Jak se bránit epidemii císařských řezů?

Rubrika: Porod

845207_sala_de_parto_05Nárůst operativních porodů a poptávka žen po „dobrovolných sekcích“ odborníkům u nás už dělá vrásky. Ačkoliv jde o relativně bezpečný lékařský zákrok, pořád je to velká břišní operace, která představuje významný zásah do organismu ženy a může mít nejrůznější následky pro zdraví matky i dítěte.

Císařských řezů v západním světě přibývá. Pro srovnání – například v Japonsku přichází takzvanou sekcí v současnosti na svět asi 10 % dětí, v Holandsku 14 %, v Německu 27 %, v Polsku 28 %, ve Velké Británii 31 %, USA 33 %, v Brazílii 42 %. Česká republika patří se svými 19 % k státům „umírněným“, přesto ale i u nás už dělá nárůst operativních porodů a poptávka žen po „dobrovolných sekcích“ odborníkům vrásky. Ačkoliv jde o relativně bezpečný lékařský zákrok, pořád je to velká břišní operace, která představuje významný zásah do organismu ženy a může mít nejrůznější následky pro zdraví matky i dítěte.

PROČ SE STÁLE ČASTĚJI RODÍ OPERATIVNĚ?
Mimo jiné proto, že jsme si na „císaře“ až příliš zvykli jako na vcelku obvyklý způsob porodu. Plánovaná a nekomplikovaná sekce je hotova do 30 minut a na první pohled se pro rodičku i porodnický personál může jevit jako méně náročná než mnohahodinový a třeba noční porod přirozený. Počet císařských řezů zkrátka narůstá spolu s blahobytem; ukazuje se například, že více se jich provádí na soukromých klinikách nebo u soukromě pojištěných žen. O víkendech, o svátcích a v noci jich je zase statisticky mnohem méně než ve všední dny, kdy jsou operační týmy „v plné polní“. V každém případě jsme dnes svědky velkého nadužívání operativních porodů a zdaleka ne vždy k nim dochází jen na základě skutečně odůvodněné lékařské indikace. Svou roli sehrává i fakt, že porod zcela bez medicínských intervencí začíná být tak trochu raritou. Jen málo lidských zrození u nás proběhne zcela bez vnějších, často jen rutinních, umělých zásahů.

NEBEZPEČÍ NE VŽDY NAPLNĚNÁ, ALE REÁLNÁ
Jde o operační výkon se všemi riziky velké břišní operace. Matce i dítěti mohou vzniknout zdravotní komplikace, jež se po přirozeném porodu nevyskytují. Ženě přináší císařský řez značnou a dlouhotrvající pooperační bolest a tělesné vyčerpání spojené s vedlejšími účinky umrtvení nebo narkózy, takže potřebuje přibližně desetidenní následnou rekonvalescenci. Operací může být narušeno jak navázání kontaktu s miminkem a běžná péče o ně, tak i kojení. K možným pooperačním komplikacím patří horečka, vznik hematomů, záněty a hnisání v místě operační rány, v děloze nebo v močovém ústrojí, přechodné ochromení funkce střev, krevní ztráta spojená s nutností transfuzí i kosmetický defekt v místě rány. Také novorozenci bývají po sekci v horším stavu, a to zvláště z hlediska adaptace na nové prostředí – mívají například problémy se samostatným dýcháním.

HROZBA PRO ŽENSTVÍ A MATEŘSTVÍ?
Epidemie císařských řezů se negativně podepisuje také na psychice rodících žen. Čím více se žena těšila a připravovala na přirozený porod, tím větší bývá její zklamání, když nakonec projde zkušeností císařského řezu. Mohou se dostavit pocity sníženého sebevědomí i výčitky, že matka a dítě zůstaly ochuzeny o jedinečnou zkušenost normálního porodu. Pokud k císařskému řezu dojde hned při prvním porodu, stává se, že ženy vstupují do rodičovství skrze obtížnou vnitřní krizi.
Pokud takové problémy vzniknou, je žena odkázána na vstřícnost, podporu a pochopení svého nejbližšího okolí, případně na pomoc psychologa nebo psychiatra. Pokud jí není umožněno, aby o svých pocitech nad nedobrovolným císařským řezem mluvila, přestože takovou potřebu má, může u ní dojít k syndromu zapouzdřené bolesti, jež může narušit vztah jak k sobě samé, tak k dítěti i manželovi, a posléze vést až k depresím.

