V pondělí večer mám silné bolesti v podbřišku a oznamuji manželovi, že kdybych nevěděla, že mám bolesti od zácpy, která mě už tak dlouho trápí, myslela bych si, že už zřejmě brzy budu rodit. Manžel mi na oplátku oznamuje, že tohle už mu tvrdím 14 dní a že jsem si vymyslela výměnu dvou oken a ať si nemyslím, že si teď odjedu v klidu rodit a on to odnese sám.
V úterý večer mám silné bolesti v podbřišku, manželovi neříkám nic a jdu si podvacáté zkontrolovat, jestli mám dobře zabalenou kabelu do porodnice. Manžel mě sleduje s výhrůžně zvednutým obočím.
Ve středu nám vyměnili okna a my máme všechno pokryto prachem. Uklízíme do noci a já se snažím se nešetřit, aby se mi buď rozjel porod nebo abych se ujistila, že to jsou střeva. Nic se nerozjelo, takže zřejmě střeva..
Ve čtvrtek večer se kroutím u televize bolestí. Manžel se mně ptá, jestli skutečně pojedeme, že by se zašel oholit. Vysvětluji mu, že on není tou osobou, od které se očekává, že bude při porodu oholena a zároveň ho uklidňuji, že mám bolesti od střev.
V pátek mám hrozné bolesti v podbřišku, skoro nemůžu chodit, ale táhnu se do květinářství, protože jsem si usmyslela, že musím mít na parapetu nového okna v kuchyni kvetoucí narcisky a hyacinty. Paní prodavačka mě chvíli pozoruje, jak si s funěním vybírám a posléze mi navrhuje, že by mi zavolala sanitku. Se smíchem jí sděluji, že mám pouze bolesti od střev a že do termínu ještě daleko.
V sobotu večer pochoduju po bytě sem tam a už nevím, co mám udělat, abych se zbavila zácpy a tím i děsných bolestí. Manžel sleduje jedním okem film s příhodným názvem Utrpení mladého Boháčka a jedním okem mě, jak klečím na zemi a opírajíc se lokty a hlavou o balón, funím a hekám. Konstatuje, že už ho to nebaví a ať na rovinu řeknu, jestli budu dneska rodit nebo ne, jestli má jít spát nebo se holit. Připustila jsem, že by to skutečně vzdáleně mohlo něco jako porod připomínat a začnu sledovat, jestli je mezi křečemi v břiše nějaký pravidelný interval. Zjistili jsme, že mám křeče pravidelně po 3 minutách, což mě utvrdilo v tom, že to porod není, protože ten přece začíná pomaleji… Manžel se otráveně převléká do pyžama a odchází do postele. Moje tělo už asi neví, jak mě má nakopnout a posílá mi trochu krve, aby mi to konečně zapálilo. Nebýt toho, mohla jsem si možná vyzkoušet výhody a nevýhody domácího porodu :-). Oznámuji manželovi, že teda pojedeme a ze sarkastického a černého humoristy se rázem stává zmatkař, který nejen že se vůbec nemá k tomu, aby se oholil, ale ještě k tomu zmateně pobíhá po bytě a vykřikuje věty typu „Kde máš kabelu???“ nebo „Co budeme dělat ??? “ Nevěřícně na něj zírám a pak mu sděluji krutou pravdu: „Rodit, tatínku, rodit!“ Polopaticky vysvětluji, že se od něj očekává, aby zajel pro babičku, která bude hlídat staršího syna a potom mě nějak dopravil do porodnice, rodit že už budu sama. V nemocnici jeho zmatkařství pokračuje. Zarputile ignoruje šipku s nápisem „porodní sál“ a zvoní na zvonek s nápisem ambulance. Při prvním porodu tam taky zvonil, asi si z toho dělá tradici… Když se nedozvonil, přišel za mnou do prvního patra na příjem porodního sálu a může se začít. Zatímco já jsem napíchnutá na monitor, manžel dostal za úkol vyplnit papíry, které jsme měli mít vyplněné už z domu. Když se nenápadně zeptal, co má napsat do kolonky porodní váha, ukázalo se, že vyplňuje část „Údaje o novorozenci“. Tak ho to rozhodilo, že potom vyplnil jen asi třetinu formuláře. Sestra mu ho vrací se zdviženým obočím a ironicky mu vysvětluje, že se od něj nečekají vizionářské údaje o novorozenci, ale reálné údaje o matce a otci. K mému velkému překvapení monitor potvrzuje, že skutečně budeme rodit. Manžela to úplně dodělalo a do kolonky „stav“ v mé části formuláře napsal „ženatá“.
