Šikana a výchova k tělesnému střetnutí

Prevence šikany má jednu mimořádně důležitou složku: výchovu k tělesnému střetnutí. Použití síly je poslední, krajní, ale někdy nevyhnutelný způsob, jak si mohou děti poradit se šikanou – ať už v roli toho, kdo je sám ohrožen, nebo v roli zastánce.

Jako pedagogové vedeme děti k tomu, aby se vzájemným střetům vyhýbaly, jednoduše řečeno, aby se nepraly. Radíme jim, aby hledaly ochranu před agresory u dospělých, aby se vyhýbaly nebezpečným situacím, případně aby z nich unikaly, aby se raději nechaly oloupit, než aby riskovaly zranění, případně aby „diplomaticky“ vyjednávaly s agresory atd. V krajním případě, zejména jde-li o konflikt mezi vrstevníky ve škole, a není-li jiné řešení možné, dítě přirozeně nakonec brání sebe nebo napadeného kamaráda. (Drobné tělesné střety, zejména mezi chlapci, jsou ostatně běžné, ať už jimi vrcholí hádka, ať jde o „čestné“ řešení urážky, nebo konečně o „cvičné“ měření sil – a je samozřejmé, že je pro dítě důležité v takových situacích obstát.)

Pro dnešního učitele je riskantní mluvit s dětmi otevřeně o této stránce života, protože by musel vyjádřit souhlas s násilným jednáním za určitých okolností. Kdyby pak došlo ke zranění, mohlo by se stát, že by učitel byl obviněn z navádění či podněcování, a to hned s požadavkem, aby nahradil škodu. Proto jde o úkol pro rodiče. Oni musí děti naučit, že někdy to nejde jinak než se poprat a že nechat kamaráda „ve štychu“ je zbabělost.

Jsme přesvědčeni, že je naší povinností vychovávat své děti tak, aby se dovedly prát, aby se nebály ránu přijmout – ani ránu dát. A aby zároveň tuto svou schopnost užívaly k dobrému. Aby dítě obstálo ve fyzickém střetnutí, to má být základním cílem tělesné výchovy, stejně jako šerm se zbraní býval základní disciplínou ve výchově mladých šlechticů.

Většinou je tomu zatím v praxi tak, že agresivní, bezohlední, víceméně antisociální jedinci se pilně cvičí – dnes v ranějším věku, než tomu bývalo před lety! – v rozmanitých chvatech a úderech různých bojových umění, zatímco slušní lidé jim jdou z cesty prostě proto, že se nedovedou prát. Dobře známá skutečnost, že nejednou agresor přepadne, zraní a oloupí svou oběť na rušné ulici, aniž se mu v tom někdo pokusí zabránit, není zaviněna jen lhostejností nebo strachem přihlížejících, nýbrž i jejich bezradností, neobratností a nezkušeností s fyzickým střetem. (Podobně je tomu ostatně v naší společnosti, pokud jde o zbraně: Zločinec si zpravidla zbraň opatří a naučí se s ní zacházet, slušní lidé jsou bezbranní.)

Výchova k tělesnému střetnutí má začít brzy. Už batole mívá smysl pro laskavé „kočkování“ s tátou nebo s mámou či staršími sourozenci a můžeme je učit, jaké to je dát ránu (třeba do nastavených otcových prsou: Bouchni mě sem, ukaž, jakou máš sílu!) a výměnou zase ránu přijmout, pochopitelně ránu, která nebolí a v nejmenším neublíží, i když tělem trochu překvapivě otřese. Všechno v legraci, ale i s vědomím, že jednou se Honza (nebo svatý Jiří?) naostro utká s drakem. Zároveň s výchovou k násilí je ovšem na druhé straně třeba od nejútlejšího věku pěstovat soucit, například s mládětem vypadlým z hnízda, a učit dítě také ohleduplnosti vůči zvířatům i druhým dětem. Po celé dětství a mládí je pak nutné, aby každý nácvik chvatů a úderů byl doprovázen – jak je to pravidlem v dobrých kursech sportovního karate – výchovou ke kázni a sebeovládání.

Jako pracovník poradny řešil jeden z nás případ desetiletého chlapce, který se přes sérii výprasků nechoval tak, jak rodiče očekávali. Vyptával se, při jakých příležitostech vůbec dochází k tělesnému kontaktu mezi ním a otcem. Ukázalo se, že kromě zmíněných výprasků se navzájem dotýkali pouze při povinném ranním polibku na rozloučenou, jinak nikdy. Protože tělesný kontakt obyčejně zlepšuje vztah, navrhl poradce otci, aby s chlapcem – ovšemže v žertu – zkusil zápasit. Strohá odpověď: „Neumím zápasit!“ Tedy uříznout dva pruty a zašermovat si? „Neumím šermovat!“ Tak aspoň fotbalové souboje o míč? „Neumím hrát fotbal!“ Nakonec se však zábrana nějak prolomila. Když poradce po krátké době hovořil s matkou, řekla: „Co jste to s nimi udělal, doktore? Oni se rvou jako koně – a kluk chodí za tátou jako pejsek.“

Nácvik fyzického střetnutí, ať už s holýma rukama, nebo se zbraní (zpravidla improvizovanou zbraní) v ruce, umožní našim dětem také přiměřenou, tj. nepřehnanou sebeobranu. Ten, kdo je v těchto věcech příliš nezkušený, může v kritické situaci nechtěně ublížit hůř nežli zkušený rváč. A nejeden příběh šikany už skončil tragicky, když se oběť v zoufalství uchýlila k protiagresi, kterou nezvládla, takže zmrzačila nebo zabila.

Jsme si dobře vědomi, na jaký odpor naše pojetí výchovy k tělesnému střetu narazí. Nedomyšlené odsuzování násilí je příliš pevně zakotveno v běžné společenské mentalitě, než aby tomu mohlo být jinak. Ze zkušeností získaných při akci Bílého kruhu bezpečí proti šikaně a z diskusí na toto téma (zatím nikoli z výsledků vědeckého výzkumu) soudíme, že právě rodiče šikanovaných dětí mívají úzkostný, skrupulózní vztah k násilí, který lze vyjádřit zásadou, že slušný člověk se nepere. Stojí za povšimnutí, že i klasické Foglarovy Rychlé šípy, pokud jsou přinuceny bojovat, činí to takřka „v rukavičkách“. To je (a vždycky byl) jen krásný sen a daň té dobové mentalitě, o níž je řeč. Instruktor sebeobrany učí i něžné malé děvče, jak má v případě nutnosti násilníka kopnout do varlat.

Napsal/a: Pavel Říčan, Pavlína Janošová