Grafomotorika

Grafomotorika je cizí slovo, které nemá jednoslovný český ekvivalent – označuje pohyby nutné pro psaní. Zdá se, že poslední dobou přibývá dětí, které nerady a málo kreslí, spíše mají tendence jen vybarvovat. Postavu, kterou mají na požádání namalovat (jde o jeden z jednoduchých a na čas nenáročných testů zralosti), odbudou co nejjednodušším způsobem, často jí ještě i leccos chybí…

Maminky to většinou komentují: “Jo, to kdybyste chtěla auto, to by vypadalo jinak.“ Jenže i to auto bývá často všelijaké, pravda, podstatné součástky mu na rozdíl od postavy nechybí.

Příčin může být celá řada.
Jeden citát praví, že každé dítě umí kreslit, dokud mu někdo neřekne opak. Je to pravda – dítě často ztratí chuť kreslit, pokud se stále někdo diví, “co to proboha je“, nebo hodnotí obrázek slovy “to se ti tedy moc nepovedlo, to se přece maluje takhle“. A tak dítě ztrácí spontaneitu, bez které se kreslení stává otravnou povinností, maluje stromy zelenou pastelkou a nebe a vodu modrou, protože se to tak má, ale přitom by chtělo malovat nebe růžové jako při východu slunce nebo tyrkysové jako při západu a vodu zelenou jako v rybníce, kde kvetou řasy.
Pokud dítě kreslení přestává bavit, kreslí méně, nemá pak ani nutnou “technickou praxi“ a zaostává za svými vrstevníky.
Jiné dítě sice kreslí zpočátku rádo, ale moc mu to nejde. A pokud často slyší dobře míněné utěšování “nic si z toho nedělej, já taky kreslit neumím“, asi ho to zrovna ke kreslení nepotáhne.

Na vině může být i nevhodné kreslicí náčiní – do vzorné špičky ořezané tužky v době, kdy by dítě potřebovalo spíš silnou voskovku. Vodovky a štětec, které dostane příliš brzo, kdy ještě neumí zvládnout pohyb zápěstí a štětec se mu pořád třepí. Malé formáty papíru a fixy, které spolehlivě vedou k pevnému, na podložku přilepenému zápěstí a k malým kresbám, na které se moc detailů nevejde.

Nedostatky v grafomotorice, způsobené nedostatkem příležitosti kreslit, se dnes vidí už jen výjimečně. Zato přibývá dětí, které mají příležitostí habaděj, ale kreslení je nijak zvlášť nepřitahuje.
A naštěstí zatím stejně výjimečně se vyskytují i děti, které si sice kreslí, ale myší na obrazovce počítače. A to je pohyb hodně odlišný od běžného kreslení. Přitom kreslení je (vedle celé řady jiných důležitých důvodů) důležité jako nezbytná a nenahraditelná příprava pro psaní.

Nic není platný argument jednoho tatínka, který nakvašeně komentoval nácvik grafomotoriky u svého syna: Nevšimla jste si, že je nová doba? Tyhle děti už budou psát jenom na klávesnici.
Nepochybně je na tom kus pravdy, ale jak mi vysvětlí, že je stále více “in“ psát osobní a někdy i důležité dopisy rukou na kvalitní dopisní papír a mít elegantní diář, kam se rukou píšou na papírové stránky poznámky? A že některé firmy vyžadují jako součást konkurzního řízení životopis psaný rukou? Prostě děti se budou ještě dlouho učit psát tužkou, později i perem a vůbec jich neubude – pokud budou mít ovšem dobrou průpravu z doby předškolní.

Předškolní dítě by už mělo mít pevně zakotvené správné držení tužky i další dovednosti. Dnes a denně se ale přesvědčujeme, že tomu tak není. Prvňáčkové, kteří “ryjí“ tak, že čára je patrná přes několik stránek a občas papír roztrhnou špičkou tužky, děti, které si při psaní sedí na jedné noze nebo sedí bokem ke stolu a všelijak se kroutí nebo si lehají na desku stolu, žáčkové, kteří dostávají po pár písmencích křeč do zápěstí – to i mnoho jiného je v různém stupni závažnosti k vidění v každé první třídě.

Se stoupajícím věkem dítěte se špatné návyky mění čím dál obtížněji, ale pořád je lepší pokusit se změnit situaci aspoň během posledního předškolního roku než potom při výuce psaní – nejrůznější nepříjemnosti spojené se psaním v dítěti budují odpor k této činnosti. Práce má ze školy až dost a teď ještě další nácvik… A tak často dojde i na úvahy, zda se nejedná o dysgrafii.

