V prosincovém a lednovém vydání časopisu Informatorium 3–8 jsme se několikrát zastavili u novinky, která nyní na čas „odpočívá“ – standardů pro předškolní vzdělávání.
MŠ Stonožka Mrákov
Jitka Poláková, která vede MŠ Stonožka v Mrákově, napsala, že její názor na standardy pro předškolní vzdělávání se opírá o mnohaletou praxi v oboru. „V naší mateřské škole se snažíme k dětem přistupovat s citem a porozuměním. Tedy ne kolektivně, ale každé dítě bereme jako jedince, který má své slabosti, ale především své přednosti – talent a nadání. To pak rozvíjíme, podporujeme a podle možností učíme. Nejsem si jista, zda nás tato novinka v naší práci nesešněruje do jednoho jediného modelu předškolního vzdělávání. Já přece také nechci být jako všichni ostatní, ale jedinečná a osobitá ve všem, co dělám. Nepřistupujme proto k dětem jako ke strojům, ale berme je jako osobnosti s různými schopnostmi a dovednostmi. To je pro kantora práce sice náročná, ale krásná,“ myslí si ředitelka MŠ Stonožka Jitka Poláková.
Pohled Jany z Moravy
Učitelka z jedné moravské mateřské školy nám také napsala svůj názor; přála si, abychom uvedli pouze její křestní jméno. Jana z Moravy v první řadě souhlasí s tím, že RVP PV jasně definuje kompetence, které by dítě před vstupem do ZŠ mělo získat. „Každá mateřská škola, ať je její školní vzdělávací program zaměřený jakýmkoli směrem, musí plnit úkoly RVP PV. U nás například každému dítěti (mimo jiné denní sledování) vedeme záznamový list, kde dvakrát ročně (podle věku dítěte, tedy ve třech a půl, čtyřech letech a dále…) zapíšeme jeho projevy, znalosti, dovednosti, schopnosti z oblasti sociální, z oblasti rozumových schopností, hygienických a společenských návyků a dalších. Pokud má dítě z hlediska vývojové psychologie nějaké nedostatky, zaměřujeme se v dalším půlroce na jejich odstranění.
U předškoláků kromě toho ještě vždy na začátku školního roku provedeme podrobnou diagnostiku podle knihy Předcházíme poruchám učení (doporučeno školní inspektorkou), zjištěné nedostatky se snažíme napravit za pomoci úkolů, doporučených v knize,“ popisuje Jana praxi, která je zavedená v jejich mateřské škole. „Takže abych to zkrátila: myslím si, že učitelky vědí, co mají předškoláci umět, že je to učitelky učí a že se jim to daří (alespoň u nás je to vidět, protože paní učitelky z 1. třídy nás opakovaně chválí za dobře připravené děti).
A snad nejdůležitější poznámka – ať už máme děti připravené víc, nebo míň, ať je dítě sociálně zralé, nebo nezralé, ať si psycholog v PPP myslí, že by dítě mělo nebo nemělo jít do školy, největší váhu má přece slovo rodiče! To rodiče rozhodují o tom, jestli jejich dítě půjde do školy, a je jedno, jestli učitelka nebo psycholog z PPP upozorňuje na nějaké nedostatky, slovo a přání rodičů je nad zákon. Takže k čemu standardy? Má snad někdo pocit, že máme málo práce? Že nevíme, co s dětmi dělat? Anebo se vyplňováním dalších papírů zvýší inteligence dětí?“ táže se zkušená učitelka. A dodává, že by možná stálo za to sestavit také standardy pro rodiče? „Aby věděli, že školka není odkladiště dětí s neomezenou otevírací dobou, že jejich tříleté dítě, které nám přivádějí, by mělo umět víc než jen nastavit ručičky, nožičky, papat a čůrat, že učitelka není služka ani poskok, který bude bez reptání plnit jejich příkazy – i když podle našich platů si tak někdy připadáme,“ dodává.
Napsal/a: učitelky MŠ
