Když levák začíná s psaním

Při prvním seznamování s psaním použijte velký prostor, jako je například školní tabule. To dítěti umožní použít velké svaly na pažích a prstech. Položte svou levou ruku přes ruku dítěte a veďte jeho pohyby. Když učíte psaní, použijte multisenzorický přístup. Například zapojte hmat dítěte tím, že použijete písmena a čísla, která se dají vnímat dotykem a s nimiž se může manipulovat…

(např. jednotlivá plastická písmena atd.).

Zapojte kinestetický cit: učte dítě psát se zavřenýma očima, aby se mohlo soustředit na pohyby ruky. K popisu pohybu ruky použijte slovní nápovědu jako dolů a okolo. Pro leváky, kteří mají problémy s psaním obrácených písmen, je často snadnější psát zaoblená ležatá písmena než tiskací. Ale možná jim nepůjde ani „psací“ ležaté písmo, protože písmena se jim zdají napsaná „špatně“. Měli by se učit modifikované ležaté písmo, známé jako DeNealianova abeceda, což je kompromis mezi hůlkovým a ležatým písmem. Levoruké děti by měly být vedeny k tomu, aby držely tužku přinejmenším dva centimetry nebo více od konce a lépe tak viděly, co píší. Použijte násadky, které jsou vytvarovány pro držení palcem a ukazovákem. Tyto násadky se hodí na všechna pera a mohou dětem pomoci vytvořit patřičný úchop. Povzbuzujte děti, aby psaly lehce a nesvíraly svůj psací nástroj příliš křečovitě. Protože leváci musí pero nebo tužku po papíru spíše strkat než táhnout, mohou jim pomoci jemnější tužky. Také není špatné vyzkoušet několik různých typů per, dokud nenajdete takové, které klouže opravdu lehce. Nyní jsou k dispozici i plnicí pera pro leváky se zakřivenými hroty, které se „nezachytávají“ v papíře.

Papír by měl být vždycky umístěn na levé straně těla a může být pootočený ve směru hodinových ručiček v úhlu dvacet až třicet stupňů. To by mělo pomoci dostat ruku do správné polohy dospodu pod řádku, do které se píše. Opatřete svému dítěti násadku na tužku, vytvarovanou tak, aby odpovídala postavení palce a prstů, a pomozte dětem držet pero správně. Znám však mnoho leváků, kteří raději papír tímto způsobem neotáčejí. Dokud levák vidí, co píše, je tento přístup v pořádku. Papír by měl být přidržován pravou rukou, která by měla být položena spíše směrem k pravému okraji papíru než přímo pod řádkem, do kterého se píše.
Leváci by vždycky měli sedět na levé straně dvojitého stolku nebo vedle jiného leváka, aby se jim nestávalo, že budou do sebe s pravákem lokty narážet. Pokud levák správně sedí, ujistěte se, jestli vidí na tabuli, aniž by se musel vyklánět. Stolky nebo lavice, které jsou příliš nízké, mohou svádět k zvedání ramen a to může zase podporovat ještě větší zkroucenost těla při psaní.

Někteří pravorucí spolužáci ještě nikdy předtím neviděli leváka. Většina dětí vůbec neuvažuje o tom, že by mohli být nějací leváci, dokud na vlastní oči neuvidí svého vrstevníka psát nebo držet baseballovou pálku levou rukou. A protože děti umějí být nesmírně drsné, nereagují vždycky na odlišnosti takovým způsobem, jakým bychom chtěli. Samozřejmě nemůžete sledovat své dítě všude a pořád, abyste se ujistili, že jeho laterální preference jsou respektovány a chápány, ale můžete ho připravit na některé reakce, které může jeho leváctví vyvolat u učitelů nebo spolužáků. Všechny děti někdy zakusí trápení nebo neporozumění; pokud se s tím zachází jemně a inteligentně, toto trápení nebo kritika nemusí zanechat žádné emocionální jizvy.

Více o psaní

Dnes už se američtí učitelé nesnaží přecvičit leváky při psaní na praváky, zato se nedávno objevila u některých z nich tendence být trochu laxní, pokud jde o kvalitu rukopisu žáků. Může to být důsledek nové učitelské filozofie, podle níž je třeba podporovat metody a osnovy, jež nezdůrazňují mechanické učení jistých dovedností (např. ruční psaní a fonetiku), ale považují se za více stimulující nebo tvůrčí. Mnoho dětí tak nedostane patřičný výcvik ve správném ručním psaní a čitelnosti se nevěnuje dost pozornosti. Někteří učitelé teď kladou větší důraz na sebevyjádření než na to, jak písmenka vypadají. V určitém smyslu může tento trend levákům pomoci, protože se jim – alespoň zpočátku – nedaří písmenka hezky vykroužit. Ale z dlouhodobého hlediska to většině dětí neprospívá, protože si osvojí při psaní špatné návyky, a pak už se jich snadno nezbaví. Možná, že to je politicky korektní, když učitelé dovolí dětem psát nečitelně, ale do budoucna jim to může přinést vážné potíže.

Neumět psát je totiž velmi nemilá věc. Pracuji s mnohými dětmi postiženými dysgrafií (neschopnost nebo potíže se správným psaním, způsobené vývojovými problémy nervové soustavy). V mnoha případech jde jen o písmena a číslice, ale některé děti mají také problémy s tvary. Tyto děti, většinou chlapci (protože u chlapců se jejich jemné motorické schopnosti vyvíjejí později než u děvčat), jsou doslova neschopné zapsat psané symboly. Velmi dobře symboly rozeznávají a chápou; ale nedokážou je ani reprodukovat, a jejich pokusy, často i fyzicky bolestivé, jsou zpravidla neurovnané a nečitelné. Někteří z nich – i když ne všichni – mají i další problémy, např. s dalšími jemnými motorickými schopnostmi nebo s vnímáním prostoru. Mohou být také nepořádné. Je pochopitelné, že rodiče těchto dětí chtějí, aby učitelé byli při psaní liberálnější – nechtějí, aby jejich děti byl trestány nebo přezkušovány či aby dostávaly domácí úkoly kvůli špatnému rukopisu. Ale také pracuji s rodiči, kteří chtějí, aby školy učily jejich děti, jak mají správně psát, a prohlubovaly jejich dobré psací návyky. Takže, pokud jde o tyto záležitosti, jsem mezi dvěma mlýnskými kameny.

Můj vlastní názor je, že už v mateřské škole by se měly děti učit správným návykům pro pozdější správné psaní. Měly by dostat patřičné nástroje na práci a výcvik. V některých případech dítě nebude schopno naučit se náležitě psát písmenka kvůli opožďování ve vývoji nervové soustavy – jinými slovy, dítě je opravdu dysgrafické. V těchto případech by mělo být vyšetřeno pracovním terapeutem a mělo by podstoupit terapii zaměřenou na tento problém. Školy mají sklon vyhýbat se takovému řešení, protože je drahé; když se ale tyto problémy neřeší, doplatí na to především děti.

Učitelé a rodiče potřebují posoudit psaní dítěte, aby se mohli problémem začít zabývat včas. Nejlepší čas pro intervenci je mezi pěti a osmi lety věku dítěte. Jakmile se jednou taková specifická motorická dovednost (jako je psaní) zakoření v dětském mozku, je nesmírně těžké, ne-li nemožné, ji změnit. S dítětem, které má s těmito dovednostmi potíže, je třeba pracovat, ale doporučuji raději se vyhnout metodám, které vyžadují neúnavné opakování. Cílem přece není získat první cenu za psaní; jde o to, aby si dítě osvojilo základní dovednosti nezbytné k čitelnému psaní. Bohužel, někdy ani velká snaha nestačí. Jestliže jste přesvědčeni o tom (nebo se toho obáváte), že vaše dítě je dysgrafické, měli byste ho nechat posoudit pracovním terapeutem nebo neuropsychologem.

Pokud je dítě skutečně dysgrafické a má potíže s čitelným psaním, mělo by se mu maximálně vyjít vstříc, včetně toho, že učitel přistoupí na méně čitelný rukopis. V případech, kdy se zdá, že dítě není schopno problém zdolat, byste měli zvážit využití nějaké pomocné technologie. Žádá-li dítě počítač, aby mohlo dělat školní práce, mělo by nějaký dostat. Pokud chce dítě vyjádřit své myšlenky spíše ústně, mělo by tu možnost mít. Děti potřebují prostor k vyjádření a dospělí by měli respektovat jejich vlastní prostředky i tempo.

Přesto si myslím, že někteří učitelé ve snaze vyhovět dětem, které by mohly mít potíže, dovolili, aby jejich nároky příliš klesly, a mnoho dětí se nenaučí správně psát. Pak je ovšem ještě obtížnější určit, kdo má skutečně problém při psaní a kdo ne. Také připomínám, že jakmile jednou dítě začne rozvíjet motorickou paměť pro tyto jemné dovednosti, stávají se pro něj změny nesnadnější. Psaní je základní formou komunikace a děti, které píší špatně, jsou tím často zahanbeny. Je pravda, že učit se správně psát může být pro některé levoruké děti těžší než pro praváky, ale pokud učitelé neudrží nároky na tuto schopnost dostatečně vysoko, nakonec za to zaplatí děti.

Napsal/a: Healey Jane M.