Tak jsem tu zpátky s pokračováním toho našeho „školkového povídání“. Když už víme co s sebou a co mají ty naše prdelky umět, tak je tu otázka „Jak na to, aby se jim tam líbilo?“ No to je těžké… To jsem vám toho moc nenapsala, viďte?!
No, jenže ono je to opravdu moc těžké!!! Každé dítko je jiné a na každého zabírá něco jiného a každý si na školku zvyká jiným způsobem.
Já za sebe rozděluji příchozí děti do tří skupin.
1) Děti, které si zvykají od prvního dne dobře, líbí se jim ve školce, jsou spokojené, a tak to i po celou dobu zůstane.
2) Děti, kterým se tam také líbí. Nastoupí s úsměvem, který se po určité době ztrácí, po týdnu zjistí, že to je napořád a jim se to nelíbí. Nebo přijde nemoc, chvilku jsou doma, a pak se jim nechce zpátky.
3) Děti, které přicházejí s brekem hned od začátku a jsou rozhodnuti, že teda ve školce být nechtějí, nelíbí se jim tam a chtějí být s maminkou.
Všechny děti mají ale jedno společné. Díky vytrvalosti, obrnění nervů a šikovného přístupu maminek a učitelek si na školku postupně zvyknou a budou se do ní těšit a budou do ní všichni přicházet s úsměvem a místo toho, aby se držely maminčiny nohy, vlítnou mezi kamarády a mnohdy zapomenou dát i pusinu na rozloučenou.
Důležité je „zvykání si na školku“! Budu se opakovat, ale každá školka tohle má nastavené jinak. Mně se osvědčilo to, aby „zvykací období“ s maminkou bylo maximálně týden. Probíhá to u nás asi tak, že maminka přijde například s Honzíkem do školky, prohlédnou si a seznámí se s prostory školky, zahradou a s tím, co se ve školce dělá, co Honzíka čeká a jak bude den probíhat. Ze začátku tam maminka je s Honzíkem, je to tak na dvě hodinky. Další den maminka přijde s Honzíkem a podle toho, jak to zvládá, si odejde na nákup a za hodinku si pro Honzíka přijde. Když to jde dobře, tak další dny tam Honzíka nechá a vrátí se pro něj po krátké době.
Po týdnu najedem do toho modelu, který maminka potřebuje, jestli si bude brát Honzíka po obídku nebo až po spinkání. Tady bych se pozastavila. Pokud maminka bude potřebovat častěji vyzvedávat po spinkání, tak najet hned na to spinkání a to „po obídku“bude za odměnu. Ono opravdu záleží na dětech. Někdo v pořádku bude chodit po obídku domů, a pak zůstane spát a někomu to dělá problémy, proč najednou tam má i spát a to zvykání pak vlastně probíhá dvakrát.
Já jsem na tohle týdenní zvykání najela ve chvíli, kdy jsem si sama naběhla. Chlapeček plakal a plakal a maminka se nemohla hnout a zůstávala na jídlo a celý den. Nevadilo by mi to, kdyby se to lepšilo. Po 14 dnech to bylo stále stejné, tak jsem se s maminkou dohodla, že to tak dál nejde, že to bere jako návštěvu s maminkou a žádný posun tam k lepšímu není. Vše se časem krásně urovnalo, ač se slzičkami, ale pak to byl můj mazlík a okupoval moje koleno a né koleno maminky.
Všem maminkám, co jejich prdelky pláčou, radím jedno… vydržte, neustupujte!!! „Dnes tedy nemusíš, tak já tě vyzvednu po obídku.“ atd. Vím, zní to tvrdě, ale věřte, že to je ta správná cesta. Musím přiznat, že kolikrát beru plačící dítě od mámy z náruče, někdy tedy vytrhávám, ale zatím se mi dařilo všechny během krátké chvilky nalákat na hraní, malování, mazlení atd. Maminkám, pokud je to možné, radím, ať zůstanou v šatně a přes okýnko koukají, že děti za chvíli přestanou a hrají si.
Jsem taky máma a ta představa je pro mě šílená!!! Chápu, jak jsou pak maminky v práci celý den k ničemu, protože opustily svoje uplakané dítko, které si zatím vesele hraje. Někdy i posílám sms, že je vše ok. Samozřejmě některé pláčou i přes den. Vzpomenou si na maminku a znovu vymýšlím, jak je zabavit a utěšit, ale s postupem času je to jen a jen lepší. Ač je to nevýchovné, tak slibte nějakou odměnu – sladkost, hračku, houpačky, cokoliv, co mají vaše děti rády. Proč né cokoliv, aby ten jejich vstup do nového světa byl co nejpříjemnější a co nejméně bez slziček. I já uplácím sladkůstkami 🙂 Mám je vždy v kabelce, abych byla připravená. Je mi jich líto. Jsou to sluníčka, která byla jen se svou maminkou a najednou jsou s cizí ženskou, s kupou dětí a musí toho tolik nového zvládnout.
Věřím, že důležitá je i domluva mezi rodiči a učitelkou, co má dítě rádo a na co by se dalo „utáhnout“. Také se stavím za to, vše hned řešit s rodiči, ať dítko z jakéhokoliv důvodu doma brečí, že ho Pepíček štípe, nechce pít ve školce mlíko atd. Hned říct a dohodnout se. Ono se to nedá všechno ohlídat, ale pak už je tomu možné zabránit a vyhnout se nepříjemným situacím… no a hlavně, nedorozuměním mezi rodiči a učitelkami.
Moc Vám přeji, ať těch slziček je jen malinko a „školkové období“ je pro Vaše prdelky to nejhezčí…