Dysporuchy jsou dnes velmi časté téma a řada školních problémů tak opravdu vypadá. Přitom je jen velmi málo dětí, které se “od přírody“ nemohou naučit například přiměřeně psát běžnými metodami, a jsou tedy “pravými“ dysgrafiky. Je proto třeba se ptát, proč to dítěti ve škole nejde, a hledat příčiny neúspěchu. Konstatovat rovnou poruchu je ovšem daleko jednodušší a pro řadu zaměstnaných rodičů je to vítaný argument, že oni přece dělali, co mohli.
Dítě reaguje na označení svých problémů diagnózou dysgrafie nebo jinou dys-poruchou někdy s úlevou, a přestane se většinou snažit. Přibližně stejně často ale prožívá pocity nedostatečnosti až “mindráku“. Ani v jednom, ani ve druhém případě není o co stát.

Nebude tedy od věci zrekapitulovat si základní pravidla. A pokud je změna návyků nad síly rodičů, je rozumné rozhodnout se co nejdřív a obrátit se na odborníky. Dřív, než nás k tomu bude nabádat paní učitelka.

Vybavení
Dítě by mělo mít židli tak vysokou, aby mělo loket ve stejné výšce jako deska stolu. Pokud používá židličku s nastavitelnou výší sedáku, musí mít podnožku, aby byly nohy opřeny a nekývaly se ve vzduchu. To není kvůli tomu, že řadu rodičů kývání nohama rozčiluje, ale kvůli zmírnění tlaku okraje sedáku na cévy nohou.
Nohy by měly být ohnuté do pravého úhlu. Čím je dítě menší, tím více se vrtí a mění polohu. Správná výška stolu i židle a jejich vzájemný poměr mohou významně omezit zbytečné vrtění na židli a válení po stole prostě proto, že sezení je pohodlné.
Ideální je mírně šikmá deska stolu – děti u ní sedí rovně a nemají tak často tendenci “ulehnout“ na desku stolu s lokty daleko od sebe (leda by to byl spontánní signál, že je příslušná činnost už strašně nebaví). Školní škamny s pevně zabudovaným sklopným sedátkem, šikmou pracovní deskou a v několika velikostech podle věku žáků, které známe už jen z historických filmů a z muzeí, nejsou z tohoto pohledu vůbec zastaralé, ale vlastně nesmírně pokrokové vybavení.

Držení tužky
Nejobvyklejší a také nejpohodlnější držení tužky využívá tří prstů – na prostředníku tužka leží, ukazovák a palec ji shora přidržují. Ostatní svaly ruky jsou uvolněné a dovolují snadnou manipulaci s tužkou do různých směrů.
Můžete si sami vyzkoušet rozdíl v pocitech, když přejdete od správného držení k úchopu tužky třemi prsty – prsteník zůstane ohnutý nebo převezme roli “podpory“ za prostředník, který se posunul nahoru vedle ukazováku. Ucítíte napětí na hřbetu ruky, svalové posuny jsou i zřetelně viditelné. Samozřejmě že je možná psát tak i lecjak jinak, není to ale pohodlné ani pro začátečníka, ani pro dospělého, který už si zvykl.
V dospělosti přitahuje jakýkoli atypický úchop pozornost. Někdy je to i cílem, tenhle motiv se ale většinou objeví výrazně později než ve věku předškolním a leckdy je nápadné držení psacího náčiní pracně nacvičeno (třeba když tužka ční do vzduchu mezi ukazovákem a prostředníkem a její konec se ztrácí v dlani).
Držení tužky nacvičujeme bez velkého vysvětlování, pomocí napodobovacího reflexu (podívej se, jak to dělám já, jak píšou děti ve škole, jak drží tužku bráška školák atd.). Pokud to nestačí, lze využít popisu, který je ale blízký dětskému světu. Například: prostředník je postýlka, na které tužka leží, palec je peřinka a ukazovák polštářek. Když dítě stáhne prostředníček nahoru vedle ukazováčku a drží tužku nesprávně, neozve se “zase špatně“, ale třeba – tužka zase spadla z postýlky. Pro malého kreslíře je to zpráva, že tužka je nešikovná – ne on. A taky je to trochu legrace, takže můžeme zasáhnout i častěji, aniž má dítě pocit, že je nešika.

Napsal/a: PaedDr. Dana Kutálková