Na začátku roku nastoupila do naší mateřské školy nová holčička. Jsou jí čtyři roky, je samostatná, šikovná, pěkně mluví. Problém je v tom, že se po dvou měsících vrátila zpět do první fáze adaptace.
Když k nám nastoupila, tak celkem pochopitelně následovalo několik dní, kdy se ráno s maminkou loučila se smutkem v očích, někdy jí i ukápla slzička. Po dvou týdnech se to zlepšilo. Když ale měla za sebou dvouměsíční docházku do školky, všechno se vrátilo zpátky, a navíc jsou rána ještě dramatičtější než dřív. Holčička pláče, vzteká se, prostě „dělá scénu“, a maminka je z toho pochopitelně nejistá, stejně jako ostatní rodiče. Ranní předávání téhle dívenky se nyní protahuje někdy až na dvacet minut, protože maminka malou různě utěšuje a snaží se odejít až ve chvíli, kdy se holčička uklidní. Máme z toho dojem, jako by holčička nějak s maminkou manipulovala, protože když maminka odejde, malá se uklidní a vše je v pořádku. Navíc během těch dvou měsíců se jí ve školce nic nestalo; napadlo nás pochopitelně, zda návrat adaptačních problémů není reakce na nějaké trauma, ale nic takového neproběhlo. I doma je – zdá se – vše v pořádku. Jak můžeme rodině pomoci v tom, aby mohla dítě vodit do mateřské školy bez podobných problémů, a nějak zmírnit úzkost při předávání dítěte? Kolegyně zkoušela holčičce říci, že je už velká a plakat by neměla, ale to nepomohlo. Situace docela rozrušuje i ostatní děti; nechceme ji však smést ze stolu s tím, že jde o „hysterické dítě“, opravdu bychom rodině rády pomohly.
Z popisu situace se skutečně nabízí, že se holčičce náhle něco přihodilo, proto se její příchody do mateřské školy takto proměnily. Nicméně, hledání příčin obtíží neznamená vždy záruku jejich vyřešení, proto především velmi oceňuji, že paní učitelky hledají způsoby, jak dívce i rodině (a vlastně i ostatním dětem a rodičům) situaci usnadnit. Napadá mě několik variant, které by bylo možné vyzkoušet. Jedná-li se skutečně o způsob, jak se dívka snaží udržet u sebe co nejdéle maminku, možná by jednoduchým řešením bylo, kdyby ji začal do školky vodit někdo jiný z rodiny. Z podobných důvodů asi nezabírá ani dlouhé utěšování a uklidňování (možná to dívenku jen utvrzuje v tom, že tento způsob chování přináší žádaný efekt).
Napsal/a: Lenka Krejčová
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)
Mám podobnou zkušenost, ale u nás je příčina v časté nemocnosti. Takže po uzdravení opět máme problém s odpoutáním od maminky. Zatím jsem našla jen jedno řešení, když 100% vím, že jinak je vše OK a jde jen o to opoutání, tak normálně předat dítě, rychle se rozloučit a hned odejít, nějaké protahování pouze zvyšuje stres. Takto prcek během pár dnů přestal bulet a po měsíci se tam dokonce těšil 🙂