DOCELA OBYČEJNÝ STRACH V POZADÍ
V ČR jde dosud o dosti skrytý problém, kterému chybí široká publicita i zájem odborníků. Málo se mluví také o tom, že vůbec nejpádnějším důvodem pro epidemii císařských řezů je silně rozšířený strach z porodu normálního: „Současné západní klinické porodnictví nedoceňuje význam psychického rozpoložení rodiček a problémy řeší hlavně medicínskými opatřeními. To jen zvyšuje připravenost lékařů i žen snadné možnosti císařského řezu využít. Jako problematický se jeví i informovaný souhlas, který rodičky podepisují před případným dobrovolným operativním porodem, ve většině případů nemají všestranné informace a nejsou do hloubky poučeny o možných rizicích,“ tvrdí německá vědkyně, lékařka a psychoterapeutka Beate Schückingová, která se problematikou císařských řezů dlouhodobě zabývá a zdůrazňuje, že je na čase začít se zase více zabývat normálním porodem a jeho výhodami pro matku, dítě i celou společnost.

Medicínsky neovlivňovaný porod představuje zdroj zcela jedinečné životodárné energie, jež ženě umožňuje získat docela nový, pozitivnější vztah k sobě samé. Zasahování do spontánního porodního procesu zakončené v krajním případě operativním vyjmutím dítěte z matčina těla může vést naopak k tomu, že se žena trápí pocitem, že jí vrcholná zkušenost ženského života zůstala odepřena.

KUDY ZPÁTKY KE ZDRAVÍ?
Během normálního porodu se žena ocitá v naprosto mimořádné situaci, která se nikdy jindy v jejím životě neopakuje. Je vystavena obrovské síle jedinečného hormonálního působení, které zásadním způsobem napomáhá jak překonání útrap porodu, tak i radostným počátkům mateřství. Rozdíl v psychice žen po normálním a operativním porodu bývá obrovský a je také vysvětlením, proč ženy pro lékařsky vedených porodech častěji trpí silnějšími formami baby-blues nebo poporodní depresí.
Pouhé teoretizování ale nepomůže: „Rozhodující je vždy postoj ženy k porodní bolesti, k němuž dospěla na základě svého poznání a svobodného rozhodnutí. Je velký rozdíl, zda porod považuje za nutné zlo, které nezbývá než protrpět, nebo zda vnímá jeho širší smysl a chce s normálním porodním procesem spolupracovat. Pokud porod přijme jako výzvu a dovolí svému vědomí vnitřní proměnu, ocitá se během kontrakcí v jiných sférách bytí. Bolest pak do celého děje velmi zapadá a strach se rychle rozpouští,“ připomíná americká celostní lékařka Bethany Haysová.

Císařský řez rozhodně zůstává vynikající možností pro záchranu zdraví i životů matek a dětí tam, kde porod nemůže proběhnout spontánně. Otázkou je, nakolik počet prováděných sekcí odpovídá reálné potřebě a nakolik jej zvyšuje celková atmosféra v lékařsky organizovaném porodnictví a postoje samotných rodiček.

Námětem ke zlepšení situace může být výzkum, nedávno provedený v Kanadě, na téma efektivity prostředků zmírňujících bolest při porodu, vedený lékařkou Ellen Hodnettovou z Toronta. Výsledky výzkumu ukázaly, že ženy, které rodí za okolností, jež si k porodu vyberou, a za přítomnosti nepřetržité psychické podpory ze strany blízkých empatických lidí, potřebují obvykle jen velice málo léků na tlumení bolesti, respektive nepotřebují žádné. Na předním místě v žebříčku prostředků a opatření proti epidemii císařských řezů tak bezpochyby stojí podpora normálního porodního procesu a nepřetržitá láskyplná péče o rodící ženu v průběhu porodních kontrakcí.

