První třídou s VD: Jak to vidí učitelky?

Rubrika: Základní školy

Projekt První třídou s VD běží už téměř dva měsíce. Každý týden si můžeme přečíst příspěvky od zapojených maminek prvňáčků, kde nám popisují, jak se jejich dětem ve škole líbí, co se učí, s čím mají problémy, co je těší a zkrátka vše o tom, jaké to je v první třídě.

Do projektu je zapojeno v tuto chvíli 16 maminek a tedy i 16 prvňáčků. Díky článkům se můžeme podívat blíže na systém výuky v jednotlivých třídách. Zastoupení zde má i domácí výuka. Je zajímavé sledovat, jak děti pracují, co se učí jako první, na co kladou důraz jednotlivé paní učitelky, co dělá dětem problémy a co naopak zvládají bravurně.

A protože si myslím, že by bylo pěkné poslechnout si názor i z druhé strany, položila jsem pár otázek paním učitelkám z prvních tříd. Oslovila jsem paní učitelku Blanku, která má letos první třídu potřetí, paní učitelku s přezdívkou Kuzu, která sice letos učí v páté třídě, nicméně s prvňáčky má dlouholeté zkušenosti, a také Brmbulku, kterou znáte z VD poradny Škol(k)a.

Z pohledu maminky školáčka mne zajímalo, jaké mají děti největší problémy na začátku první třídy? Na co by se konkrétně měli zaměřit rodiče, jejichž dítko čeká nástup do ZŠ?

Z odpovědí paní učitelek vyplynul zásadní problém a tím je samostatnost a sebeobsluha dětí. Stále méně dětí to umí. Často jsou k vidění rodiče, jak děti obouvají, oblékají je. To jsou úkony, které by školáček již měl zvládnout sám.

„Já, jako učitelka nemůžu oblékat x dětí, zavazovat jim boty,… to už by měly děti umět samy. Rodič nemá čas 20 minut čekat, než to dítě zvládne samo, rychlejší je, když to udělá rodič sám, přece nebude ztrácet čas,“  říká Blanka.

Sama si vybavuji, že jsem už do školky dcerám oblečení přizpůsobovala. Nakupovala jsem takové, kde nebylo žádné komplikované šněrování, složité knoflíky a nesmyslné přezky, které sice vypadají krásně, ale mnohdy je nezvládne zapnout ani dospělák.

Myslím si, že pro učitele, který má plnou třídu rozdílných dětí, musí být obtížné se individuálně soustředit na konkrétní potřeby jednotlivých dětí.  Každé dítě umí něco jiného, někdo již čte plynule, další nemá přehled v čase, ale ovládá třeba dobře matematiku. A v tom základním můžeme nejvíce pomoci dětem my, rodiče. Problém rozdílnosti hezky popisuje paní Blanka.

„Rozdíly mezi dětmi jsou velké, do školy přichází děti, které jsou na různých stupních vývoje. Některé děti jdou do školy a už umí v podstatě to, co je máme naučit (číst, počítat,…). Některé však neumí téměř nic, nerozeznají tvary, barvy, čísla, zvířata, neumí se samy obléci. Každé s těchto dětí potřebuje jiný přístup, jiný čas.

Dítě, kterému  se rodiče doma věnovali, hráli si s ním, četli, vedli je k poznání, má neuvěřitelné štěstí a velký startovací potenciál. Bohužel je takových dětí čím dál méně, proto je mezi dětmi velký rozdíl, někdo umí příliš, jiný téměř nic. Kam se poděli rodiče, které chtějí se svými dětmi trávit co nejvíce času nad knihou, při pexesu, povídají si s dětmi. Je jednodušší pustit televizi či počítač, hlavně ať má rodič „pokoj“.“

Když se nad tímto zamyslím, bohužel to v mnohých rodinách opravdu takto funguje. Tato slova potvrzuje i Brmbulka:

„Mamánků je plno, čím dál víc, holky jsou samostatnější… Buď máš děti, o které se rodiče starají až moc, což není také dobré, nebo se o ně nestarají vůbec, což je tragédie… úplně se vytratily normální děti :(.“

 

A jaké jsou největší obavy?

Mladší dcera měla před nástupem do školy největší obavy z toho, aby byla v jedné třídě se svojí kamarádkou. S tím souhlasím a upřímně si myslím, že pro pohodový vstup do školy je tato obava oprávněná. Další častou obavou je strach z toho, co je čeká.

A jak vidí obavy rodičů paní učitelky?

„Rodiče mají velká očekávání, pokud to nejde podle jejich představ (hladce a bez problémů), tlačí na děti a snaží se je napasovat do svého scénáře, což vede k velkým problémům = rodiče jsou nervózní, na dítě křičí, děti to zbytečně stresuje a odrazuje,“ říká paní učitelka Blanka.

Dalším problémem může být špatná výslovnost. Reagování na pokyny.

Děti jsou celkově hlučnější, rozdíly jsou v materiálním vybavení, mnohé děti už jsou zběhlé ve virtuálním světě – mobily, DVD, PC,…“ dodává paní učitelka Kuzu.

