Učit se znamená samozřejmě mnohem víc, než si pouze zapamatovat řadu čísel, slovíčko, pojem nebo vzorec. Mozek nepřetržitě pracuje, aby dal novým pojmům „smysl“: uspořádává události do sekvencí, umisťuje je do jedné řady s podobnými, ignoruje to, co je již známé, vytváří kategorie, vzory a hierarchie. Tvoří vztahy k jiným informacím a začleňuje nově naučené do již uložených vědomostí.
Zpozorníme, když narazíme na gramatické pravidlo, s nímž jsme se seznámili v jiné souvislosti, vybavíme si fotografii, která byla v učebnici nad příslušným úsekem, najednou si vzpomeneme na písničku, v jejímž textu se vyskytuje jistý pojem – jehož význam je nám náhle zcela jasný.
Jak to funguje? Jak se uložené informace aktivují? Jak vypadají vzpomínky, dříve než vstoupí do našeho vědomí?
Pouze velmi málo informací je spojeno s jednou jedinou buňkou, „jejich“ buňkou. Kalifornský neurochirurg Itzhak Fried v roce 2005 objevil, že některé neurony se zjevně aktivují pouze při spatření zcela konkrétního člověka nebo třeba proslulé památky. Avšak to, že jsou jednotlivé neurony nebo několik málo neuronů tak zřetelně specializované, je velice vzácné a zatím známé pouze pro ukládání vizuálních obsahů. Zpravidla vytváří mnoho neuronů proměnlivé svazky, aby identifikovaly objekty nebo obsahy. Informace se tedy ukládají do sítí nervových buněk. Pro každou z nich, třeba pro určité jméno, vzniká specifický prostorově-časový vzorec.
Peter Indefrey, lékař a jazykovědec z Institutu Maxe Plancka pro psycholingvistiku v Nijmegenu, ukázal, jak jsou takové procesy komplexní. Už jen ve vztahu ke slovu „pes“ se v tomto experimentu podařilo prokázat šest odlišných rovin myšlení: sahaly od významové roviny (Živý? Známý? Člověk, zvíře nebo věc?) přes hledání v lexikonu ve vlastní hlavě (Už jsem se s tím někdy setkal?) až po jednotlivé psané slabiky a zvukomalby slova.
Když si určité informace – například slova básně – častěji opakujeme, vede to k tomu, že se kontaktní místa nervových buněk v příslušných sítích dělí a rozmnožují. To posiluje spínací obvody, které se v této souvislosti již vytvořily, a zintenzivňuje vzpomínku.
Části mozku, specializované na různé úkoly, se při takovém myšlenkovém maratonu mohou dokonce zvětšovat. Kupříkladu u taxikářů se za pomoci magnetické rezonance zjistilo, že paměť na místa v jejich mozku zaujímá větší prostor než u jiných řidičů. V časech elektronických palubních počítačů ovšem takové schopnosti zase zakrňují, protože už nejsou zapotřebí a proto se ani netrénují.
Jedinečná je na našem mozku jeho tvárnost. Na rozdíl od průměrného počítače může s každou jednotlivou myšlenkou měnit roviny propojení a vytvářet zcela nové vzorce. Mozek se při tom neučí pouze pasivně, nýbrž rovněž samostatně zkoumá. V záplavě informací neustále hledá známé věci nebo zákonitosti. Je to „stroj extrahující pravidla“, jak to nazval ulmský psychiatr Manfred Spitzer: „Náš mozek to jinak neumí a nic nedělá raději.“
Velmi časté opakování, zejména když je spojené s pohyby, vede k automatizaci: pak putují „naučené“ nervové sítě z vědomé části paměti do nevědomé. Proto například nemůžeme zapomenout, jak se jezdí na kole nebo plave, třebaže skoro nedokážeme popsat, co se při tom odehrává.
Opakované si velmi často automatizujeme a tak je můžeme zvláště snadno reprodukovat, ovšem opakované („habituované“) podněty se stejnou měrou snadno oslabují: vlak, který projíždí za vaším domem, tak už po čase vědomě nevnímáte. Vaše neurony se na tento podnět nastavily, „naučily“ se ho a nyní snižují svou pozornost.
Proto při učení pomáhá, když děti dostávají stále nové příklady určitého pravidla. Mozek sám od sebe pozná vzorce, jež jsou základem tohoto procesu, a znovu je ukládá. To posiluje příslušné sítě a usnadňuje uchování: rozmanitost udržuje mozek bdělý.
Nelze-li nějaký úkol vyřídit rutinně, aktivuje se čelní lalok a vyburcuje další oblasti mozku. „Když něco ovládáme, mozek samostatně vyloučí určité oblasti a přesune svou aktivitu na ty nervové buňky, které požadovanou věc ovládají nejlépe,“ vysvětluje Hennig Scheich z Leibnitzova institutu pro neurobiologii v Magdeburgu. „To by mohla být příčina našeho subjektivního pocitu, že se pak nemusíme tolik namáhat.“
* * *
Jedná se o ukázku z knihy Soustřeď se, kterou vydalo nakladatelství Portál.
Autorka vychází z předpokladu, že dnešní děti čelí takové řadě podnětů a nejrůznějších lákadel, že je pro ně stále obtížnější vnímat konkrétní téma, soustředit se na vyučování, zvládat plynule a bez zbytečných odkladů domácí úkoly. Výzkumy prokázaly, že se soustředěním má vážné problémy kolem 40 % dětí. Bez koncentrace však nelze uspět.
Tento rádce názorně ukazuje, co se vlastně odehrává v dětské hlavě, jak lze rozpoznat nedostatky v soustředění a jak mohou rodiče pomoci svým dětem, aby se dokázaly lépe koncentrovat – ať už vytvořením správného prostředí, dostatečnou tělesnou aktivitou nebo praktickými cvičeními. Test, rozdělený podle věkových skupin, pomůže rodičům určit, kde leží potenciál jejich dítěte a jaké jsou jeho slabé stránky.
Petra Thorbrietz je německá novinářka a publicistka. Pracovala pro řadu novin a časopisů.
Napsal/a: Petra Thorbrietz
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)
líbí se mi