Článek vyšel v časopise Proměny.
Veřejná diskuse revue Proměny k Světovému týdnu respektu k porodu 2009:
Nárůst císařských řezů – medicínské, společenské a psychologické souvislosti
Středa 20.5.2009 v 18 hodin

Kino Perštýn, Na Perštýně 6, Praha 1
respektkporodu.cz

Napsal/a: Eva Labusová

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (38 vyjádření)

  • Horempádem

    Piškotko, hlásím se jako první člen tvého klubu „akutních císařoven“ :-)) Já to sice zažila po 3 hodiny normál porod, pak sekce. Jenže u mě to nebylo o tom, že bych já nebo dcerka byla v tu chvíli ohrožena, jen doktoři chvatně zachraňovali, to co uspěchali…

  • Ahoj holky.
    I já se řadím mezi maminky,které rodily SC.I já můžu říct,že ráda.Mě,ale i dceři zachránil život.Z tohoto důvodu jsem ráda,že jsem takhle mohla porodit.Ikdyž…Na první porod nemám vůbec pěkné vzpomínky,následky si nesu doted,ale už je to dýl,12 roků,byla jsem tehdy vyplašená prvorodička,tenkrát nebyly takové „vymoženosti“ jako ted,v podstatě se vás nikdo na nic neptal.Prostě se přivázaly nohy a šlo se na věc.
    Snad se na mě ted nebude nikdo zlobit,ale kdyby mi tu možnost někdo nabídl,rodila bych radši opět SC,jak klasicky.Moje rekonvalescence po císaři probíhala naprosto v pohodě,ikdyž jsem ten den taky byla mimo,ale já neměla čas se s ebou zabývat,malou jsem měla na novorozeneckým Jipu a doma na mě čekala dcera,která právě nastoupila do 1.třídy.
    Tot můj názor.
    Radka

  • Piškotka

    V předešlém příspěvku mám na mysli … Sárinčinu srdeční akci 215!!!

  • Piškotka

    Taky patřím k těm, které rodily akutním SC. V jinak bezproblémovém těhotenství jsem jako všechny měla strach z porodu, bohužel ale trošku jinak – mám z jistého zážitku v dětství hrůzu z krve, ať si myslí kdo chce, co chce, nejsem srab, když se bojím, mám k tomu přirozené důvody. Bála jsem se, že zkrátka „odpadnu“. Chápu proto asi každou maminku, která má „panický strach“ z čehokoliv kolem porodu. No, nakonec to za mě rozhodla Sárinka. Já si normální porod vyzkoušela tak z půlky, kdy jsem zažila 9 hodin stahů, odtok plodové vody a mírné krvácení (které jsem si při mém strachu z krve ani nepřipouštěla:o)), když jsem ale viděla, jak se doktoři s obavami dívají na KTG, který Sáře ukazoval puls 215 (!!!), věděla jsem stejně jako oni, že je „hodně zle“. Nenechala jsem se ani minutu přemlouvat k autnímu SC. Šla jsem ochotně, tedy spíše lezla:o) Sáru vytáhli do 20 minut, já byla v celkové narkóze, protože právě strach z krve a všeho toho nehezkého kolem mě dostatečně přesvědčil. A taky i doktoři byli myslím nakonec rádi. Sára měla APGAR skóre 9-10-10, ale bylo prý za minutu 12:o((( Rekonvalescence po SC pro mě nebyla nijak těžká, ikdyž ten první den jsem byla fakt „hotová“ – úplně mimo realitu.Měla jsem sama se sebou opravdu co dělat. Do týdne jsem pak ale běhala :o)

    Takže pokud je k SC důvod, ať už lékařský nebo panická hrůza maminky, chápu to. Pokud v tom ale někdo vidí vyloženě pohodlí a má to na své přání, tak trochu nechápu… Ale nechci nikoho soudit.

    Musím ale taky přiznat, že se necítím jako rodička, ikdyž jsem vlastně do poloviny rodila přirozeně, jen prostě ten konec dopadl jinak. Tak že bychom holky „akutní císařovny“ založily klub maminek, co si prožily při jednom porodu „obojí“ ?? ;o))))))

  • pro me byl druhý porod šokovým stavem uz od momentu,kdyjsem zjistila že místo toho hledat práci a starší do školky jsem ve 4 měsíci.v tu chvíli muj jediný strach byl porod,naštestí byla dcerka podélně a muj gynekolog byl nemocný(na kontrole po šestinedelí mi totiž řekl že by ji odrodil i tak normálně)

  • Rodila jsem císařským řezem a nevidím v tom problém. Po dvou dnech na sále byl můj porod označen za nepostupující a když miminko začalo mít problémy s kyslíkem, byl ihned proveden císařský řez. Jsem za to dodnes vděčná a sebevědomí narušené nemám, protože způsob porodu z nikoho dobrou mámu neudělá.

