Mozek je rozdělen na poloviny, kterým se říká cerebrální hemisféry. Ve spodní části rýhy, která je odděluje, je corpus callosum, svazek nervových vláken, zajišťujících komunikační spojení mezi hemisférami. Neškolenému pozorovateli se obě poloviny zdají zrcadlově stejné, ale ve skutečnosti je mezi nimi podstatný funkční rozdíl…
Protože se nervová vlákna v prodloužené míše (nejnižší části mozku) křižují, řídí levá hemisféra pravou polovinu těla a pravá hemisféra řídí levou. Ve většině případů řídí levá hemisféra řečové a jazykové funkce (včetně čtení a psaní), logiku, uvažování a motorické činnosti, zatímco pravá hemisféra obecně řídí prostorové vnímání, umělecké dovednosti a emoce, včetně výrazu obličeje. Od této normy však mohou existovat odchylky. Zajímavé je, že vizuální procesy, sluch a matematika jsou obecně sdíleny oběma polovinami.
Lateralizace souvisí se stupněm, na kterém se každá hemisféra specializuje na určité typy funkce nebo procesy. Lidé se velice liší podle typu laterality; někteří mají striktně lateralizované funkce (řeč na levé atd.), zatímco jiní mají stupeň lateralizace nižší. Jestliže jedna mozková hemisféra řídí v určité funkci tu druhou, mluvíme o cerebrální nebo hemisférické dominanci. Jinými slovy, lidé nemají dominantní celou jednu nebo druhou stranu mozku, jak se dříve věřilo. Spíš se zdá, že určité části mozku specifické procesy a aktivity řídí nebo usměrňují, ale neovládají je zcela. Obě poloviny mozku spolu neustále komunikují, spolupracují, ale nesoupeří, chovají se jako jeden celek. Je zajímavé, že znalosti funkce mozkových hemisfér jsme získali studiem lidí postižených mozkovou mrtvicí. Víme-li, která strana mozku byla postižena mrtvicí, a vidíme, které funkce mozku nejsou poškozené a které naopak byly zasaženy, můžeme vyslovit oprávněnou domněnku o tom, která strana mozku řídí kterou funkci.
Za to, co dnes víme o funkcích mozku, velice vděčíme vědcům dr. Haroldu Goodglassovi, dr. Edith Kaplan, dr. Normanu Geschwindovi i mnohým dalším. Počátkem šedesátých let pomohli dr. Goodglass a dr. Geschwind zavést neuropsychologická studia a založili výzkumné centrum na Bostonském medicínském komplexu VA, kde jsem měla to štěstí studovat postgraduální kurz. Pracovala jsem s dr. Goodglassem a dr. Geschwindem na problematice mozkové dominance a společně jsme sestavili dotazník pro určování stranových preferencí, mnohem pokročilejší než dotazníky, které se tehdy běžně používaly. Dr. Geschwind sice v roce 1985 ve věku padesáti šesti let zemřel na srdeční infarkt, naše výzkumy jsme však s profesorkou Jackie Liederman zúročily ve dvou pracích, které měly v našem oboru značný ohlas.
Dr. Geschwind si jako první všiml, že poloviny mozku nejsou zcela symetrické. Zjistil, že část mozku, známá pod jménem Sylviova rýha, je na levé straně mozku delší a širší než na pravé. To má velký význam, protože jde o část mozku pro příjem řeči. Asymetrickou částí mozku je tzv. planum temporale (horní plocha temporálního laloku). Výzkumníci a psychologové začali tuto část mozku v devadesátých letech intenzivně zkoumat, protože zjistili, že nějak souvisí s vývojovou dyslexií. Dyslektikové mívají obvykle stejně veliké planum temporale na obou stranách mozku, zatímco nedyslektikové mají planum delší a širší na levé straně.
Předpokládá se, že odlišný typ dominance může poškozovat schopnost některých lidí číst. Také nemusí mít zcela vyvinutou oblast pro fonografické schopnosti (příjem zvuku a interpretace), která je za normálních okolností na levé straně. V takovém případě může tyto schopnosti přebírat pravá polovina nebo se obě poloviny mohou doplňovat, a pak může být mozek nucen vybrat si mezi dvěma někdy konfliktními představami. Navíc existují důkazy, že pravá strana mozku nevykonává tyto funkce tak dobře jako levá. Jedním z možných důsledků takového typu kompenzace je stranové obracení písmen, například zaměňování písmen b a d, což bývá normální u mnoha dětí ve věku mezi čtyřmi a sedmi roky – v době, kdy se teprve učí číst a psát. Pokud ale části mozku o tuto funkci soupeří, mohou se zmatky vyskytovat i později.
