Můj jedinečný porod

Rubrika: Porod

63155_newbornPřečtěte si první díl našeho nového seriálu o porodních příbězích. Tři maminky v něm vyprávějí, jak přivedli na svět svoje děti. Navzdory zažitým představám, že porod je nepříjemná věc, říkají: nic krásnějšího mě nepotkalo.

Jak se narodila Justýna

Už od května jsme se na ni těšili, maminka se kulatila a my s tátou jí dávali pusy na břicho. Mamka střídavě blinkala a střídavě se ládovala, aby blinkala co nejmíň, břicho rostlo a my mu začali říkat Justýna. Sice mi vysvětlovali, že je v něm holčička a že se brzy narodí, ale myslím, že jsem tomu moc nevěřil, a ona nakonec jo.

Mamince se moc nelíbilo, jak jsem se narodil já. Jak jsme se museli vnucovat do několika porodnic a posléze si podobně nedůstojně vynucovat propuštění. A jak jsme přišněrovaní k monitoru, v oslnivém světle a na povel jednoho z bílých plášťů byli „odbaveni“. Taky jí nepřipadalo zrovna normální, že k porodu přicházejí ženy do nemocnice zdravé a odcházejí jako lazaři. A tak se rozhodla, že se vynasnaží sebe a své další děti před tímto druhem péče uchránit.

Co maminka potřebovala slyšet

V Praze působí několik porodních asistentek ochotných pomáhat dětem na svět v domácím prostředí. Jednu takovou dobrou duši jsme si vybrali, párkrát k ní zašli do poradny a jednou v pátek odpoledne jí zavolali, že ji večer asi budeme potřebovat.

Měl jsem zrovna narozeniny a Justýna termín, a tak byla maminka na třetí hodinu objednaná na monitor do Podolí, kam se zaregistrovala, kdyby bylo přece jen zapotřebí do porodnice jet. Jenomže ve dvě se to naše bříško začalo pomalinku, ale pravidelně stahovat, a zatímco já si dával odpoledního šlofíka, maminka se rozmýšlela. Nakonec jsme do Podolí nejeli, aby si ji tam nedej bože nechtěli nechat. Jen zavolala tatínkovi, že se ta naše holka asi chystá ven, spěchat že nemusí, ale ať už se pomalu bere domů. Táta přišel v půl páté, dal si kávu a vzal mě na procházku. Máma si napustila vanu a celý náš byt provoněla levandulí.

Když jsme se za hodinku vrátili, vrtěla se v ložnici, skučela a volala porodní asistentce, ať už dorazí. Neznělo to asi přesvědčivě, jelikož paní beze spěchu přišla za další hodinu, ale jakmile si bříško poslechla a maminku vyšetřila, řekla jí, že je strašně šikovná a už se to chýlí ke konci. To bylo přesně to, co maminka potřebovala slyšet.

Ta nejsladší odměna

Já jsem si zatím omalovával a koukal na pohádky, sem tam jsem nakoukl do ložnice. Tatínek také „nakoukal“, jestli maminka něco nepotřebuje, ale moc jsme ji nerušili. Říkala, že je to fuška, kterou musí zvládnout sama, prý je všechno v pořádku, jen to prostě setsakramentsky bolí. Po osmé hodině zvolala, že se mimčo tlačí ven, tak jsme se kolem ní seběhli, táta ji podle rady paní asistentky podepřel v jakémsi dřepokleku, na dva stahy Justýna vykoukla a ve 20:16 vyplula ven. Byla růžová a řvala jako tur. Paní nakázala mamince zalehnout a položila jí tu růžovou řvoucí odměnu na břicho, dál to nešlo, měla krátký pupečník.

A tak tam ležela a odpočívala, usmívala se a hladila to ulepené chvějící se mládě zabalené do osušky a s čepicí přes oči, a těšila se, až pupečník dopulzuje, ustřihne se a ona si je bude moct prohlédnout. Já stál ve dveřích, ukázal na sestřičku prstem a řekl: „Jé, nini.“ Stal jsem se bráškou.

Maminka si s miminem zalezla do postele a přiložila je k prsu, aby se začalo tvořit mléko a lépe se odloučila placenta. A pak se máma s Týnou ňuchňala pod peřinou, táta ji zásoboval teplým čajem, čokoládou a banány, mně napustil vanu, porodní paní odebrala z pupečníku krev a dala se do vyplňování papírů. Já si pak zalezl k ženským do pelechu a tvrdě usnul.

