Do všeho strká, všechno mu padá…

Prostě malý nešika. Dělá to naschvál, nebo se opožďuje ve vývoji? Nejspíše ani jedno z toho, příčinou nešikovnosti je ve většině případů dyspraxie neboli specifická porucha motoriky, kterou trpí přibližně každé desáté dítě.

Příčinou dyspraxie je perinatální, prenatální anebo raně postnatální postižení temenního laloku. Člověk, který touto poruchou trpí, má potíže s osvojováním, plánováním a prováděním volních pohybů. Jinými slovy si nedokáže „poručit“, aby něco dělal určitým (žádoucím) způsobem, ale jeho tělo ho často „zklame“. To je případ Romana, předškoláka z jedné mateřské školy v severních Čechách. Jeho učitelka Jana Pokorná o něm říká, že někdy působí jako „hrom do police“. „Nic z toho, co ve třídě děláme, nejde Romanovi jen tak. Společné cvičení, výtvarné činnosti, vyrábění, dokonce i sezení u stolečku mu dělá problémy. Při jídle padá ze židličky a kolem talíře i na oblečení má doslova naseto. Když společně cvičíme, málokdy se mu povede napodobit aspoň přibližně pohyb, který děláme. A když kreslíme nebo vyrábíme, všechno mu padá a jeho výtvory nebývají moc podařené. Asi nejlépe mu jde omalovávání, ale potřebuje omalovánky, které jsou určeny spíše batolatům – velké obrázky, málo detailů, nic složitého. Jen tak to zvládne,“ říká Jana.

Románkova maminka Lenka doplňuje, že podobné to je i u nich doma. Roman navíc podle jejích slov moc neposedí. „Pořád by lítal, po zahradě, po bytě… Ještě že máme domek, kdybychom bydleli v paneláku, asi by se z nás sousedi zbláznili,“ říká sympatická mladá žena. „Když běhá ta svoje ‚kolečka‘, zuřivě kolem sebe mává rukama. Nemá rád stavebnice – manžel byl nadšený, že má kluka, a snažil se malého získat třeba pro stavby z Merkuru nebo lega, ale nic z toho Romana nebaví. Nebo možná, že by ho to bavilo, ale prostě mu to nejde. Jednou rukou staví věž z kostek a druhou si ji smete, a když už se mu náhodou povede nějaká konstrukce, vstane a chce pro mě běžet, aby mi to ukázal. A v tu chvíli do stavby kopne a je po všem,“ vypráví Romanova maminka Lenka Světlá.

Nedělá to schválně

Romanovi rodiče měli zpočátku dojem, že jejich syn je zlobivý a že všechno dělá jim naschvál. „Jako by ho to bavilo,“ říkávala Lenka. Díky tomu, že Romanova učitelka věděla leccos o poruchách učení a chování, dokázala kloučkovým rodičům vysvětlit, že půjde o něco jiného. „Samozřejmě že mě to taky nebavilo,“ vzpomíná na začátky s Romanem Jana. „Ostatní děti ve třídě si klidně hrály nebo prostě normálně, dětsky zlobily. Ale Roman byl pohroma. Cítila jsem, že příčina jeho chování bude někde jinde než v naschválech a to mi dalo sílu nějak to ustát.“ Po dohodě s rodiči pozvala Jana do třídy školní psycholožku, která po delším sledování konstatovala, že se u Romana jedná o dyspraxii. „Skoro se nám ulevilo,“ vzpomíná Lenka. „Najednou jsme věděli, že Romanovy problémy mají nějaký reálný základ a hlavně že s nimi můžeme něco dělat. A když jsme si zjistili, jaké symptomy mívají děti s dyspraxií, došlo nám, že náš syn je na tom docela dobře, což ostatně potvrdila i psycholožka, která mluvila o mírné formě.“

Symptomy dyspraxie totiž zahrnují mnoho dalších problémů. Děti s touto poruchou mívají potíže s vyjadřováním a mají malou představivost. Také se můžeme setkat s tím, že jsou silně přecitlivělé na některé smyslové podněty; naprosto nevinné zvuky je mohou „vytočit“ k nepříčetnosti. Také se často nezapojují mezi ostatní děti, raději jsou v ústraní. To vše pozorovali i Romanovi rodiče a učitelka, ale naštěstí jen v malé míře. Děti s dyspraxií mohou mít i potíže se spánkem, dělá jim potíže soustředit se a také vydržet na jednom místě déle než pět minut. Mají problémy naučit se jezdit na kole nebo kopat do míče.

Napsal/a: Mgr. Marie Těthalová