Člověk se bojí hlavně toho, co nezná. Porod každého z nás potká maximálně párkrát za život, a proto představuje velkou neznámou. Každý porod je jiný, dokonce každý porod jedné ženy je jiný. Přesto se na něj dá připravit.
Naše první setkání s ním neproběhlo většinou příliš šťastně. Ruku na srdce, kdo z nás se nenarodil přidušený nebo minimálně s šestkrát omotanou pupeční šňůrou, prostě kdo z nás nevděčí za svůj život lékaři? Naše maminky neměly možnost cokoliv ovlivnit, přiváděly nás na svět v době, kdy se potlačovala individualita člověka a vše probíhalo jako na běžícím pásu. Porod se stal lékařským zákrokem, který v nemocnicích řídily týmy odborníků a žena byla jen jakýmsi pasivním neinformovaným subjektem celého procesu. Právě od maminek však máme v sobě zakódováno, že přivádění miminka na svět je něco strašného, co nepředstavitelně bolí a neobejde se bez různých procedur, které jim a jejich dětem zachránily život.
Jak je to dnes?
Pozůstatky tohoto přístupu zůstávají v našem porodnictví i 20 let po pádu nesvobodného režimu a žena, která není dostatečně připravena a neví, do čeho „jde“, se může pěkně divit a později litovat.
Dnešní porodnice se většinou pyšní barevně vymalovanými pokoji, super moderním přístrojovým vybavením nebo gymnastickými míči. Ovšem stále zde převládá takový ten direktivní přístup k porodu a nastávající mamince. Není v pořádku, že dvacet procent rodiček absolvuje velkou břišní operaci – císařský řez, porody jsou uměle urychlovány, vaky blan protrhávány, hráze nastřihávány, ženy tlačí podle instrukcí personálu a stále u toho většinou leží na zádech. Pocity ženy, že se cítí dobře nebo naopak, že se jí něco nezdá, většinou nikdo neposlouchá – přístroje jsou rozhodující pro další postup zdravotníků. Lékařské výzkumy jasně hovoří o zbytečnosti a často dokonce nebezpečnosti těchto a podobných procedur, přesto se s nimi denodenně české ženy setkávají. Zvyk je totiž železná košile a porodníci se svých zaběhaných postupů a své vedoucí úlohy prostě neumějí vzdát.
Jde to zvládnout bez lékařské pomoci?
Lékařská pomoc při porodech je běžnou věcí ani ne 100 let. Ale děti se rodily i tisíce let předtím, za pomoci ostatních žen a později porodních bab. Převážná většina nastávajících maminek je schopna přivést dítě na svět vlastní silou bez jakékoliv pomoci. Důležitá je hlavně důvěra ve vlastní tělo, podpora ze strany okolí a pocit bezpečí. Existují samozřejmě ženy (a je jich přibližně 10 procent), které pomoc lékaře potřebují a je výborné, že se jim jí dostane. Vždyť jen proto je smrt dítěte nebo rodičky dnes ojedinělou záležitostí. Ale riziko komplikací u zdravé ženy s normálním průběhem těhotenství, není-li do porodu zasahováno, je nízké. Oproti tomu například lékaři běžně doporučovaná epidurální anestezie, nebo dnes často praktikovaný císařský řez, má poměrně dost vysoká rizika pro matku i dítě.
Rozhodně by se ke všem procedurám mělo přistupovat až v případě nutnosti a ne rutinně u většiny žen. Zásah do porodu totiž většinou vyvolá nutnost zásahů následných.
Proč se připravovat?
Ať už děláme cokoliv, vždy to zvládneme lépe s předchozí přípravou. Dříve, kdy rodiny žily více pohromadě a každý měl několik sourozenců, byl předporodní přípravou sám život. Starší ženy předávaly své zkušenosti a přirozeně doprovázely ty mladší a nezkušené. Dnes je nám ale porod velmi vzdálený. Běžně se s ním nesetkáme a když už nastane, „postiženou“ co nejdříve odvezeme do nemocnice, čímž pro nás vše končí. Proto nám nezbývá nic jiného, než se připravovat cíleně, a to hlavně teoreticky.
