Pro mnohé školáky s napětím velmi očekávaný den. Jak v dobrém či ve zlém slova smyslu.
Pro šikovné děti, jedničkáře, je to završení celoroční práce a oficiální ocenění jejich snažení a jejich schopností.
Nemluvě o tom, že zítra, tedy „den po té“, začínají toužebně očekávané prázdniny! Hurá!!!
Co ale ty méně šikovné či problémové děti? Pro ty je vysvědčení jeden z nejhorších dnů v roce.
Co všechno tento kontroverzní den přináší jak dětem, tak i rodičům?
Úlevu, radost, štěstí, pocity zadostiučinění, pýchu, povýšenost…, ale na druhou stranu také obrovský strach, stud, zklamání, pocity křivdy, nespravedlnosti, nesnášenlivosti, závisti, nenávisti, selhání, frustrace, méněcennosti, útěky z domu…
U jedněch těšení se na zaslouženou odměnu, touhu se pochlubit… U druhých strach ze zloby rodičů, z pokárání, z trestů, ze zákazů, nechuť ten den nikoho potkat: „Jen ať se, proboha, neptá na známky!“
Jak dokáží někteří rodiče tento den svým dětem znepříjemnit je až zarážející.
Slovní urážky, nadávky, ponižování, zastrašování, přes různé zákazy na prázdniny až po fyzické tresty. Nemyslím si, že by se dítě nemělo fyzicky potrestat. Ona někdy taková dobře mířená rána po zadku nebo facka – plesknutí v pravou chvíli udělá víc než měsíce vysvětlování, rozčilování se a zakazování.
Ale v souvislosti s vysvědčením to určitě není na místě. Naopak! Nezasloužil by spíše ten TRESTAJÍCÍ RODIČ, aby se probral a zamyslel? Pokud se celý rok nestaral, nepomohl, nemůže přece teď trestat! Nikdo učený z nebe nespadl…Kde byl, když ho jeho syn potřeboval, aby s ním procvičil násobilku, aby mu vysvětlil koloběh vody v přírodě? Kde byl rodič, když dcera nerozuměla rovnicím a potřebovala je vysvětlit, nebo chtěla, aby ji vyzkoušel z vyjmenovaných slov?
Pokud svému dítěti nebyl nápomocen, tak kde se bere ta nabubřelost a právo soudit a trestat.
Vždyť přece rodič, který se celý rok zajímá o to, jak to jde jejich dítěti ve škole, není a ani nemůže být 30. června vysvědčením překvapen nebo zaskočen.
Pokud se s dítětem připravuje, učí a sdílí s ním jeho školní starosti i radosti, tak už dopředu ví, jak na tom jeho ratolest je a bude. Když se dítě nebojí a s důvěrou se může obracet se na rodiče, pak vysvědčení je opravdu jen závěr jedné školní etapy a ocenění jeho práce a dítě si může v klidu vychutnat, že ho čekají prázdniny.
Doba volna a odpočinku. I my dospělí se těšíme na dovolenou a nechceme si ji nechat otrávit nějakým průšvihem v práci.
Prosím, zamysleme se, jak velkou oporou jsem během školních let svým dětem. Vzpomeňte si na svá školní léta a na to, jak jste prožívali vysvědčení Vy. A prosím, neopakujte chyby svých rodičů, nebo nedělejme svým dětem to, co jsme nesnášeli my sami a čeho jste se Vy jako děti báli.
Zastavte se na chvilku, ztište se, naciťte se do svého dětství a pak na vaše dítě a zkuste až po tom najít nějaká vhodná slova, nabídněte mu pomoc a řešení.
Uvědomte si, že jsou děti, kterým to jde jaksi samo, do školy udělají jen to nezbytně nutné – domácí úkoly a jinak nemusí domácí přípravě věnovat žádnou energii ani čas. A stejně mají jedničky.
Pak jsou jedničkáři, kteří musí zabrat a cíleně se učí, aby ty jedničky byly.
Jenže jsou i děti, které doma „dřou“ dennodenně a i kdyby se rozkrájeli, tak hezké známky mít prostě nebudou. Holt ano, je to nespravedlivé, nic méně, je to tak.
Obzvlášť tyto děti potřebují laskavé slovo svých nejbližších. Hlavně proto, že bez té snahy a dřiny, by na tom byly ještě hůř. Potřebují povzbudit a podpořit, aby si odpočinuly a načerpaly novou sílu na další školní roky. Potřebují ujistit, že v tom mají pokračovat, aby si v budoucnu nezavřely dveře k seberealizaci.
Vím, ještě je jedna kategorie dětí – ty, kterým to samo nejde, musí se učit, ale mají to tzv. „na háku“. Lajdačí, je jim to jedno. Ale i toto o svém dítěti starostlivý rodič ví a má 10 měsíců na to, aby s tím něco dělal. Aby mu byl vzorem. Aby dítěti vysvětlil, že se učí pro sebe.
Neboť, ať chceme, nebo ne, děti se učí nápodobou nás dospělých. A když dítě vidí, že otec nikdy neudělá nic pečlivě, že je mu zatěžko matce pomoci, že jen sedí u televize nebo u počítače a kritizuje…, že na matku není spolehnutí, že dělá deset věcí najednou a nic nedotáhne do konce…jaké asi dítě získá pracovní návyky?
Naučte jej důslednosti, pečlivosti a zodpovědnosti.
V principu jsme všichni stejní. Jde nám všem o přijetí. Všichni, bez ohledu na věk či vzdělání, toužíme po přijetí. Chceme být přijímání a hlavně potřebujeme být přijímáni svými rodiči. A i když to tak mnohdy nevypadá, ten program máme v hlavě všichni. Vy i vaše děti, já i moje děti, naši rodiče, učitelé, kamarádi, profesoři…
Ano, ano, je tady ještě jeden velmi podstatný faktor.
Proč trestáme své děti za jejich špatné výsledky a výkony?
Jak jsem již psala výše, všichni toužíme po přijetí. Nakrmíme tím své ego a tím se cítíme dobře. Rodičům jedničkáře je lehké potkávat známé a odpovídat na otázky: „Jaké bylo vysvědčení?“ Rádi se pochlubí, mají pocit, že stoupli v ceně a skrze úspěchy svého dítěte si zvyšují svou vlastní hodnotu, a ego se tetelí blahem.
Ale když jsou na vysvědčení 3-4 nebo dítě propadá, to už je jiné kafe.
„Co mám vykládat? Jak budu vypadat? Co si o mě řeknou?“…
A věřte, ptá se kdekdo! Prarodiče – i u těch budu méně úspěšný jako rodič, když má moje dítě tak špatné známky, to si zase vyslechnu…! Ptají se známí, kamarádi, kolegové v práci…VŠICHNI.
Vidíte, jaké frustrace a nelibé pocity to v nás dospělých vyvolává? A to si zkuste představit školáka, který se sám stydí a ještě spolu s vámi potkává vaše známé a zvědavé sousedky a musí čelit jejich všetečným otázkám a nezřídka jej i obdaří opovržlivou grimasou či nelichotivou poznámkou.
Nám dospělákům je to nepříjemné a nejraději bychom takovéto situace ze svého života vystřihli, natož pak to dítě, které se s tím neumí vypořádat.
Vžijte se do jeho pocitů a prosím, neplísněte své děti za jejich školní výsledky, ale naopak buďte jim oporou a moudrým a laskavým průvodcem.
Přeji všem hezké léto 🙂