  • Danniella

    Můj porod nebyl úplně pohodový, ale i kdybych věděla předem, že to lepší nebude, raději bych rodila zase „normálně“. Vím, že jestli budeme mít ještě mimčo, budu mít větší strach než poprvé, určitě se obavám nevyhne skoro nikdo. Ale mnohem míň se mi chce do epidurálu. Zaspat narození svého dítěte bych nechtěla a epidurál je pro mě osobně řešení v nejvyšší nouzi.
    Ale určitě (a je to i v článku) pokládám císařský řez za úžasnou možnost pro ženy, které mají problémy, a to třeba i ten nepřekonatelný strach.

  • Dáša P.
    Dáša P.

    Jo, docela věřím tomu, že CS může být řešením i při takových stavech, jako je tokofobie. přece jen ten děs a hrůza matky je dítětem silně vnímána, a rozhodně mu to nepřispěje na pohodě. V takových případech bych CS schvalovala a nerodila za každou cenu přirozeně.

    Je opravdu těžké stanovit tu hranici, kde je to ještě normální strach, který pociťuje přirozeně každá těhotná, a kdy už patologická hrůza, která by svou intenzitou mohla dítě skutečně ohrozit.

    Kdo to posoudí? Asi žena sama.

  • Anonymní

    Rodila jsem císařským řezem – a jsem tomu ráda.
    Proč?

    Vždycky jsem měla z porodu spíše obavy – ale která asi nemá. V těhotenství jsem se srovnala – řekla jsem si, že rodily miliony žen přede mnou a zvládly to, budou rodit miliony žen po mne a zvládnou to, tak proč bych to neměla zvládnout já, vždyť je to naprosto přirozené. Tato myšlenka mi vydržela jen do první hodiny přípravy k porodu, kde nám pustili video z porodu. Asi mám slabé nervy, ale moje reakce byla hrůza, šok, panika. Ze sálu mne můj manžel vyvedl bledězelenou a od té doby jsem se prostě šprajcla a věděla jsem, že tohle prostě nezvládnu.
    Těhotenství jsem měla pohodové a krásné, bez komplikací – jediné, co mi to kazilo byla hrůza z blížícího se porodu. Doktoři se mnou jednali tak, že přeháním, že odrodily všechny, co měly strach, že to nic není. Naštěstí se zjistilo, že moje malá je malá a navíc nožičkama dole (takže ani ne typický konec pánevní) – takže indikace k CS. Celý zbytek těhotenství jsem si přála, ať se neotočí, ať tak zůstane – i když doktoři prorokovali, že se otočí, že to nic neznamená.
    Týden před termínem porodu jsem byla tak stresovaná, že jsem víkend probrečela a shodila dvě kila, hormony se mnou zamávaly tedy opravdu…
    Nevydržela jsem to, usoudila jsem, že tímhle svým psychickým rozpoložením akorát můžu malé ublížit a hned v pondělí jsem zašla do porodnice do poradny – kde udělali ultrazvuk, natočili monitor a řekli mi, že malá je stále dolů nožičkama a že má cca 2,5 kg (dolní hranice pro bezpečný přirozený porod) a za čtyři dny jsem vklidu „odrodila“ císařským řezem.
    Ano, měla jsem po něm drobné komplikace – ale i tak jsem za něj hrozně ráda. Jen mne mrzí, že když by se doktoři chovali a přistupovali ke mne jinak, možná to i jinak dopadlo.
    Nemám pocit „ukradeného porodu“ nebo „sebraného dítěte“ – cítila jsem hlavně úlevu, že to takhle dopadlo a že jsme to obě přežily ve zdraví. Mám pocit ukradeného a sebraného těhotenství.

  • Ježeček
    Ježeček

    Já jsem na sebe hrdá, že jsem to zvládla přirozenou cestou, ikdyž to mělo SC. Těch 42 hodin bylo sice docela drsných, ale dnes si na to fakt nepamatuju. Jediné, co mi dnes připomíná porod je prcek a mé opět porušené čelistní klouby:-( Jak říkám, jsem hrdá na sebe, že jsem to zvládla, jako spousta jiných, ale příště budu vděčná za SC. Jsem po několika operacích čelistních kloubů a zdá se, že po porodu, půjdu na další:-( Ale beru to, jako daň za to, že se teď můžu koukat do kolíbky, jak se tam protahuje a kňourá náš syn:-) *

