Smlouva s rodiči – pouhá záplata

Nový ministr školství oznámil svůj první významný reformní záměr: školy by měly s rodiči uzavírat smlouvy o chování dítěte při výuce, aby se tak velká míra zodpovědnosti za chování žáků přesunula od učitelů směrem k rodičům. Může to pomoci?

Tímto gestem dává ministr najevo, že chce zvýšit vážnost učitelské profese a chránit pedagogy před narůstající agresivitou žáků. Jenže – byť by byl ministrův úmysl většinou učitelů uvítán – vidím v jeho realizaci spíše záplatování děr, a dokonce odklon od žádoucího směrování našeho školství. Když se podíváme do našich škol, zjistíme, že po dvaceti letech od pádu totalitního režimu jsou to právě ony, školy, kdo stále uchovává staré pořádky a zuby nehty se snaží ponechat způsoby demokratického soužití pouze v mezích formalit – formálních školních rad, formálních školních vzdělávacích programů, formálních žákovských parlamentů atd. Samozřejmě existují školy, které za vývojem společnosti nepokulhávají, ale dosud nelze jejich formu fungování považovat za obecný jev.

Děti jsou jiné, školy ne

Jestliže děti, na rozdíl od předchozích generací sebevědomější a zvyklé z rodin na možnost svobodné volby a svobodného vyjadřování svých názorů, jsou nuceny chodit do škol, kde o tato „práva“ přicházejí a kde pociťují nezájem o svou osobnost ze strany učitelů, potom lze plně chápat projevy jejich nevole. Navíc současní žáci své učitele v lecčem předčí, což rovněž posiluje odpor při vynucování si autority učiteli. Doba, kdy ve třídách seděla poslušná, učitelů se bojící masa, patří minulosti, s čímž se mnozí učitelé nechtějí smířit.

Většina drzého chování žáků vůči učitelům představuje nejen výzvu ke změně v přístupu k mladému člověku a volání po upřímném respektu, ale také důležité upozornění na to, že potřeby současných dětí jsou v oblasti vzdělávání jiné než dříve. Řada těchto potřeb se však skrývá mimo vědomí, a to dětí i dospělých, a objevíme je až tehdy, když se začneme tázat po smyslu vzdělávání.

Problémem je chování dospělých

Co vlastně nynější děti potřebují? Samozřejmě totéž co děti v minulosti: připravit se na samostatný život. Avšak právě zde, na cestě k naplňování tohoto úkolu, leží kámen úrazu. Oproti předchozím dobám nemají děti jasné dospělé vzory, neboť tradiční, přirozený řád společnosti je obracen naruby. Dospělí se chovají dětinsky, odmítají nést zodpovědnost, jsou posedlí touhou vypadat stále mladě, chtějí si volně a nezávazně užívat života, … A děti? Jsou toho nejen svědky, ale dokonce se často ujímají řídicí role a dospělým přikazují.

Dřívější kázeň v rodinách i školách se zakládala na úctě mladších ke starším. S přibývajícím věkem dítěte narůstala také míra jeho povinností, avšak nikoli vůči sobě, nýbrž vůči rodině. Dnešní děti mnohdy nemívají na starost vůbec nic, ba naopak zažívají kompletní celodenní servis. A jediná povinnost, která je jim uložena, povinnost vzdělávat se, je veskrze sobecky orientovaná: „Uč se, aby ses měl v dospělosti dobře.“ Jenže dítě ve srovnání s dospělými nijak nestrádá, a dokonce je nad zdravou míru rozmazlováno a zavalováno hromadami statků. Zato v dřívější rodině se nejvíce dostávalo tomu, kdo měl největší podíl na jejím zabezpečení, což děti nemohly být. Důvod k úctě dětí vůči dospělým byl takto zcela patrný.