Správná máma

Od útlého dětství jsem považovala za svůj veliký vzor svou maminku, vždy byla trpělivá, což se mi dnes zdá téměř nepochopitelné, nikdy nás netloukla, a to se při třech dětech rovná zázraku, vždycky měla uvařeno, uklizeno, vypráno … prostě je tou nejlepší maminkou na světě a kdybych tu mohla být ještě jednou, znovu se narodit a sama si mohla vybrat, vybrala bych si „JI“…

Když jsme byli malí, mamka byla stále usměvavá, v pohodě a nad věcí, no a já nabyla dojmu, ba co víc, já byla přesvědčená, že „být mámou“ jde samo a je to pohoda. Já bláhová netušila, jaká je to dřina!

Když se řítím s oroseným čelem z práce do družiny, abych stihla vyzvednout svýho broučka, poté, co jsem „vyhrabala“ auto z pod napadaného sněhu, cestou ho popoháním: „Pospěš si, musíme ještě nakoupit“ a on si prohlíží svou levou botu jako by ji viděl poprvé a nevěřícně kroutí hlavou… asi nad tím, že má dvě nohy?? Nevím, co má v hlavě. Já tam mám budoucí nákup. Na parkovišti není žádné volné místo a tak prskám nad tím, že jedno auto stojí na dvou parkovacích místech, že jsou lidé bezohlední…. vezmu vozík a ujedu s ním dva metry, jede sám, jede doleva. Já doleva nechci. Ale vozík si nedá poručit. Tak vší silou zaberu. Docílím bolestivého křupnutí v rameni a to je vše! Vozík má rozbité kolečko. A pojede jen doleva. Ach jo. Po překonání všech překážek se mi podaří nakoupit, znovu zdolám sněhovou vrstvu na autě, smetáček už mám coby prodlouženou ruku a excelentně ho ovládám a jedeme domů. Vyložíme nákup, postavím vodu na čaj, udělám svačiny a povídám: „Dáme se do úkolů.“ Je ticho. Zpozorním. Otočím se a hledím do očí svého syna. Tváří se jako retardovaný, hluchý, němý, duchem nepřítomný! „Co se děje?“, ptám se. „Já nemám domácí sešit“, kníkne. Zcela obvyklá odpověď. Buď nemá sešit nebo nemá knížku, když má „svůj“ den, nemá ani knížku, ani sešit. Kdybych si hlasivky vymluvila… darmo mluvit. Začnu se mu přehrabovat v tašce, vytáhnu svačinu a pití. Ptám se: „Proč to není snědené?“ Odpovídá bez mrknutí: „Já jsem neměl čas.“ Vzdávám to.

Cpu nádobí do myčky, nasypu prášek, zaklapnu víčko, na víčko sypu druhou dávku prášku a PRÁSK! Víčko vyletí! Z víčka letí celá dávka prášku do prostoru. Mám ho po celé kuchyni… mezitím co já lezu po čtyřech, stírám prášek na nádobí, za mnou zůstávají bílé šmouhy, slyším bouchnout dveře, malej volá „táta je doma“. Bez pozdravu povídá: „Volala mi tvoje tchýně!“ Což pro neznalé znamená: moje tchýně – jeho matka. Pokud je to bez úvodu, znamená to, že máme i my, já a manžel, „domácí úkol“, asi stopadesátýosmý v pořadí. Ani se neptám. Nechci to vědět. Nese nákup, velké věci zásadně nakupuje mužský. Měl přivézt Palmex a táhne Ariel. Mlčím. Měl koupit růžový toaletní papír, mám růžové ručníky, růžové mýdlo, koupil osm oranžových rolí. Stále mlčím. Měl koupit balení zeleného čaje s citronem a já koukám na KAKTUS! A teď to přijde… zcela jistě exploduji… stávám se malilinko schizofrenní, vidím sama sebe ve zpomalené scéně z Matrixe, jak se mi řevem napínají žíly na krku… maminko moje, jak ty to jen děláš?? a pod silným vlivem a „stálým“ dohledem své matky se slyším, jak nahlas říkám: „Já vás mám tak ráda, kluci moji.“

Jak to myslím, ať si přeberou sami po svém. To už neřeším. Jdu hledat nějaký čistý papír na ten domácí úkol.
Nejtěžší úkol mám stejně já – být stejně správná máma jako je ta moje.

Napsal/a: Padmé