Je půl jedenácté večer, porodní asistentka nabízí mému muži kafíčko a mě jde poctít klystýrem. Každému, co si zaslouží …
Zatímco pak u kafíčka společně rozebírají výhody a přednosti klystýru před porodem (téma jejich intimního rozhovoru mi později prozradil manžel), já jejich teorii bolestivě uvádím v praxi. Konečně se mi po dlouhé době uvolnilo břicho a děloha dostala prostor, který už asi nutně potřebovala. V mžiku se mi rozjíždí kontrakce po půl minutě a když se vracím za manželem na moji přidělenou hekárnu, už nemluvím, jen hekám. Porodní asistentka na mě namířila prstem a radostně zvolala směrem k mému manželovi: „Vidíte, co dokáže jeden klystýr!?!“ Manžel jí radostně přikyvuje a už schází jen, aby si v duchu Pata a Mata potřásli rukama na znamení dobře vykonané práce.
V neděli 15 minut po půlnoci mě vedou na sál. Jsem jak ve snu, pořád nemůžu pochopit, že to mohlo jít takhle rychle. Přesto mě manželovy věty „no to je paráda…, to jde bezvadně…, to máš v pohodě…“ neuvěřitelným způsobem pijou krev. Bohužel je to v době, kdy už fakt nemůžu mluvit, jinak bych ho asi čapla pod krkem a s chutí na něj zařvala, ať si tu pohodu jde zkusit sám, když je tak chytrej.
A pak jsem porodila svou holčičku. Opakuju pořád dokola věty o tom, jaká je to nádhera, štěstí a jaký byl ten porod pohoda 🙂 . Idylku trochu kazí drobné dohady, které právě probíhají kolem miminka, mezi mýma roztaženýma nohama. Porodní asistentka – mimochodem dost velká ranařka – si tam zavolala mého manžela a vyzývá ho, aby přestřihl pupeční šňůru. On se pýří a dělá drahoty, druhá sestra ho taky vybízí k přestřižení, vkládá se do toho i doktor, který vtipkuje na adresu útlocitu mého muže. Začala jsem si tam připadat jak pátý kolo u vozu a jemně je požádala, aby už sakra někdo tu šňůru přestřihl a dali mi krucinál to malinký štěstí do náručí. To manžela popostrčilo, šňůru přestřihnul a já už svírám a hladím to moje čerstvě vylíhnuté stvořeníčko.
Každý porod je skutečně jiný. Můj první porod (přestože byl taky s klystýrem 🙂 ) je pro mě noční můrou doteď, v mých vzpomínkách jsou jen příšerné bolesti, nekonečné tlačení, které pořád nikam nevedlo, zvracení, omdlívání a zase ty bolesti, utkvělá představa, že to nepřežiju. Hrůza a děs. Když nějaká maminka říkala o porodu, že je to pohoda nebo že to bolí, ale dá se to bez problému vydržet, byla bych vraždila. A můj druhý porod ??? Pohoda a radost, krásné zážitky, bolest, která trvala jen chvíli, dala se vydržet a byla okamžitě zapomenutá. Zkrátka nádhera. Že bych si to vystřihla ještě do třetice ??? 🙂