Obavy z neznámého a nepoznaného jsou do jisté míry přirozené. Někdy se ale necháme svázat strachem natolik, že tím škodíme ostatním lidem. Hana Krejsová vysvětluje, jak se našim školám daří překonávat obavy z dětí-cizinců a co pomáhá dobrému začlenění dětí, které přišly odjinud.
Jen těžko lze na otázku odpovědět jednoduchým „dobře“ či „špatně“. Přítomnost dětí-cizinců ve školním kolektivu u nás nemá příliš dlouhou tradici a školy se stále potýkají s mnohými problémy. Za posledních několik let se ale na tomto poli udály velké pokroky, především díky aktivitám jednotlivých učitelů, kteří si dokázali vzít tuto problematiku za svou. Ráda bych zmínila především faktory, které začleňování do kolektivu výrazně ovlivňují. Každého určitě napadne, jak je důležitá znalost českého jazyka a také to, z jaké země dotyčný pochází, jaké je jeho kulturní zázemí. Zásadním faktorem, o němž se však mluví mnohem méně, je také celkové klima ve školní třídě. Zcela jinak se podaří dítěti, ať už cizinci nebo českému, začlenit do fungujícího kolektivu, kde panuje otevřenost a upřímnost ve vzájemných vztazích, než do kolektivu, kde studenti tvoří izolované skupinky, které mezi sebou nekomunikují.
České děti jsou v tomto ohledu jako každé jiné. V první fázi hraje svou roli zvědavost. Ta vede k navázání kontaktu nejčastěji. U jiných je to samozřejmě také snaha pomoci. Problém nastává při přechodu z této „povrchní“ známosti do přátelského vztahu, kde děti narážejí na nejrůznější kulturní rozdíly, a škola bohužel prozatím neklade dostatečný důraz na nabytí dovedností, jak s těmito rozdíly pracovat. Zda se tedy vřelý přátelský vztah podaří navázat, záleží hodně na dosavadních zkušenostech s cizinci, sociálních schopnostech obou aktérů, na ochotě poznávat vzájemnou kulturu, komunikačním vzoru a stereotypech, které dětem předávají rodiče, a samozřejmě také na věku. Obecně lze říci, že nejmladším dětem jde začleňování se mezi ostatní téměř samo, pokud tomu nekladou překážky rodiče, ať již na jedné nebo na druhé straně.
A jak děti, které přišly z ciziny, přijímají dospělí?
I zde jsem se během své praxe setkala se širokou škálou postojů. Setkala jsem se s učitelkou, která se snažila maximální měrou pomoci a porozumět a sama následně adoptovala osiřelé dítě-cizince, i s učitelem španělštiny, který si ke své studentce z Mexika vytvořil averzi předem, neboť se bál, že dívka odhalí jeho vlastní neznalost a uškodí mu v očích českých dětí. I ředitelé škol se liší v ochotě cizince do svých škol přijímat. Jsou mezi nimi „bojovníci“, kteří i přes neúspěchy dále přijímají děti-cizince a snaží se poučit z předchozích zkušeností, ale samozřejmě existuje i skupina těch, kteří se bojí případných problémů a cizince tedy rovnou odmítnou. Velkým problémem je to, že české školy jsou nastaveny výkonově a učitel se tedy i přes případné snahy dětem-cizincům pomoci dostává dříve či později do problému, jak tyto děti hodnotit. Často je patrný velký pokrok a motivace, ale i přesto se dítě, které zároveň bojuje s jazykem, stěží vejde do škály jedna až pět co se týče srovnání se svými vrstevníky. Školám v tomto ohledu pomáhá využití individuálního vzdělávacího plánu, který umožňuje klasifikaci odložit. Ani tato možnost však některým dětem nestačí, ať už kvůli úrovni předchozího vzdělání nebo nedostatečnému rodinnému zázemí, které v České republice mají.
Má postoj dospělých k cizincům nějaký vliv na to, jak cizince přijímají děti? Může dospělý dítě „nakazit“ svou nedůvěrou nebo naopak otevřeností?
Postoje dospělých mají samozřejmě obrovský vliv, i když také jen do určitého věku. V období puberty, kdy se dospívající staví vůči autoritě, už zdaleka tak jejich postoj ovlivnit nejde a svou cestu k cizincům i k sobě samému si hledá každý sám. Ač děti v mladším školním věku a někdy i předškolním věku mají tendenci upozorňovat na cokoli jiného, „divného“ na druhých lidech, a mohli bychom se bát, aby cizinec nebyl v jejich kolektivu terčem smíchu, jsou zároveň v období, kdy se vztahům k ostatním učí. Poukazováním na odlišnosti si utvářejí příslušnost ke své vlastní sociální skupině, testují své okolí a součástí tohoto procesu je napodobování dospělých vzorů. Postoje rodičů či jiných autorit tedy zásadním způsobem ovlivňují i to, jak se v budoucnu budou jejich děti, respektive žáci vztahovat ke světu kolem a jsou také zdrojem prvních získaných předsudků.
Napsal/a: Mgr. Marie Těthalová