Žena sebevědomá a jistá svými schopnostmi, která ví, jak porod probíhá a je připravena zvládat bolest a věří moudrosti přírody, porodí prostě lépe než žena vystrašená, která neví, co ji čeká. I s případnými komplikacemi se lépe vyrovná, je-li na ně psychicky připravena.
Jak se připravit?
Zejména je dobré rozmyslet si, co zrovna já očekávám a sehnat si dostatek objektivních informací. Od lékaře na gynekologii se toho bohužel většinou moc nedovíme. Přínosnější může být kvalitní předporodní kurz, nejlépe vedený porodní asistentkou, která má zároveň i těhotenskou poradnu a poskytuje individuální péči. Existuje velké množství článků na internetu i literatury, zkušenosti kamarádek by nám také mohly být dobrým vodítkem. Rozmyslet si přítomnost cizích osob u porodu, doprovázení dulou, sestavit svůj porodní plán, vybrat si porodnici a vše potřebné si o ní zjistit, by mělo být také už úplně normální součástí přípravy na něco tak krásného a ojedinělého, čím příchod dítěte na svět je.
Každá žena je individualita a očekává od porodu něco jiného. V dnešní době už za sebe (a své děti) můžeme svobodně rozhodnout. Svůj porod můžeme ovlivnit a spoustu věcí si v porodnici prosadit nebo miminko přivést na svět doma se zkušenou porodní asistentkou, nemáme-li na dohadování síly a cítíme se tak lépe. Ovšem musíme mít velké množství informací, abychom se mohli skutečně kvalifikovaně rozhodnout, co ano a co ne a jaká rizika jsme ochotni podstoupit.
Více informací naleznete na www.respektkporodu.cz
»» Více informací na téma obavy z průběhu těhotenství a porodu v diskuzi na eMimino.cz.
Napsal/a: Veronika Vojáčková
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (13 vyjádření)
Nee, já jsem prvorodička a pořád žiju s myšlenkou, že se nástřihu možná vyhnu :-(. Hrozně se bojím. Prcka čekám za dva měsíce hráz masíruju každý den, cvičím pánevní dno http://www.aniball.cz/jak-cvicit/, snažím se dělat vše aby byl porod co nejlehčí..
U prvního dítěte jsem prodělala císařský řez z důvodu zánětu slepáku. Od té doby mám srůsty, teď se chystám na porod druhého prcka, chtěla bych přirozenou cestou, jen se bojím, aby mi srůsty nepopraskaly…nemáte někdo zkušenosti?
Práh bolesti má každý jinde, mě kontrakce bolely, ale nevadily. Byla jsem na ně připravená a čekala jsem, že to bude horší. Ale tvrzení že nástřih nebolí, nebo šití po umrtvení, to teda v mém případě neplatí. Nástřih byl cítit, žádné:“o tom ani nebudete vědět“. A šití, u prvního dítěte jsem čekala šití v rozsahu cca 15 min. A bylo z toho 3/4 hod. Tak to už jsem byla nepřipravená, mylně informovaná. No u druhého už jsem počítala s horší variantou, takže relativně „příjemných“ 15 min. šití… 🙂 Souhlasím s Danniellou, lepší vědět o horších variantách a čekat je a pak být příjemně překvapen, pokud to bude lepší.
Lžičenko, to je moc hezky vystiženo. Moc gratuluji k miminku i k výkonu. Je těžké při probíhajícím porodu ještě něco řešit a rozhodovat se, zvládla jsi to podle mě skvěle, i když říkáš, že bys něco ještě chtěla jinak.
Já moc nechápu, proč se pořád prosazuje porod v leže. Já jsem rodila v leže, protože došlo k nějakým komplikacím, ale do té doby se počítalo se stoličkou a asistentka mi ji sama nabízela jako hodně dobré řešení.
Tak čerstvě mám za sebou druhý porod, na který jsem se připravovala. Částečně jsem se rozhodla (pro své těhotné kamarádky) být „průkopnicí“ přirozeného porodu v porodnici, kde to není zcela zaběhlé, i když hlásají, že splní každé vaše přání. Vždy tedy za předpokladu, že nenastanou komplikace, s čímž jsem souhlasila! Objela jsem víc porodnic, navštívila několik přednášek, zepár cvičení… Teď si myslím, že jsem opomenula něco hned na začátku, Hamiltonův hmat, podle toho co jsem si pročetla na netu, mi byl s největší pravděpodobností proveden bez mého vědomí, spousta žen si ho chválí, že jim pomohl rozběhnout porod. Mě se rozběhlo cosi, co trvalo 5 dní, pak teprve porod začal. Do porodnice jsem dojela s kontrakcemi po 4 min.,otevřená na 8 cm. Do představ PA to zapadlo jako že už „to“ bude za chvíli a že kdybych přijela dřív, mohla jsem to mít už za sebou…? Samozřejmě že kontrakce dost bolely, ale s tím jsem počítala. Do toho mi ale PA pokušitelky! pořád něco nabízely oproti mému plánu (byly na mě 2 🙂 ) – píchnout vodu, jako by mě vždy vystrašily, voda praskla do 5 min od jejich nabídky sama. Pak jsem se ptala na klystýr – to už nestihneme – za hodinu (to bychom klystýr daly dvakrát), jsem lehce hysterčila, že se určo pokadím 🙂 no co se dalo dělat. Přišly pokušitelky – oxitocin, na 5 minutek a máte to za sebou (já nebo ony?), děkuji nechci, – tak ale jestli vám nezačnou tlačící kontrakce do 10 min.,musíte na KTG. Maminky po prdlé vodě už touhle dobou mají po porodu (s oxitocinem). Hrůza,nedokázala jsem si představit, že si lehnu na 20 min na postel… Tak za chvíli volám, že už určo tlačím. Vyšetřili mě na křesle, hlavička už se klube, pomohly zajít branku (souhlasila jsem), a z křesla už mě nepustily a já už neměla kuráž bojovat za svoji představu (por. stolička) a zůstala ležet. Samozřejmě v pozici pro mě nepoužitelnou. Poprosila jsem o nástřih, tuše že bude mímo velké a Tomášek (4000g) se za chvíli narodil. Nebylo to zcela podle mých představ, poslední hrozba KTG mě zcela odzbrojila, přesto jsem ráda, že alespoň pár bodů z mého plánu mi klaplo a vím na co upozornit své kamarádky, popř. na co si dát příště pozor 🙂
Já za sebe tu přípravu vnímám jinak. Na předporodním kurzu nám např. bylo řečeno, že „nástřih nebolí“. Některé přítomné to potvrdily. Když jsem se bohužel dostala do situace, kdy bylo provedení nástřihu nutné, byla jsem šokovaná bolestí, která mě na chvíli úplně vykolejila. Takže pro mě příprava na porod znamená právě to, abych počítala pokud možno se vším. Tvrdá pravda je pro mě lepší než nepravdivé informace.
(Jedna kamarádka mi pak řekla, že mi děkuje, protože zažila něco podobného, ale byla na to připravená, protože jsme o tom spolu mluvily.)
Já tedy nemůžu úplně souhlasit s tím, že se lze na porod připravit, ano teoreticky ano, možná i fyzicky, ale myslím, že můžou přijít komplikace, na které se připravit nelze. Já při porodu své první dcery – tak jako každá prvorodička – nevěděla co mě čeká a porod proběhl naprosto hladce, ani velké bolesti, žádné komplikace. Po svém prvním porodu jsem prohlásila, že můžu rodit každý den! To ovšem nelze říct o mém druhém porodu – druhé dcery – ta byla o kilo větší a porodit ji prostě nešlo!Ano nakonec se to podařilo, ale až po 16hodinách na porodním sále a v totálním vyčerpání. Byla to hrůůůza a to jsem věděla do čeho jdu – ve stejné porodnici s opravdu milým – a lidským přístupem personálu. (jíst jsem sice nemohla, protože jsem zvracela a ani jsem tedy pocit hladu neměla, ale pít jsem mohla) . Prostě jen chci říct, že není vše o informacích o tom, kolik toho žena načte, nebo se poptá asistentek či přímo v porodnici já před porodem druhé dcery byla naprosto v klidu, jsem se na to těšila, plná síly a optimismu…a dopadlo to tak, že teď za dva měsíce mě čeká porod třetího dítěte – chlapečka a já se „modlím“, aby porod probíhal tak jako u první dcery a přímo se tohoto porodu děsím, že bude stejný – ne-li horší než ten druhý… jedinné co vím, je to, že to zase musím zvládnout! Že je to něco, co za mě nikdo neudělá – to vím jistě! 🙂 PS: jooo a zastávám názor, že s úsměvem jde všechno líp, tak snad to výjde!
