Zároveň jeho příběh neuvěřitelným způsobem dokládá, jak těžce jsou i lidmi uznávanými ve svém oboru přijímány nové věci, které se dnes jeví jako zcela samozřejmé každému soudně uvažujícímu člověku, a nechce se věřit, že to bylo někdy jinak. Tímto neobyčejným mužem byl maďarský porodník Ignaz Semmelweis. Snad vás jakožto rodičky a matky moc neznudím, když jeho příběh v kostce odvyprávím. Pro rozptýlení.
Semmelweis žil v první polovině 19. století, kdy porodnictví nebylo právě na nejvyšší úrovni a mnoho matek zemřelo během 1-2 týdnů po porodu na horečku omladnic (technická pozn.: horečka omladnic – dále HO – vzniká infikováním ranné plochy v děloze po odloučení placenty, následně se infekce rozšíří na celou dělohu, další gynekologické orgány, celou pánevní oblast, dojde k otravě krve a k selhání organismu. Je způsobena mikroby, o kterých ale v té době neměl nikdo ani tušení. Mezi lékaři tehdy panoval názor, že toto onemocnění je „prokletím Evy“…). Bohaté ženy rodily doma – tam to bylo jakž takž, chudé poté v „porodnicích“ (jak psala diesonne), kde to teda byla hrůza – nejinak ve Vídni, kde tehdy fungovaly 2 porodnická oddělení a pracoval tam mladý asistent Simmelwies.
Simmelwies si všiml nápadného rozdílu mezi úmrtností na HO na 1. a 2. oddělení – na prvním bylo cca 10-30% (30 maminek ze 100 – 30 okamžitých sirotků! Chtěly byste tehdy rodit?! Na druhém těsně pod 4%. Bylo to všeobecně známo, a traduje se, že vzhledem k tomu, že se oddělení v příjmu rodiček střídala obden, tak rodičky, na které v příjmu vyšlo 1. oddělení, tehdy stály u brány 2. oddělení s pokročilými porodními bolestmi a čekaly, až toto oddělení zahájí příjem, za nic nechtěly na odd. č.1.
Co zjistil Simmelweis? Věc, která se nám z dnešního pohledu jeví jako jasná: na 2. odd. pracovaly porodní sestry, které dbaly na hygienu, 1. oddělení bylo doménou docentů a mediků, kteří – pozor – chodili na porodní sál PŘÍMO z pitevny a rodili v pláštích zašpiněných zbytky mrtvých tkání, rukama, které si samozřejmě nemyli(!)
Simmelweisovo přesvědčení utvrdil fakt, že jeden jeho přítel zemřel na sepsi (se stejnými příznaky jako měly ve finále postižené rodičky) poté, co se zranil skalpelem při pitvě… Toto onemocnění musí tedy způsobovat něco, co se přenáší z mrtvol v pitevně do otevřených ran (je jedno kde ty rány jsou – na prstě nebo v děloze) – jak prosté!! (O mikrobech neměl ani ponětí – říkal tomu „hnilobné částice“)
Simmelweis byl objevem nadšen i zahanben, protože on nedávno k těm medikům náležel a bůhví, kolik úmrtí čerstvých maminek zavinil…
Pak to přišlo: mladý asistent najednou začal po medicích chtít, aby si před přemístěním z pitevny na porodní sál UMYLI RUCE roztokem chlorového vápna – k jejich velkému překvapení, zlosti a námitkám. Vydržel – a během cca 2 let klesla úmrtnost na 1. oddělení pod 1,5 %. Jeho doporučení byla ovšem dalšími lékaři, docenty, odborníky ignorována (vážení lékaři se totiž považovali za „gentlemany“ a bránili se myšlence, že by ONI mohli mít špinavé ruce). Po sporech kvůli tomuto vyvolaných byl ředitelem nemocnice vyhozen. Byl nucen odejít z Vídně, následně pracoval v Budapešti a i tam narazil na silný odpor. Jeho publikace, které věnoval hodně času, nebyla napsána nejlépe (zmatená, konfrontační) – nikoho o ničem v této atmosféře nepřesvědčila a matky umíraly dále. Nakonec byl pro silné deprese přijat do útulku pro choromyslné, kde 12 dní nato zemřel ve 47 letech – ironií osudu se při jedné ze svých posledních operací říznul do prstu a zemřel na sepsi – nemoc, se kterou „bojoval“ celý svůj profesionální život. Uznání se mu dostalo až posmrtně (podílel se na něm hlavně objevitel mikroorganismů – bakterií Louis Pasteur).
Víte, historie medicínských objevů je strašně zajímavá a často k ní dopomohou neuvěřitelné náhody, některé objevy se ale jeví tak, že „to proboha snad nemusí nikdo objevovat, vždyť je to samozřejmé“ a překvapivě se mi zdá, že právě tyto „jasné“ věci narazí ve své době na tvrdošíjný odpor. Že by závist konkurentů, že na něco tak jednoduchého, jako je umytí rukou (dnes už samozřejmě sterilita – ale to jsme o velký kus dál) a čistý oděv porodníka na sále nepřišli sami a daleko dřív? Lidé, kteří se za takovou svou pravdu celý život prali, si zaslouží naše uznání a tímto asi netypickým přípěvkem jsem jim všem chtěla vzdát hold… Díky.