To samozřejmě neznamená, že všem levákům hrozí dyslexie. Můj oblíbený citát ohledně vztahu mezi leváctvím a dyslexií pochází od dr. Rity Rudel, která po mnoho let pracovala jako neuropsycholožka v Medicínském komplexu Columbia Presbytarian. Říkala: „Většina dyslektiků jsou praváci a většina leváků umí číst.“ Stále ještě o těchto věcech nevíme o mnoho více, protože leváci jsou často vyřazováni ze studií, v nichž nejsou sami předmětem bádání. Například mnoho lidí věří, že dyslexie se častěji vyskytuje u leváků, ale žádná spolehlivá statistika o souvislosti leváctví a dyslexie neexistuje.
Asymetrie
Ve velikosti, tvaru a umístění očí a uší se u lidí setkáváme s drobnými rozdíly. Úsměv bývá někdy zkřivený k jedné straně a chodidla mají různou velikost. Asymetrie je standardní součástí všech životních forem. Některé nesymetričnosti nejsou na první pohled tak patrné, ale vyskytují se všude v přírodě. Rostliny, zvířata, uskupení skal, hvězdy a planety – všechno je asymetrické. Dokonce i buňky, které pozorujeme v mikroskopu. Většina lidí si vyvine určitý stupeň stranové preference nejen u rukou, ale také u nohou, očí a uší. Víme, že praváci mají sklon k přesnějšímu rozdělení mozku, pokud jde o jeho funkce; to jest, že řeč, jazyk a ostatní logické funkce jsou vždy na levé straně mozku, zatímco hudba a umění, tvůrčí funkce a emoce jsou na pravé straně.
U leváků je situace složitější; jejich vzorce dominance se mohou případ od případu zcela lišit. Někteří leváci mají vzorec lateralizace velice podobný pravákům (řeč nalevo, kreativita napravo) a někteří mají smíšené vzorce, s řečí na obou stranách. Říká se tomu bilateralizace řeči. V praxi to znamená, že mají různé funkční aspekty řeči na obou stranách mozku. V případech, kdy tito lidé utrpí poškození jedné strany mozku, jako při mrtvici, může druhá strana snadněji převzít všechny řečové funkce. Kromě toho nikdo neví, jaké jsou výhody a rizika různých typů lateralizačních vzorců. Někteří výzkumníci se dívají na každou odchylku od „normálního“ vzorce dominancí jako na problematickou, jiní s tím nesouhlasí. Věřím, že každý jednotlivec by se měl posuzovat nepředpojatě. A co je nejdůležitější, pokud někdo nemá potíže, není zřejmě třeba o něj nějak zvlášť pečovat.
Co obnáší být levákem?
Jak jsme již konstatovali v kapitole jedna, celá problematika preference stran je komplikovaná. Pro většinu lidí znamená leváctví prostě to, že dotyčný píše levou rukou. Pro specialisty na tomto poli to může znamenat různé věci, ale většina badatelů chápe fakt, kterou rukou se píše, jako základní způsob odlišení skupin dětí a dospělých. To samozřejmě platí pouze v zemích, kde volba ruky při psaní není přecvičována (Spojené státy, Kanada, většina Evropy atd.). V zemích, kde jsou leváci přecvičováni, se musí člověk zaměřit na jiné indikátory – např. ruka, kterou se hází, ruka, která se užívá pro čištění zubů, česání, řezání pilou, používání nástrojů, při sportu a tak dále. To je často obtížné, a proto máme dosud nedokonalé testy (jak jsme uvedli dříve), které se tážou na myriády věcí o preferenci rukou.
Většina dospělých má sklon myslet na sebe jako na praváka nebo leváka podle toho, kterou rukou píší nebo kterou obecně vykonávají soubor činností. Většina odborníků užívá jako indikátor převažující preference stran psaní, také většina lidí určuje svou stranovou preferenci podle toho, kterou rukou píší. Je fakt, že do šesti let většina dětí dojde k jasné preferenci. Účelem testů a dotazníků není znejistit ty, kteří jsou si jisti a znají své preference. Testy jsou tu proto, aby nám pomohly jasněji pochopit, jak mozek pracuje a jaké jsou příčiny a důsledky všech laterálních preferencí. Pro vaše potřeby záleží především na tom, abyste znali sami sebe a lidi okolo vás.
Co je to ambidexterní?
Ambidexterní lidé mohou užívat obě ruce stejně dobře pro činnosti v oblasti jemné i hrubé motoriky. Zvládají oběma rukama dokonce i tak obtížné úkoly, jako je psaní a kreslení. Takových lidí je ovšem jen velice málo (přibližně jen jedno procento populace). Teoreticky by měla být ambidexterita méně obtížná pro někoho, kdo postrádá faktor „posunu doprava“, ale neexistuje žádný důkaz, že se ambidexterita vůbec dá naučit. Mnoho lidí se však může naučit používat svou nepreferovanou ruku, pokud si svou dominantní ruku třeba poraní. Jen pouhé jedno procento lidí můžeme považovat za opravdu ambidexterní, tj. schopné dělat všechny činnosti stejně dobře oběma rukama.
Mají leváci poškozený mozek?
Někteří leváci skutečně utrpěli poškození mozku. V takovém případě se obvykle mluví o tzv. „patologickém leváctví“. Tento termín zavedl neuropsycholog Dr. Paul Satz ve snaze odlišit tuto skupinu od geneticky přirozených leváků. Termín nevypadá pěkně, ale neznamená nic jiného než to, že dítě je levákem kvůli určité patologické situaci, která se odehrála v raném životě v jeho mozku. V děloze se může stát mnoho věcí, které způsobí pozdější dysfunkci mozku ať už prenatálně (před narozením), nebo perinatálně (v době porodu). Dvěma nejčastějšími příklady jsou krvácení (vlastně malá mrtvice) a anoxie (nedostatek kyslíku), nejobvyklejší forma poškození mozku v tomto stadiu vývoje. K poškození často dochází – ať už je příčina jakákoli – v motorických vláknech, která spojují motorickou oblast kůry mozkové prostřednictvím tzv. pyramidové dráhy s míchou. Jak už jsem se zmínila, tato poškození mohou mít mnoho důsledků.
Vlákna sestupující z levé mozkové kůry ovlivňují motorické pohyby pravé strany těla (nižší část paže, celou ruku a prsty a nižší část nohy, některé oční svaly a jazyk). Když tedy k poškození dojde na levé straně mozku, může mít dítě slabší pravou stranu. Pokud je poškození opravdu silné, může být dítě spastické (mozková obrna) nebo hemiplegické (paralyzované) na pravé straně těla. V takovém případě mozek zvládá situaci přesunem řečových a motorických dominancí na pravou stranu mozku. V důsledku toho bude z dítěte levák, ačkoli to tak příroda původně nezamýšlela. Tyto děti mohou mít problémy s učením, ale není tomu tak vždy. Pokud mají vývojové potíže, lidé to často připisují jejich leváctví. To však nemá co dělat s jejich problémy při učení. Časné poškození mozku způsobuje jak leváctví, tak problémy s učením.
Když se tentýž typ poškození přihodí na pravé straně mozku, bude postižena levá strana těla a dítě bude pravák, takže existuje i něco takového jako patologické praváctví. Tyto děti mohou být také spastické nebo hemiplegické. Dokud se však na nich symptomy těchto okolností neprojeví, nemuseli bychom je hned zaznamenat, protože používají ruku, kterou používají všichni ostatní, a je pravděpodobné, že by byly tak jako tak praváci.
Ve své praxi se setkávám s mnoha „patologickými“ leváky. Často nedokážou použít pravou paži a ruku a mohou mít problémy s učením. Ale není na nich nic patologického. Jsou to chytré, roztomilé, tvůrčí, veselé a zajímavé děti. Jednu takovou dívenku (budu jí říkat Dana) jsem mnoho let sledovala. Dana se identifikuje s leváky a nepovažuje se za odlišnou od ostatních. Má velmi dobrou koordinaci pohybů, je chytrá a vynalézavá. A co je nejdůležitější, má hodně odvahy a vytrvalosti. Vím, že Dana bude v životě velmi úspěšná.
Preference už v děloze
Existuje důkaz, že prostředí v matčině děloze může ovlivnit lateralizaci. Z teorie doktora Normana Geschwinda víme, že nadbytek testosteronu v děloze může hrát roli v rozvoji mozku a ve vývoji laterality. Protože je zárodečný svazek mezi matkou a dítětem biologicky a psychologicky tak pevný, existují nepatrně vyšší korelace mezi dětskou preferencí stran a matčinou preferencí než mezi preferencí otce a dítěte.
vydal Portál, 2005
Napsal/a: Healey Jane M.
