Jak špatná je úroveň našich škol

V polovině září se ozvala řada našich předních osobností a ve výzvě „Všem, jejichž hlas je slyšet“ vyjádřila svou nespokojenost s úrovní našeho školství. Z určitého úhlu pohledu se může kvalita našich škol jevit skutečně jako klesající, celkově však lze vysledovat tendence spíše opačné, o čemž svědčí i obsah právě zaváděných reformních změn…

V následujícím textu se chci zamyslet nad některými postřehy z mých zkušeností v žákovské, učitelské a rodičovské roli.

Spíše než o klesající úrovni školství by asi bylo vhodnější hovořit o jeho pomalém vymaňování se z pout, která neumožňují plně respektovat potřeby osobnosti – žáka ani učitele. Úroveň našich škol tedy odpovídá míře respektování potřeb osobnosti žáka a učitele.

UČITEL A ŽÁK – NEROVNOPRÁVNÉ BYTOSTI

Velmi silný pocit ve mně, v té době žákovi 6. třídy, vyvolala na první pohled banální záležitost ze školní jídelny. O polední přestávce, kdy se žáci celého druhé stupně přihrnuli do školní jídelny, se vytvořila obrovská řada. Po dlouhém čekání jsem se konečně blížil k okénku s výdejem jídla, jenže v tu chvíli přicházely postupně jedna paní učitelka za druhou a pouhým odsunutím dítěte si přímo odebíraly své obědy. Nevím už, čím jsem tehdy na sebe upozornil, ale paní učitelka držící dozor ke mně přistoupila s dotazem: „Je tu nějaký problém?“ „Ano, neustále někdo předbíhá,“ odvětil jsem. „Tak to se na to podíváme! Kdo?“ zareagovala s odhodláním zasáhnout. „Soudružky učitelky,“ vyjelo z mých úst. Opovržlivý tón v následné reakci: „To jsi mě, Michale, hodně zklamal!“ přinesl zklamání i mně. Začal jsem přemýšlet o jevu, který jsem do té doby neřešil, o nerovnoprávném postavení žáka a učitele. Proč se učitelé nemuseli přezouvat, když žáci byli za zapomenuté přezůvky trestáni nejen poznámkou, ale i celodenním chozením po chladných chodbách školy v ponožkách? Proč měli učitelé čalouněné židle a žáci jen obyčejné, tvrdé? Proč žáci museli zdravit učitele, kteří jim neodpovídali? Školní docházka se pro mě stala ponižující.

Tradiční autoritativní model skutečně žáka deklasuje a ubližuje mu. Navíc je neslučitelný s demokratickou formou společenského uspořádání, v níž se učíme žít, protože ta bez úcty člověka k člověku nemůže fungovat. Zatím jsem se setkával na našich školách téměř výhradně s tímto modelem, a to i tam, kde jsou veřejně prezentovány jiné zásady vzdělávání. To svědčí o tom, že tradiční vzdělávací stereotypy opírající se o moc nad žáky nelze jednoduše vymýtit. Musí to být asi velmi blažený pocit, když učitel vstoupí do třídy a žáci mu stoupnutím vzdávají hold. A moderní nábytek dodávaný do reformujících se škol mu k tomu poskytne adekvátní pohodlí, neboť jak se dočteme v nabídkovém katalogu: Učitelská židle – kovová konstrukce, opěrka i sedák čalouněny. Žákovské židle – kovová konstrukce, opěrka i sedák zhotoveny z tvarované překližky.

Ještě za socialismu jsem měl v roce 1986 možnost se přesvědčit, že respekt a úcta k žákům nejsou pouhou naivní představou. Docházel jsem tehdy pozorovat vyučování do 8. třídy na zvláštní škole v Ostrově nad Ohří. S nesmírným údivem i obdivem jsem sledoval paní Štěpánkovou, drobnou čtyřicátnici s jemným hlasem, jak plna respektu a úcty pracuje s pubertálními výrostky převážně z romských rodin a jak oni s obdobným postojem jednají po celý den s ní. I ke mně coby hostu přistupovali s respektem a úctou, což mě přimělo k pocitu studu za své předsudky. Koncert romské hudby, který uspořádali u příležitosti jedné z mých návštěv, byl pro mě, jen o pár let staršího studenta, skutečným šokem.

CHYBY V DIAGNOSTICKÉ ČINNOSTI

Velmi živě si vzpomínám na svého spolužáka Pepu ze základní školy a jeho strasti na cestě k vysokoškolskému diplomu. V první třídě ho paní učitelka zaškatulkovala mezi podprůměrné žáky a tento její úsudek Pepu provázel až do posledního ročníku devítiletky. (Obrat nastal až na učilišti.) Není třeba podrobně líčit, co všechno se odehrávalo v duši takového žáka a jak chyby v hodnotitelské činnosti pedagogů poznamenaly jeho život. Za pozornost však stojí okolnosti, při nichž k chybné diagnostice pravděpodobně docházelo.

Napsal/a: Jan-Michal Mleziva