Paní učitelka Kuzu zde uvádí rozdíl v materiálním vybavení. Dříve jsem si myslela, že tento problém se týká až žáků ve vyšším ročníku, ale přesvědčila jsem se, že tak tomu není. Někdy mi přijde i smutné, když stojím na školní chodbě a i malé děti první co udělají, když se v šatně převléknou, vytahují mobily a předhánějí se, kdo v nich má jakou hru, aplikaci či dokonce film.

Moc děkuji paním učitelkám za poskytnutí odpovědí na mé otázky. Čekala jsem, že odpovědi od různých učitelek se budou shodovat a nespletla jsem se. Je vidět, že paní učitelky mají zkušenosti podobné.

V příštím článku bych se ráda zaměřila na různé poruchy učení.

A jaký je váš názor? Napište do diskuze pod článek své poznatky, připomínky.

Máte otázky, na které byste se rádi zeptali příště?

Napsal/a: Peťka

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (27 vyjádření)

  • Anonymní

    Peťko, s tím chlapečkem vůbec si nemyslím, že je hloupější, právě naopak, jen má prý nějaký blok.Paní uč.to okamžitě řešily s rodiči. Vím, že je dnes jinak moc šikovný, i když moc nemluví,ale tehdy paní uč. byly nešťastné, že se s ním prostě nedomluví. Jen jsem chtěla říct, že mě to docela překvapilo, že děti, které nemluví a nezvládají základní sebeobsluhu jsou přijatí do školky, přitom když jsem si pročítala kritéria přijetí, tak samozřejmě kromě věku, pracujících rodičů atd. tam byly právě tyto požadavky.
    Janca.mas

  • Peťka

    Pavlinkav, tomu naprosto věřím. Ono stačí si ve škole/ce na chvilku sednout a slyšíš hned, co všechny ty děti povídají!Možná by se rodiče divili a alespoň by si kolikrát dali pozor. Často řeknou něco před dítětem, to si slyšené vyhodnotí po svém a plácá se v tom.A učitelka to zkrátka vyřešit nemůže. Ale pomoc dítěti třeba ano, už jen tím, že dítě vyslechne a řekne mu, že ho mají rodiče rádi.

    Janco.mas, já si myslím, že rozumné učitelky určitě nehodnotí děti ve stylu, tobě se doma nevěnují, ty ani neznáš modelínu ani neumíš mluvit. Pokud chlapeček jen vydával zvuky, třeba má nějakou poruchu, nebo zkrátka nedozrál. Až přijde jeho čas, mluvit začne. A nemyslím si, že by to vypovídalo o nějaké inteligenci či faktu, zda se mu doma věnují nebo ne.

    I tak si zkrátka pořád myslím, že dítě, kterému se doma věnují je poznat.

    Miney777, každé dítě umí něco jiného. A sama píšeš, že bys to řešila botama na sucháč. Jenže kolikrát rodiče vědí, že si dítě samo tkaničky nezaváže a přesto ho do školy pošlou s botama na tkaničky. To pak opravdu musí učitelka naběhnout a vázat.

    Marinado, to je pěkná věta. Má něco do sebe. 🙂

    Díky moc za všechny příspěvky!

  • Marinada

    Pročetla jsem všechny příspěvky a opravdu je v každém trochu pravdy.
    Připadá mi, že se hodně věcí svádí na učitelky…nedávno jsem četla větu, se kterou souhlasím – že co se dítěti povede, za to si zásluhu připisují rodiče a co se nepovede, za to můžou učitelé.
    Ale v článku jsem slovo „normální“ dítě brala jako dítě průměrné, běžné, nebrala jsem to nijak hanlivě.

  • miney777

    Pavlinkav – s tím sebevědomím – za to ale nemůže dítě samé – to je obrazem rodičovské „péče“… Přiznám se, že naše Týna je na spoustu věcí šikovná, ale zrovna na zavazovaní tkaniček byla naprosto levá – naučila se to týden před nástupem do první třídy… ale to jen proto, že sama chtěla – aby se jí děti nesmály… A mohla jsem ji to učit horem dolem, a nehlo s ní nic… Ale i kdyby se to sama nenaučila – tak bych to řešila operativně – boty na sucháč, nebo zip…

  • janca.mas
    janca.mas

    Holky, souhlasím s vámi a se vším v článku. Já jsem dávala malou do školky v 2,5letech po schválení paní ředitelkou.Měla jsem obavy, jak malá vše zvládne, i když byla hodně šikovná.Po prvním týdnu jsem se naprosto uklidnila. 4leté děti se neuměly obléct a dokonce ani pořádně mluvit. Jeden chlapeček vydával jen zvuky eee, druhého paní uč. krmily. No katastrofa. Z malé byli na větvi. Mám pocit, že postupně posunujeme hranice, co by dítě mělo umět. To, co bylo dřív normální, je málem výjimkou.

  • Pavlinkav, naprosto s tebou souhlasím.
    Dítě ve škole se má samo obléct, to není úkol učitelky. Kdyby měla oblékat každé dítě, tak v momentě kdy obleče poslední, může je zase začít vyslékat.

  • Lien, divila by ses, kolik toho učitelky o svých dětech a jejich rodinách ví (kolikrát o to ani nestojí, co všechno se dovídají).

    Mě teda nepříjde v pořádku, když si dítě v sedmi letech nezaváže boty.

    Já zastávám názor, že sebevědomí dětí stoupá do výšin, ovšem sebeobsluha a samostatnost neúměrně klesá.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist