Pro rodiče dětí školou povinných

Rubrika: Základní školy

maminka_synKaždé dítě je jiné a svým způsobem jedinečné. Už od narození se od sebe liší. A to je potřeba mít jako rodič neustále na paměti. Rodič – jako rádce a průvodce – by měl v dítěti podporovat to dobré, vidět v něm to pozitivní a povzbuzovat a pomáhat tam, kde to dítěti nejde a nedaří se mu.

Významným životním krokem je pro dítě nástup do školy. A tady je trpělivost a podpora rodičů nezbytná. Pokud se někdo z rodičů opájí představou, že bude mít doma vzorného školáčka s připravenou aktovkou, ořezanými tužkami, hotovými úkoly, nulovým zapomínáním a samými jedničkami – IHNED na takové snění zapomeňte.
Většina dětí si potřebuje přivyknout na nové prostředí, na novou paní učitelku, na nové spolužáky. Mají toho nově spoustu na starosti – sedět v klidu celou hodinu, poslouchat, co paní učitelka říká, plnit si své povinnosti včas, psát domácí úkoly, naučit se číst, atd.

A jak to udělat, aby to „nebolelo“? Co opravdu pomáhá?

Dvakrát měř, jednou řež.
Stará známá pravda, všichni ji známe. Takže – dřív než vyřknete nějaký soud nad svým dítětem, dřív než vyslovíte nějaký zákaz, dřív než začnete vyhrožovat nebo dokonce nadávat, zastavte svou pusu na vteřinku a zachovejte chladnou hlavu. Rozmyslete si, co vlastně chcete říct a jestli svým sdělením dosáhnete toho, co od dítěte očekáváte.
Pokud vyslovíte zákaz, musíte ho pak dodržet – např. nesmí-li se dítě dívat na televizi, nepřichází v úvahu, abyste mu to za hodinu dovolili. V případě, že svůj vlastní zákaz porušíte, koledujete si o malér. Vaše dítě vás nebude brát vážně. A časem vás přestane poslouchat.
Volte svá slova pečlivě a v okamžiku, kdy je vyslovíte nahlas, buďte důslední.

Zakázané věty

Vím, že to nemohu „zakázat“ do slova a do písmene, přesto se pokusím vypsat pár příkladů zbytečných vět. Jsou to věty, které bezděčně můžete vypustit z úst, aniž byste se zamysleli nad tím, že nemají žádný význam – jsou prázdné a nic neřeší.
„Ty jsi tak nešikovný, vždycky všechno pokazíš!“
„To snad není možné, že jsi tak hloupý!“
„Ty mě nikdy neposloucháš!“
„Nikdy neuděláš, co Ti řeknu!“
„Proč mi to děláš?!“
Tyto věty a jim podobné nikam nevedou.
Výčitkami nebo vyhrůžkami nedocílíte zlepšení chování svého potomka.
Jediné, co můžete docílit, je, že dítě uvedete v omyl, že ho nemáte rádi.

A pozor: děti jsou velmi chytré, nepodceňujte je, jakmile vyslovíte větu: „Proč mi to děláš?“, je zcela jasné, že si nevíte rady (jste zoufalí, bezmocní) a dítě vaši nejistotu ihned vycítí.

Vlastní tempo

Dopřejte svému dítěti vlastní tempo. Skutečně je každé dítě jiné a potřebuje jiný prostor a čas na splnění svých povinností. Při vyplňování řádků nové písanky či učení čtení prvních slůvek na dítě nespěchejte, netlačte na něj. Dejte mu čas a klid. A buďte trpěliví.
Co jde jednomu snadno, může druhému působit potíže (např. psaní prvních písmenek).
Co se jeden naučí za 10 minut (např. při učení básničky), druhému trvá dvě hodiny.
Berte své dítě takové, jaké ve skutečnosti je.
A takové ho milujte.

Mnoho rodičů má na své děti příliš vysoké požadavky – např. samé jedničky, pochvaly od paní učitelky, květinková razítka (v první třídě namísto známek) – a dítě se tak může ocitnout v situaci, kdy požadavkům rodičů nezvládne vyhovět. A pak následuje zklamání na obou stranách… Pokud budete jako rodiče rozumní, vždy budete zohledňovat či přihlížet k věku svého dítěte, jeho možnostem, jeho vyspělosti atd. Jediné, co dítě skutečně potřebuje, je vaše pochopení a rodičovská láska. A pak se můžete společně těšit z úspěchů.

Častou chybou rodičů je srovnávání v rodině (např. prvorozený s druhorozeným). Nesrovnávejte! Věta jako: „Eliška už to dávno umí!“ Vašemu dítěti v dané situaci nepomůže. Srovnávání není fér. Každé dítě má jiné přednosti či nedostatky.
Své dítě povzbuzujte, ukažte mu, že v něj věříte, dodávejte mu odvahu. Zaměřte se na jeho úspěchy a pokroky a za každý vydřený pokrok jej pochvalte. Ať ví, že si to ceníte a že s ním prožíváte jeho radost a úspěch.
Je dobré, když dítě vidí, že jej máte rádi a radujete se z jeho úspěchů, za jedno to prohlubuje váš společný vztah a za druhé – tímto způsobem pokládáte základní kámen jeho sebejistoty a sebedůvěry. Pochvaly rodičů si dítě velice dobře pamatuje (nemusí to být slovo od slova, stačí hřejivý pocit u srdíčka) a bude se jimi „řídit“ celý svůj život (ve smyslu, že si bude věřit, že další nový úkol zvládne).

Pokračování příště.

Napsal/a: redakce (Helena)

Toto taky stojí za přečtení!

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)

  • redakce

    Babofko, Elizabeth děkuji Vám za vaše komentáře, postřehy a vlastní zkušenosti.

    Babofko, osobně si myslím, že v případě 99 zvládnutých situací ze 100 jsi dost dobrá, to je velmi dobré skóre, které spíš zaslouží pochvalu než vylepšování. Měj na paměti, že nikdo nejsme 100% vždy a všude.:-)

    Mohu Ti poskytnout pouze svou vlastní zkušenost – žádný zaručený recept nemám – takže já když cítím, že už „to“ přichází (nezvladatelné emoce) – zhluboka se nadechnu, pak si v duchu počítám, vydechnu a znova se zhluboka nadechnu a počítám… a hlavně: zastavím pusu (mlčím), říkám si, že je to lepší než „plácat“ (v divokém emocionálním rozpoložení nejsem schopná roztřídit myšlenky). Tož tak se s tím „peru“ já. 😉
    ALE taky to není 100%. 😉

    Přeji pěkný večer.
    Helena

  • Helčo, díky za přínosný článek. I když ještě nemáme doma školáka, přiznám se ti bez mučení, že občas mi „zachovat chladnou hlavu“ dělá docela problém. Nemáš nějaké zaručené tipy? Já se 99x zvládnu, ale po 100 prostě vybouchnu a pak mě to mrzí. Ale to už bývá pozdě… 🙁

  • Elizabeth
    Elizabeth

    Neumím posoudit, jak to proběhlo v jiných rodinách (1.třída), ale u nás to docela „zaskřípalo“. Nikdo z nás nečekal takový nápor. Pravdou je, že jsme měli „podivnou“ paní učitelku a každodenní domácí úkoly nás „ubíjely“ celou rodinu, úkoly na SO a NE, úkoly na prázdniny, úkoly na Vánoce, byli jsme z toho docela nešťastní.

    Určitě nesmírně záleží na rodičích, určitě je nutná podpora dítěte a taky trpělivost – třeba při čtení, ale učitelka má taky velký vliv – proto bych všem prvňáčkům přála, aby měli štěstí na skvělé pedagogy. 🙂

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist