Pobyt v nemocnici nebývá úplně příjemná záležitost, a to ani tehdy, když se lékaři i ostatní zdravotnický personál snaží. Oázou pro hospitalizované děti jsou základní a mateřské školy, které při nemocnicích fungují.
Jak vypadá výchovně-vzdělávací práce v mateřské škole při nemocnici? Mgr. Vanda Machová, která pracuje s předškolními dětmi hospitalizovanými na dětské psychiatrii, mi vysvětlila, že mají svůj školní vzdělávací program nazvaný Rok v mateřské škole při nemocnici. „Program je rozdělen po měsících a učitelky si jej přizpůsobují podle oddělení, na nichž pracují, a hlavně podle dětí, které jsou na ‚jejich‘ oddělení hospitalizované. Základem je individuální přístup ke každému dítěti,“ říká. „Mateřská škola působí na oddělení dětské chirurgie a interny. Děti jsou i na oddělení dětské TBC, kde bývají nárazově, zato hodně dlouhou dobu. Dětské pacienty máme i na infekčním oddělení, které je společné pro děti i dospělé, na dětské psychiatrii a dětské neurologii. Učitelky musejí spolupracovat s lékařem, který jim řekne, zda je dítě schopné spolupráce a v jaké míře.“ Mgr. Olga Ludvíková, která působí na infekčním oddělení a oddělení dětské TBC, kde pracuje se školními dětmi, dodala, že vždy záleží na psychické kondici daného dítěte. „Učitel musí být do velké míry psychologem, musí odhadnout, zda je žádoucí s dítětem pracovat, nebo zda by nebylo lepší dítě držet za ruku, ‚pomazlit se s ním‘, přečíst mu pohádku. U dítěte, které jde na operaci, je v nemocnici bez rodičů a je ‚rozhozené‘, půjde nějaké vzdělávání stranou, ale učitel se ho snaží udržet v psychické pohodě. Stejně tak pokud dítě přivezou z operačního sálu a probírá se, je třeba ho především uklidnit.“ Vanda Machová doplnila, že učitel, který je s dítětem v nemocnici, je tím, kdo mu „nic nedělá“. „My sice chodíme v bílém, ale nejsme doktoři, děti to tak chápou.“ Učitelky svoji práci konzultují se zdravotnickým personálem, na oddělení dětské psychiatrie mají navíc každý čtvrtek seminář, kde hovoří o všech dětech.
Když jsem si v duchu projela seznam oddělení, uvědomila jsem si, že některé učitelky denně přicházejí do styku s dětmi, které trpí nakažlivou nemocí. Zajímalo mě proto, zda má základní a mateřská škola nějaká pravidla eliminující rizika a zda nehrozí, že se nemoc přenese například pomocí používaných pomůcek. „Ve škole máme vyčleněné pomůcky pro děti z infekčních oddělení, nepoužíváme je jinde,“ řekla mi Olga Ludvíková. „Učitelka, která dochází na infekční oddělení, je očkovaná, v případě závažné infekce používá jednorázovou roušku, plášť a samozřejmě i dezinfekční prostředky.“ Některé děti jsou v nemocnici se svým rodičem. Byla jsem proto zvědavá, zda učitelky pracují i s dítětem, které má s sebou maminku nebo tatínka. „Ano, věnujeme se jim. Rodič si může během naší práce jít třeba něco vyřídit, protože jinak je ‚uvázaný‘ u lůžka dítěte,“ odpověděla mi Olga Ludvíková. A co děti, které jsou mladší nebo starší než ty, které spadají do „sféry“ mateřské a základní školy? Pokud to situace a zdravotní stav dětí dovolí, samozřejmě učitelka tyto děti začlení do výchovného programu,“ řekla mi Vanda Machová.
Oddělení krok za krokem
Byla jsem zvědavá, jak vypadá práce na jednotlivých odděleních, protože se určitě jinak pracuje s dětmi po náročné operaci komplikované zlomeniny a jinak s dítětem, které má těžký zápal plic. „Procházku“ nemocnicí jsem začala na oddělení dětské psychiatrie, kde pracuje Vanda Machová. Zde jsou děti přijímány na diagnostický pobyt. „Na oddělení máme hernu přizpůsobenou jako třídu. Děti jsou na tomto oddělení hospitalizované delší dobu, a je tedy možné nabízet program podobný, jako je v běžné mateřské škole. Musíme se ale přizpůsobovat konkrétním dětem a jejich stavu, domlouvat se s lékařem, logopedem, psychiatrem.“ Mgr. Dagmar Schusterová, která také pracuje na dětské psychiatrii, tvrdí, že pro práci ve škole při nemocnici je důležitý vztah k dětem. „V nemocnici jsem prošla všechna oddělení a nakonec jsem skončila na psychiatrii,“ směje se. „Dříve jsem pracovala se zdravými dětmi a nejdřív jsem měla pocit, že děti v nemocnici nic nenaučím. Ale pak jsem zjistila, že i ty malé krůčky hodně znamenají,“ říká učitelka, která kantořinu „zdědila“ po rodičích.
Napsal/a: Mgr. Marie Těthalová