Kdybych byla zdravá, tak bych do porodu doma určitě šla, chtěla jsem i přes tu komplikaci, kterou mám, ale všichni včetně PA, které jsem navštívila se shodli, že porod doma je vyloučený. Všem, které to štěstí porodit doma mají, přeju moc, moc, moc sil.
Jinak článek je pěkný, ale prosadit něco v porodnici je skutečně těžké, mě po podepsání několika reversů slíbíli hory doly a nakonec si stejně udělali co chtěli. I když jsem si „vydupala“ odklad plánovaného císařského řezu o dva týdny a neabsolvovala jsem žádné vnitřní vyšetření a pouze jeden UZ a také jsem odmítla lékaře a vybrala jsem si jiného, který zákrok dělal, tak potom v době kdy jsem byla 24 hod na pooperačním pokoji, tak už nesplnili nic. Malou přivezli ke kojení za celou dobu 3x (slíbili po 3hod), dělali jí vyšetření, ačkoliv jsme byli jasně domluveni, že u všech budu a naposledy už byla dokrmená BEBOU. Tu jsem další dny statečně vystříkávala do odpadu a ještě jsem poslouchala, jak po ní krásně přibývá. Navíc na mě koukali jako na divnou, že vůbec hodlám o něčem diskutovat, takže pro slabší nátury je domluva opravdu skoro sci-fi.
Horempádem, nevím, kdy kamarádka rodila, ale s odchodem primáře mudr. Kavana, se prý Vrchlabí hodně změnilo a asi to už nebude, co to bývalo. Ale já zkušenost nemám, jen píšu, co jsem slyšela i někde četla, když jsem si porodnici vybírala já.
Sončo já taky ne.Mám tři děti stoho 2 jsou dvojčata.U všech byl porod bez nějakých komplikací
Ahojky, už jsem k tomuto tématu jinde napsala dost a už bych se jen opakovala. Nicméně článek byl dobrým shrnutím toho, jak to chodí. Bohužel nejde jen o to si vybrat dobře porodní plán nebo osobu blízkou k porodu, ale hlavně porodnici. Nejlépe dát na reference jiných maminek.
Já jsem teď dostala výbornou referenci na Vrchlabí. Hodně jsem o této porodnici i četla, ale znáte to, číst se dá dobře cokoli, ale skutečnost může být jiná.
Zkrátka ve vrchlabí skutečně ctí přání maminky, pokud jí i dítěti nic nebrání v přirozeném porodu. Nic nehrotí, na nic netlačí, navíc prý sami prosazují co nejméně nepřirozených zásahů do porodu. Jíst a pít můžete kdykoli, nemusíte si nechat podat klistýr, máte pro sebe svou PA. Polohy můžete měnit jak chcete a rodit v jaké poloze chcete, tudíž není pravidlem rodit na lehátku na zádech. Konkrétně kamarádka rodila do vody. Navíc dítko bylo dosti velké a po porodu nebylo třeba ani šití. Škoda jen, že je to od nás celkem daleko. Určitě tam ale někdy pojedu mrknout. Třeba by se to dalo nějak zařídit, až to bude aktuální 🙂
Článek se mi moc líbí, myslím, že vystihuje podstatu problému nemocničních porodů.
Trochu bych polemizovala s posledním odstavcem, i když jsem před druhým porodem byla celkem informovaná o tom, co by bylo pro mě a mé miminko nejlepší, s nemocničním personálem se o tom příliš diskutovat nedalo. Nemohla jsem ani jíst, ani pít, musela jsem být celou dobu v křesle a na závěr jsem hodinu koukala na své miminko, jak brečí vedle mě v inkubátoru, aby bylo v teple. Přesto ani po tomto bych si netroufla porodit dítě doma.
Mobile Sliding Menu