Všechno se odehrálo tak, jak mělo, samo a správně, děťátko se narodilo do své rodiny, prostě tam, kam patří. Jako by na tom nebylo nic divného, přestože je to vlastně takový zázrak.

Jáchym (a jeho maminka Jana Dančáková) z Prahy 10

Jedná se o ukázku z časopisu Děti a my (č. 1/2010), vydává Portál.

Napsal/a: Gabriela Bachárová

Toto taky stojí za přečtení!

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (6 vyjádření)

  • Lien

    Můj názor je, že obě varianty jsou stejně „riskantní“, katastrofa nastává, pokud žena cítící se na to rodit doma je nucena rodit před obecenstvem a za asistence různých cizích lidí a přístrojů v nemocnici a naopak žena, která má strach a tuto asistenci ke svému klidu potřebuje je nucena rodit doma. V tomto spatřuji hlavní příčinu různých komplikací. Kdyby skutečně bez nátlaku veřejného mínění atd. ženy rodily tak, jak jim jejich přirozenost určuje(doma či za pomoci přístrojů a lékařů), myslím, že by bylo všem vůbec nejlépe.

  • Poslední dobou začíná být moderních hodně věcí. Já osobně vidím porody doma také jako obrovnský risk a hazard. Ale někomu asi připadá tato varianta lepší. Mě ne.

    Jednou jsem rodila v porodnici a příště tam budu rodit také. Doma bych měla obrovský strach. Podle mého názoru nemáme přece porodnice pro parádu, ale pro to, aby se v nich rodilo.

    Ale každý ať se rozhodně o riziku sám. Já riskovat odmítám. A maminkám, které se přeci jenom rozhodnou rodit doma přeji, aby se opravdu vůbec nic nezvrtlo. Bohužel obdiv k jejich odvaze nemám. Ale to je čistě můj názor.

  • Osobně jsem přesvědčena o obrovském riziku a nezodpovědnosti porodu doma. Souhlasím s názorem odborníků , že pokud dojde ke komplikacím ( a to stává nezřídka)tak co potom ? Než přijede RZS může být pozdě.
    Jsem zdravotní sestra, rodila jsem 2x v nemocnici a vůbec si nemohu na nic stěžovat. První dítě bylo velké , druhé koncem pánevním a ještě se pro poruchu netopilo ani netekla teplá voda.

  • Virenka

    Článek na mě působí trochu „osvětově“ a to mi moc nesedí. Idylický popis jde napsat i na porod v nemocnici a obojí nebude vystihovat dobře skutečnost.

    Kláro, váš názor jakožto končící studentky je mi smutně srozumitelný, neb jsem stejný pocit zažívala tehdy na konci studia taky. Chci tedy jen podotknout, že žádnou vynikající pozicí stran úmrtnosti rodiček se opravdu chlubit nemůžeme, jsme na tom již několik let stále hůře a přitom jsme nepadali z žádné čelní pozice. Štestí přeji všem, jak v domácnosti, tak v porodnici, na obou místech je ho třeba. Zdravé děti přeji též všem, ale jsem si s pokorou vědoma, že je to přání idealistické, protože není možné mít všechny děti zdravé. Přát si to ale skutečně můžeme.

  • Anonymní

    Dobrý den, článek je vskutku velice hezky napsaný. Gratuluji ke zdravé holčičce. Sama děti nemám, ale jsem si jistá, že až je budu čekat, nebudu hazardovat s jejich životem a zdravím, kvůli „prožitku a zážitku“ z „přirozeného porodu“ a přetrpím krátkodobý diskomfort na monitoru, aby mohli profesionálové zhodnotit vitální funkce mého dítěte a případné poroblémy urgentně řešit.
    Ne všechny maminky s Vaší odvahou měly takové štěstí jako Vy a jejich přirozeně porozené děti jsou postižené, jen a pouze v důsledku pozdě poskytnuté lékařské péče.
    Obávám se, že pokračující rozmach domácích porodů, svrhne ČR z vynikající pozice mezi státy s nejnižší úmrtností novorozenců a rodiček.

    Přeji hezký den a hodně zdravých dětí.

    Klára Havlíčková, studentka 6. ročníku lékařské fakulty

  • Anonymní

    🙂 Moc hezky napsaný článek, já jsem bohužel neměla to štěstí ani na domácí podporu, ani na příjemný personál v nemocnici. Přeju hodně štěstí a zdraví do života miminku i celé rodině. Hlavně hodně radosti.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist