na tenhle portál jsem narazila úplně náhodou a jelikož jsem novopečená maminka, tak bych se ráda podělila o ten svůj porod…Moje těhotenství probíhalo celkem bez problémů, když pominu ranní (celodenní) nevolnosti a nechuť k jídlu na začátku.
Ve 21. tt jsme se dozvěděli pohlaví miminka a taky, že sedí v bříšku hlavičkou nahoru. No jako nezkušená jsem z toho hned začala plašit, ale samozřejmě se uklidnila, když jsem zjistila, že je ještě moře času na to, aby se mimi přetočilo samo.
Ve 32.tt malá stále trůnila hlavou vzhůru, ve 36.tt taktéž…
Když jsem šla poprvé do poradny do porodnice, pan doktor provedl velmi bolestivé vyšetření, aby zjistil, jak na tom mimi je, zda je otočené nebo ne… dle mě to šlo krásně poznat velmi jemným stisknutím… no ale doktoři mají své metody, žádná změna, mimi bylo pořád hlavou u srdíčka.
Co se týče mé první návštěvy, doktor mi doporučil císařský řez – kvůli poloze koncem pánevním, a že jsem prý relativně malá rodička (162 cm).
Na internetu jsem samozřejmě zjišťovala všechny dostupné informace ohledně porodu jak nožičkama napřed, tak císařem. Císař se mi zdál bezpečnější pro miminko, tak jsem byla docela ráda. Miminka rozená KP mají prý větší riziko vady kyčlí, může vyhřeznout pupečník, taky jsem četla, že když se mimi při porodu čapne za nožičky, tak instinktivně zvedne ručičky a může se „zaseknout“. Taky mi naháněl hrůzu omotaný pupečník okolo krku … no co vám budu povídat, nejlépe je asi tyhle všechny negativa nečíst, protože vám to na optimismu nepřidá. A já, jelikož jsem velký plašan, jsem z toho byla na větvi 🙂
Moje druhá poradna v porodnici proběhla u pana primáře a ten mi doporučil rodit normálně – že se to prý zkusí a když to nepůjde, tak půjdu „pod kudlu“. Tak tohle mi moc nedodalo, nevědět na čem jsem :(…
Třetí poradna byla u doktora, u kterého jsem byla poprvé a ten se řídil pokyny šéfa, asi má holt vždycky pravdu, že? Takže taky porod spontánní.
Na čtvrté poradně jsem se setkala s mladší doktorkou, které jsem sdělila obavy z porodu KP, a ta mě dorazila větou: „Podívejte se, když se někdo bojí, tak to dopadne většinou špatně.“ Tak to byla podpora, kterou jsem opravdu nečekala…
Doma jsem si pobrečela a moje nervy pěkně pracovaly, snažila jsem se na to nemyslet… ale nešlo to. Ani pořádně nedovedu vysvětlit, proč jsem se bála, hlavní pro mě samozřejmě bylo, aby miminko bylo zdravé, aby se prostě nic neriskovalo.
Termín minul a pořád nic… přišla další poradna a tam opět jiná paní doktorka, která na mě blahodárně zapůsobila, ptala se mě, jak to se mnou vypadá, jak se mám. Dostala mě, když zjišťovala, jestli bych raději císaře nebo rodit normálně. Špitla jsem, že bych radši šla na císaře, a ona začala zjišťovat obsazenosti porodních sálů a na druhý den mi „objednala“ porod. Ani si nedovedete představit, jaký balvan ze mě spadl, byla to vážně úleva a hned jak jsem vyšla, tak jsem manželovi s úsměvem sdělila, že zítra rodíme…
Přišlo mi, že si mě pořád přehazovali jako horkou bramboru a nikdo nechtěl stát za tak banálním rozhodnutím… a přitom dnes císařský řez indikují v mnoha případech.
Druhý den ráno byla sobota, takže žádná dopravní špička, prostě paráda, spala jsem celkem neklidně, ale to se dá asi pochopit 🙂
Na příjmu mě přivítaly nemastné neslané sestry, natočily monitor, vyplnily nějaké formuláře, přišla doktorka z anestezie a pak doktor porodník – ten mě pozdravil a zmizel.
Dostala jsem poté klystýr – to byl ale hukot 🙂 a pak mě připravovali na sále – rodila jsem ve spinální anestezii (umrtvení od prsou dolů), paní doktorka se mi nemohla moc strefit, takže se mi šťourala v páteřním kanálku asi 15 minut, nic příjemného to nebylo, ale vydržet se to dalo. Celá jsem se klepala zimou a nervozitou. Nemohla jsem uvěřit, že za chvilku budu maminka a uvidím svoje miminko. Když bylo znecitlivění hotovo přišel doktor a povídá „Zavřete oči, teď to bude stříkat ..“ 🙂 …ne, krev ne, to mi natřeli břicho dezinfekcí.
Pořád jsem kontrolovala, jestli mi už vedou manžela, jak mi slíbili, na všechno byla spousta času, ale já už byla připravená a muž nikde. Přivedli ho na poslední chvíli a nepříliš ochotně, ale hlavně, že tam byl se mnou.
Všechno jsem cítila, akorát to vůbec nebolelo. Najednou mi zatlačili na břicho a poprvé jsme uslyšeli pláč naší Amálky. „Tak a jste maminka“, ukázali mi dcerušku, nemohla jsem si na ní ani sáhnout, byla jsem přivázaná, ale okamžitě mi začali téct slzy… byla krásná, taková baculatá a vlasatá a chlupatá, prostě naše!
Taťka odešel Amálku natáčet, mezitím mě zašívali. Potom manžel přišel s holčičkou v náručí a s nudlí u nosu 🙂 Pro mě to byl do té doby nejsilnější zážitek, no plakali jsme oba a rozplývali se nad ní. Pak Amálku odnesli na novorozenecké.
Když jsem byla kompletně zašitá, doktor do mě dloubnul prstem „Tak už to je, nashle“. To mi vyrazil dech, zmohla jsem se jen na „děkuju, nashledanou“. Když ze mě strhávali prostěradlo, vytrhli jeden ze dvou drenů, který měl odvádět krev… doktor ještě nadával kolegyni, že je to její vina, ale to už jsem moc nevnímala, padla na mě únava. Potom mě umyli a chtěli, abych se zkusila hýbat, no vůbec to nešlo… jak by taky mohlo, když jsem 2/3 svého těla neovládala.
Takže můj porod trval asi 3 hodinky.
Na oddělení JIP jsem zalehla k dalším dvěma maminkám, byla mi strašná zima a chtělo se mi spát. Ale moje myšlenky a zážitek z porodu mi nedovolily usnout.
Pomalu jsem začínala cítit jizvu a nohy. Nebudu lhát a psát, že to nebolí, nejhorší je vstávání za 24 hodin, cítila jsem se celkem fit, ale nohy mě zradily a já se sesula málem k zemi, kdyby mě sestra nechytila.
Co se týče miminka, přinesly mi ho až za 5 hodin po porodu… a to jsem moc nevydýchala, všechno mě bolelo a chtěla jsem malou vidět co nejdřív… když maminkám přinášely ty jejich, rozeřvala jsem se. Přišla sestra a že prý mi ta poporodní deprese začíná brzy a já se rozbrečela ještě víc. Ale když ji nakonec přinesli, přisála se krásně.
Mimi se narodilo v 10.20 a já byla ještě v 1 ráno vzhůru, ale už se mi chtělo ukrutně spát, jen to nešlo, sestra mi dala něco na spaní a tak jsem pomalu odcházela do říše snů. Spala jsem asi půl hodiny, když přišla sestra, že mě bude stěhovat na vedlejší pokoj. Ten můj po odchodu předchozích maminek byl prázdný a po mém odchodu připravený pro prominentní maminku, aby tam mohla nerušeně odpočívat. No, co se dalo dělat.
V druhém pokoji spala jiná maminka a tak neskutečně chrápala, že usnout nešlo ani za boha, ráno v 8, když se probudila, mi vesele povídala, že se krásně vyspala… no já bohužel ne 🙁
Potom mě z JIPky přestěhovali na nadstandardní dvoulůžák. Byla tam maminka, která pracovala jako doktorka a se všema se znala, takže všechny výsledky a stav miminka jí chodili říkat každou chvíli. Zatímco já o ně málem prosila. Navíc byla hodně hlučná a vodila si návštěvy na pokoj, což mi hodně vadilo a já se nemohla opět vyspat.
Moje miminko hodně plakalo a já s ním, protože mlíčko nepřicházelo, nebo ho bylo málo.
Sestry mi vůbec neporadily, ani nepomohly co se týče kojení a já si dodneška nadávám, že jsem si nic nenastudovala z knížek, a místo toho jsem se spoléhala na pomoc sestřiček…
No pravá poporodní deprese, brečela jsem, když mi přinesli snídani, když přišel doktor na kontrolu, když přišla sestra změřit tlak, když přišel manžel… no hrůza, přivodila jsem si tak horečku a tak se můj odchod domů oddaloval.
Byla jsem úplně vycuclá, zvykat si na toho uplakaného drobečka a jeho potřeby, šíleně mě bolelo v kříži, nemohla jsem moc chodit, vstát z postele mi dělalo hodně velké problémy. Malá zhubla 400g a stále plakala, sestry mi jen říkaly, že má hlad. Já jí měla neustále u prsa, ale nic nepomáhalo, no a tak jsem si úplně odrovnala bradavky, že jsem nemohla vůbec kojit. Musela jsem odstříkávat to málo, co jsem měla a dávat to berušce stříkačkou.
Když nás konečně pustili domů, trvalo plačtivé období asi 4 týdny, ta únava byla opravdu hrozná. Ale nakonec jsem to rozkojila, bradavky se uzdravily, naučila jsem se vnímat své miminko, co právě potřebuje nebo naopak.
Nyní jsou Amálce 3,5 měsíce, je plně kojená a spokojená. Já jí miluju a nedokážu si představit život bez ní…
Radka + Anna Amelie (3,5m)