  • bamiska

    no tak já musím také se svou troškou do mlýna, měla jsem dva porody normální, ale ani jeden nebyl pohodovej abyvch přišla šup šup a dítko svírala, jeden byl kleštěma druhý byl dlouhy skoro 24 hodin a nebudu popisovat průběh mám pocit, že si doktor nejdřív musel asi někde zařídit svoje a pak až já…no a nehledě na to, že nerodím žádné broučky 3,90 a 4,20kg… víte že tu mluvím o třetím dítku a snažíme se , ale moje představa porodu je také císařským řezem pokud bych si mohla vybrat

  • asi jsem jediná, ale přece jen-rodila jsem dvakrát císařem. Poprvé akutně po dvou dnech vyvolávání porodu a bolestech po pěti minutách-s přestávkou v noci, kdy mi kapačky zrušily abych se prý vyspala-jak vtipné:((( a ráno na novo. Byla jsem za ten císař ráda, byla jsem už fakt vyřízená. Při druhém těhotenství jen představa, že bych měla jen zkoušet rodit normálně, byla strašná, snažila jsem se doktora udyndávat, jestli by to nešlo taky císařem. Na předposlední kontrole v nemocnici mi řekl, že pokud se malý do týdne neposune dolů, jdem na to. Byla jsem štastná jako blecha:)). Do porodnice jsem nastupovala s radostí, vím že to přijde většině minimálně zvlástní, ale já byla opravdu ráda, že nemusím rodit normálně:))) D+lali mi císaře v epidurálu, takže jsem byla při vědomí, malýho jsem hned viděla a slyšela, takže si myslím, že jsem nebyla o nic ochuzená, byl to skvělý zážitek. sTEJNĚ jako přijde spoustě žen nepředstavitelný, aby rodily jinak než normálně, já jsem po tom opravdu neprahla a kdybych náhodou šla jednou do třetího, jsem srozuměná, že potřetí se dělá císař automaticky a opravdu rodit jinak si radši ani nepředstavuju:))

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Naše holky se taky narodily CS, a já neprotestuji.
    Snad že jsem z doktorské rodiny.
    Ale hlavně – já měla preeklampsii jak vyšitou.

    A když už bylo po a bylo jasné, že já i holky už jsme z nejhoršího venku (teda hlavně mému okolí to bylo jasné – já si toto začala uvědomovat až zpětně s notným časovým odstupem), tak moje sestra – anestezioložka – už to nevydržela a vybalila na mě, že ani nevím, jaké jsme měli štěstí.
    Že holky mohly umřít, že já mohla umřít.
    Že přes všechen pokrok medicíny děti i rodičky stále umírají. Jen se o tom nemluví.

    A moje pocity?
    Cítím se jaksi ochuzena jako žena o prožitek porodu – toho úsilí (což zas někdo, kdo své dítě skutečně fyzicky porodil, možná nepochopí). Jako by mě kousek chybělo…

  • Danniella

    Nemám co dodat, článek mi připadá naprosto úžasný. Je v něm vše důležité.

  • Virenka

    Bokul, v tvém případě je to pochopitelné, situace vyžadovala opravdu specifický přístup. Bylo to něco za něco, je jasné, že člověk je vděčný, že existuje cesta, jak donosit zdravé dítě, i když není sám zcela zdravý.

    Snižování počtu NADBYTEČNÝCH císařských řezů by ale bylo velmi třeba, a to ne kvůli pro řadu žen nepříjemným psychickým pocitům z „ukradeného“ porodu, ale kvůli zdravotním rizikům a komplikacím, které jsou s císařským řezem spojeny pro maminku i dítě. To, že je ve zdůvodňování stoupajícího procenta velká benevolence, je odrazem skutečnosti, že samy ženy vnímají císařský řez jako bezpečný, dokonce i ve srovnání s normálně probíhajícím porodem u zdravé ženy.

  • bokul

    BTW: Diky tomuto clanku jsem na toto tema dala rec s mym muzem anakonec jsem si vyslouzila nalepku, ze si nevazim toho naseho uzasnyho chlapecka. Ba ne, vazim, ale ackoli nijak netrpm tim, ze jsem nerosila, pocitu ze mi nekdo dite „sebral“ se asi zbavit neda.

    I tak, dekuji vsem lekarum za pomoc, za to ze mohlo vse dobre dopadnout!

