Sedíme v jurtě okolo kulatého stolečku. Některé děti kreslí barevnými špalíčky z včelího vosku, jiné navlíkají jeřabiny na korále. Všichni ponořeni v tvoření až po uši…
Jen Kubík po chvíli naštvaně říká: „Mně se ten obrázek nepovedl.“ Ubezpečuju ho, že důležité je si užít kreslení a neřešit, zda je to povedené, nebo ne. Pouští se tedy do nového obrázku. Za chvíli se na mě obrací s otázkou: „Co tam mám ještě nakreslit?“ Zkouším to takto: „Zkus nakreslit, jak se právě teď cítíš.“ Nechápavě na mě kouká, ale za chvíli to zkouší znova.
Za chvíli jdeme ven.
Je krásný podzimní den, pestrobarevné listí vytváří úžasný měkounký koberec, na kterém si děti právě staví domeček pro skřítky. Kousek dál lezou kluci na strom a nejmenší děti vaří společně lesní polévku v dutém pařezu.
Jen Kubík sedí znuděně na pařezu a dloube klackem do země. Snažím se mu nabídnout nějaké možnosti hry či činnosti, ale vše odmítá a dál nabručeně pozoruje šrumec vůkol. Chvíli ho nechám a pak se k němu vracím s další pobídkou k akci.
„Pojď, přistavíme k domečku pro skřítky cestu z klacíků.“
„Když já to neumím.“ Říká teď už plačtivě.
Kubík k nám přišel teprve nedávno. Má za sebou jeden rok ve státní školce. Maminka Kubíka ale zjistila, že to není pro ně přesně to pravé ořechové. O jejich důvodech se rozepisovat nebudu, zkuste si třeba některé dosadit za sebe.
Jsem ale překvapená, jak velký rozdíl je mezi Kubíkem a ostatními lesními dětmi. Najde si i Kubík cestu do lesa?
Je za námi pár měsíců a všechno je jinak. Kubík už nedává tolik otázek k činnostem jako na začátku. V lese sám kolikrát vede ostatní ve vymýšlení, v co se proměňují kameny, klacíky, listy, hlína a vše, co nám příroda radostně poskytuje.
Tak tedy ještě nezapomněl, jaké poklady v sobě má a jak může komunikovat se vším živým a živoucím, co je okolo něj.
Nedovolme svým dětem, aby zapomněly. Všimli jste si, v jak moc umělém světě v současné době žijeme? Všechny ty uzavřené budovy plné uměle vytvořených věcí, jejichž účel a danost je všem nad slunce jasná. Všechny ty způsoby, jakými nás lákají do pastí těchto umělotin.
Tohle ještě nemáte! Honem, tady sleva! Kupujte víc! Bez ohledu na to, zda to OPRAVDU potřebujete. Vyměnili jsme svou přirozenost, za nálepky, kterým přisuzujeme šťastnější život, lepší zdraví, společenské uznání, a kdo ví co ještě.
Ale naše přirozenost ve svém prazákladu souzní se vším živým.
Se vším, co je utkáno ze stejné jemnosti jako my. Zkuste si teď uvědomit svou dlaň. Cítíte to jemné teplé šimrání?
To je to, z čeho je utkán každý kvítek, každé stéblo trávy, každý statný strom. Je to něco, co v tabletu, ani v roztomilé plyšové kočičce, ani v sebelepším autíčku na ovládání neucítíte.
Tak nezapomínejme na život a choďme (nejen) s dětmi hodně ven. Stavějme úžasné domečky z mechu a šišek. Poslouchejme šumění v korunách stromů. Pohlaďme maminku Zemi a usmějme se na sluníčko, které hřeje naši tvář.
Vrátí se nám to. ♥
