře přijmout vědomost lékařským výzkumem potvrzených faktů, nikoliv jejich záměrné odsouvání, přehlížení či bagatelizování. A nedá se nic dělat, porodnictví se právě toto týká. Doktor není zodpovědný za rozhodnutí svéprávného člověka a není ani zodpovědný za zdraví zdravé osoby, která v rámci možnosti udělá informovanou volbu z několika možností. Zodpovědný za sebe je jeden každý sám, stejně tak rodič za své dítě. Ne sousedka za moje, ani moje vlastní matka neodpovídá za mé děti, ale já. Sem pokud napřeme dostatek aktivity, aby se to lidé učili, nemusíme zpochybňovat ani odborné poznatky, ani příklon lidí k některému z nich.
Psala jsem, že to pokládám za ideál pro sebe, ne pro všechny. Zažila jsem na vlastní kůži, že od začátku naprosto v klidu probíhající porod skončil na sále. Nechtěla bych v tom stavu místo přecházení s pokoje přejíždět autem, ani rychlým. Z vlastní pohodlnosti bych volila tedy zase tuto variantu. Nikomu jeho názory neberu, čím širší nabídka, tím lépe. Ale jsou všichni tak dobře obeznámeni s problematikou, aby se mohli opravdu zodpovědně rozhodnout?
Vím, že starb je lékařka, jenže to já jsem taky, v porodnictví pracuju spoustu let. Myslím, že jsem schopna přijmout informace obou stran a dokonce je v jejich hloubi pochopit, a taky jsem 2 děti porodila. Do diskuzí o porodech nechodím ráda, protože se většinou schází lidé, kteří jdou do debaty s postojem: o opačném názoru ty mě tedy nepřesvědčíš, protože vím, že mám pravdu.
Nevěřte, že „bojovnice“ za domácí porody jsou informovány jen jednostranně. Je to o tom, že lidé jsou stavěni k příklonu k jedné, lepší variantě. Pokud si tedy někdo dá tu práci a pokusí se získat informace svého lékaře a k tomu si počte pár názorů z opačné strany spektra, prostě se po své úvaze k jedné straně přikloní. V tomto smyslu souhlasím, že boj za jakýkoliv typ porodu je nesmyslný. Měli bychom bojovat za vyšší a ještě vyšší toleranci opačného názoru nebo životního postoje. Pokud není omezován postoj náš, umožnit druhému mít zase ten svůj, třeba úplně opačný, třeba postavený na jiném hodnotovém žebříčku a na jiných životních zkušenostech, a respektovat ho jako člověka, který svou volbu udělal zodpovědně, přestože se liší od té naší.
Že bych já toto chtěla od vyškolených a zkušených profesionálních zdravotníků, je možná velmi naivní touha, ale pořád mám pocit, že by to sakra tak nějak mělo být. Že odborník by měl mít o něco menší tendenci než laik přiklonit se pouze k jedné straně, pokud je jisté, že přes rozdílné charakteristiky jsou výsledky obou postupů srovnatelné. Jenomže lidi jsme všichni, a tak i zdravotníci svůj názor podřizují různým hodnotovým žebříčkům. Vítejme na Zemi…
Když se rozvířily tyto diskuze, začala jsem o tomto tématu víc přemýšlet a snažila jsem se setřídit argumenty obou stran, aby můj názor byl opravdu můj. Zprvu se mi jevil odpor proti domácím porodům jako nesmyslný. Postupně ale začínám mít pocit, že bojovnice za domácí porody jsou většinou ženy opravdu informované jen z jedné strany. Vracím se k svému původnímu postoji: ideálem pro mne je dobrá porodnice s lidským přístupem k rodičce i dítěti. Bazírování na holení je stejně hloupé jako bazírování na neholení. Takže za dobrou pokládám takovou porodnici, kde může žena o některých věcech rozhodovat, ale kde je k dispozici odborný personál, kterému se dá věřit. Lékaři mají více zkušeností než my, které jsme přivedly na svět 1-4 děti. Nebo zatím žádné. Ne všude se rodí ve velkovýrobně dětí, jsou i zařízení, v nichž vládne příjemná atmosféra, kde má člověk soukromí a cítí se dobře. Je ale fakt, že chápu maminky, které zažily hrubé zacházení, sterilní nemocniční prostředí atd., že mají touhu něco v tomto směru změnit. Jenže nejsou jen dva extrémy: doma nebo v kachlíkárně. I dnes existuje více možností.
Ne, Sončo, opravdu jsem uvedené publikace nečetla a ani nemíním svoje minimum volného času věnovat podobné aktivitě. Kdybych o každé kapitole svého života rozebírala donekonečna utekl by mezi prsty…V přemýšlení mi to ale opravdu nebrání. Mám prostě jiný názor. Ráda bych tě upozornila, že jakákoliv publikace či článek je názorem pouze jednoho člověka příp. kolektivu – i tebou uváděné knihy. Navíc extrémně dramatické zveličování okamihu porodu pro miminko…jistě, že daný okamih má svoji váhu emocí pro obě strany ale opravdu takhle ohnivě (včetně načtené literatury) rozebíráš každý problém svého dítěte? Pro něj je třeba poprvé šokem i třeba střevní chřipka nebo očkování – to asi vlastně také nepřipouštíš…nač chudinku malou stresovat, že?
Můj názor je prostě takový, že dobrý výsledek bývá často díky kompromisům a ne absurdnímu extrémismu. A jinak-všeobecně považuji za dost zvláštní třeba pořád rozebírat otázku holení nebo ne…já poslední dobou téměř nepotkávám nevyholené ženy pod 40 let (nerodící!), tak pardon když mi tyto úvahy přijdou hodně „válečné“ a i dost směšné a manipulativní…
A o věcech typu stresování miminka ano či ne by se dalo diskutovat donekonečna…když je porod protrahovaný ale „PŘIROZENÝ“ a děťátko se přidouší třeba o 15 minut déle než u lékařsky vedeného porodu je to opravdu pro dítě menší stres? Tohle je pro mne určitě naprostý nesmysl. Já bych se naopak zeptala – Sončo viděla si někdy v životě opravdu komplikovaný porod (myslím na vlastní oči)? A čteš krom uvedených „osvícených“ knížek i knížky nebo články odborné lékařské abys na to koukala z obou stran?
P.S. Poznámka Horempádem o rychlém autu rozhodně nemístná nebyla. Bez něj bych o domácím porodu okamžitě přestala jakkoliv uvažovat…vytíženost sanit je dost nepředvidatelná…
Mobile Sliding Menu