  • Horempádem

    Evo- děkuji za tento článek, naprosto potvrzuje můj názor na zbytečnost sekcí, kterou jsem i já prošla. Nejde o to, že bych měla po sekci nějaké zdravotní potíže. Po pěti dnech jsem šla s dcerkou domů, žádné záněty ani špatné hojení se nekonalo, jizvu už mám téměř neviditelnou (asi štěstí, že zrovna asistoval Dr. Dobeš vyhlášený plastický chirurg na Jablonecku). Nemluvě o tom, že dcerka měla Abgar 10-10-10. Takže vše po zdravotní stránce OK.
    Jenže z porodu, který mohl proběhnout naprosto spontáně udělali medicinskou záležitost plnou zásahů a štve mě to dodnes. Příště už se nedám, ale jako prvorodička jsem se bránit neuměla. Napodruhé si porod řídit tímto způsobem nenechám. Nehledě na to, že už mi bude přes třicet a pravděpodobnost komplikací po sekci se zvyšuje.

    Sama jsem měla možnost číst studii o sekcích na přání ve VB.A mnohdy jsem byla doslova šokovaná, jak lehce a s přehledem tam k tomu ženy přistupují, aniž by se pozastavovaly nad riziky. Nemluvě o tom, že je tam brán porod v těchto případech jako záležitost lékařů nikoli ženy.

    Takže pokud to půjde, budu se snažit na druhý porod pořádně připravit, abych se už nemusela potýkat s urychlováním porodu. Důvod je jednoduchý, chci přirozeně porodit.

    Navíc v době prvního porodu mě ani přes dnešní možnosti tlumení bolesti nenapadlo si nechat bolest tlumit. Brala jsem a beru to tak, že tento druh bolesti k porodu patří a dá se přežít. Se mnou tehdy ležely na JIPu dvě ženy, které byly taktéž po sekci díky špatně naindikovanému epidurálu, kdy se zastavil porod.

    Já vím, že existují ženy, které by bez něj neodrodily (jsou k tomu třeba i medicínské důvody) ale zrovna tak by se epidural neměl podávat jako Paralen.

    Lékaři by se něli trošku odprostit od své maxidůležitosti u porodu a nechat trošku v tomto směru pracovat ženu, která narozdíl od mužské části Dr. má tento proces zakodovaný v hlavince 😀

    NIc proti tomu, pokud ve vážných případech provedou život zachraňující akci jak pro matku tak pro dítě.

  • Myslím, že lékaří si vždy dokážou zdůvodnit, proč udělali císařský řez. Takže s tím moc jako laik asi moc nenadělám.

    Ale můžu popsat příhodu kamarádky. Měla dítě otočené koncem pánevním, takže měla slíbeného císaře. Jenže se jí porod rozběhl sám a do porodnice se dostavila ve stavu, kdy miminko už bylo natlačené v porodních cestách, dokonce šlo nožičkou dopředu. Odrodila normálně bez dalších komplikací, protože doktor byl šikovný a zvládl to. A mimčo bylo skoro čtyřkilové.

  • Dáša P.
    Dáša P.

    Bokul:

    Tvá věta-„Vlastně mi ho sebrali…“
    To říká vše.

    Netuším, nakolik byla indikace CS u Tebe nutná, to už teď změnit nejde, ale určitě je třeba zpracovat Tvé pocity „ukradeného porodu“. Už tím, že jsi schopná to tak krásně pojmenovat, to je úžasné.

    Rodila jsem vaginální cestou (nepíšu záměrně přirozeně, protože do přirozených porodů to mělo daleko), a přesto jsem měla tentýž pocit. Že jsem si ten zážitek nechala ukrást. Tím, že jsem si to nemohla řídit sama, resp. to děťátko. Pocit viny, že jsem něco nezvládla (uchránit své dítě jistým zásahům), to je to, s čím se člověk musí vyrovnat. Odpustit si to. Především sobě, svému tělu.
    A jak říkáš, hlavně že to dobře dopadlo.

  • bokul

    Přiznám se, že v článku nacházím spoustu „pěkných“ slov… Pěkných, protože jsem se musela taky poprat s naordinovaným císařským řezem. Do poslední noci jsem přemlouvala své dítko k tomu, aby si vybralo jiný termín k porodu než lékaři nebo se narodí na svět dle jejich vůle. Na operační sál jsem jela s modlitbou, ať to vše dobře dopadne, že MUSÍM VĚŘIT.

    Jinak mám pocit, že jsem vlastně nerodila, i když mám v náruči své biologické dítě. Vlastně mi ho sebrali…

    Na konec stejně ale vždy člověk skončí u toho, že si řekne – HLVNAĚ, ŽE TO VŠECHNO DOBŘE DOPADLO!

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist